| Anotace: | Z díla Karla Pecky, politického vězně, signatáře Charty 77, jednu dobu i čerpadláře, ale především pozoruhodného spisovatele s pronikavým vhledem až na dřeň lidských existencí, vybočuje jeho novela Pasáž z řady naprosto zřetelně. Přiznává to ostatně sám autor, když v úvodu k jejímu polistopadovému vydání píše, že byl svým „videm věcí řazen k realistům“, a že Pasáž psal „jako pokus s nadrealistickou konstrukcí, postavenou toliko na dílčí věrohodnosti detailů“.
Každopádně mohu dosvědčit, že když se mi Peckova knížka dostala díky exilovému nakladatelství Sixty-Eight Publishers v druhé polovině 70. let do rukou, přečetla jsem ji jedním dechem: roztržitého intelektuála Antonína Tvrze, bloudícího zdánlivě bez cíle rozlehlou pasáží, není totiž možné jen tak opustit. Tvrzova autentická, postupně ale stále víc surrealistická setkání s obyvateli pasáže lapí čtenáře do přímo kafkovské sítě úvah o úniku z vlastního osudu. A podobně jako Peckův protagonista nemůže odejít z podzemního bludiště, zůstává i čtenář ještě dlouho v jejím zajetí.
Má to ale i další důvod: kniha, napsaná v první polovině 70. let, tedy v období Husákovy „normalizace“, je dnes snad ještě aktuálnější než tenkrát.
Lída Rakušanová | |
