2. kapitola
Tak trochu filosofická
Safír se rozhodl se nelámat si hlavu tím, proč se stal Sumečkovým dědicem. Rozhodl, že to tajemství si vzal Sumeček do hrobu a tak teď nad tím Sumečkovým hrobem usadil bezejmennou mramorovou desku opatřenou  jediným slovem: Merde!Sumeček byl přece hrdý na svůj pověstný smysl pro humor a tak by měl z toho Merde! radost.
Musel ovšem počítat s těmi, co si budou činit neoprávněné nároky na Sumečkovo dědictví, a tak si na radu zdatného advokáta (jenž byl rovněž součástí dědictví) pořídil párek statných fackovacích goril, na něž by narazil každý, kdo by ho chtěl obtěžovat.
A taky okamžitě prodal palác U čtyř mamlasů a o jeho další osud se už nezajímal. I zakoupil si kouzelnou funkcionalistickou vilu v příjemné brněnské čtvrti, v Žabovřeskách. Ale protože dobře věděl, co se sluší a patří a ctil své přátelství s bezdomovci, z jejichž hnízda přece vzlétl, sáhl hluboko do svého včera ještě žebráckého, ale dnes už miliardářského kloboučku a vyhlédl si v Masarykově čtvrti dva nadstandardní šestiposchoďové činžáky, koupil je a nabídl za pakatel, doslova za dvě zlámané zápalky, kamarádům houmlesákům a nechal na nich, ať se tam o byty podělí anebo poperou.
Dosud se živil tím, že za velice slušný (snad by se dalo říct královský) honorář sloužil Sumečkovi jako klošár u paty paláce. A taky jezdíval s popeláři, což zas nebyla tak špatná profese, ale mzda nic moc. Dobře, to vše bylo. Jenže miliardářovi teď sluší podnikat.
Ale přejít z houmlesáckého životního stylu do podnikatelské branže nebylo zas tak snadné. A když se porozhlédl po podnikatelských možnostech, bylo to, jako kdyby se octl v šatně, kde mu všechno bylo buď moc velké anebo naopak zas moc malé, nic mu nesedlo. A taky ti z báječného podnikatelského světa, ti z Brave New World, s nimiž se měl teď potkávat, mu zrovna moc nekonvenovali a on zas nekonvenoval jim. Samozřejmě se mohl obezdít do nějaké luxusní samoty a žít si za tou bezpečnou hradbou docela po svém. Jenže co je to žít si sám samotinký s miliardářským outěžkem?
Ještě že jsem tady já, vypravěč. Takže vnuknu Safírovi myšlenku, aby se neukvapoval a dopřál si zatím maličký odklad, jakousi životní pauzu, v níž si bude jen užívat plodů miliardářského nicnedělání. A dál se pak uvidí.  A tak hle, jak si užíval:
Zatímco fackovací gorily (které rozšířil ze dvou na celou fackovací armádu) spolehlivě střežily jeho majetek, Safír se rozhodl obeplout  svět na starodávném, vlastně muzeálním kolesovém parníku, což byla v čase husté letecké sítě romantická excelentní výstřednost, která pak bohužel vyvolala módní výstřelek, zaplavující světové oceány miliony kolesových parníků, jakýchsi mořských vší. A poté zas v batyskafu sestoupil až na dno Mariánského příkopu, té nejhlubší oceánské propasti, aby se tam a věru přátelsky setkal s Pseudoliparis swirei, královnou mořského podsvětí, tím nejzáludnějším hlubokomořským dravcem, vzhledem však připomínajícím lidské mimino. Další parádní výstřednost si pak Safír dopřál v Himalájích výstupem na Mount Everest, kde si do jeho vrcholu zabodl hůl a posadil na ni svůj houmlesácký žebrácký klobouček a rozloučil se tak s ním, have a good time, kamaráde. A potom v lunárním modulu sestoupil na měsíční povrch a pobyl tam celé dvě minuty v kráteru pojmenovaném „náruč Marilyn Monroe“. A upřímně řečeno nic moc. Načež se nechal zašpuntovat do naprosto hermetické mnišské samoty, kde se čtyřicet dní oddával meditacím a kontemplaci. A na úplný závěr těch excelentních avantýr pak na posezení spořádal dvaaosmdesát meruňkových knedlíků.
Ale potom, po té několikanásobné výstřední pauze, mu už nezbylo, než se konečně rozhoupat a rozhodnout se, co dál a co vlastně.  Samozřejmě věděl, že jedinou miliardářskou povinností je zvětšovat nahrabanou hromádku. Jenže to zrovna nebylo tím, po čem srdce prahne a v čem Safírkova dušička najde svůj důleček a z čeho mu myšička uvaří kašičku. Když se za Sumečkových časů houmlesácky protloukal, dbal o to vydělat si nějakým přijatelným způsobem tolik, aby se z toho dalo jakžtakž žít. Ale teď, když už nemusel dělat vůbec nic, měl jediný problém: dokázat se v Nic zabydlet.
Kdo by teď Safíra pozoroval, viděl by, jak si nervózně kouše nehty a střídá stoj na hlavě s bezradným chozením po stropě, aniž je s to na něco přijít. Až mu jedna z fackovacích goril přinesla zprávu, že před domem bloncá nějaké individuum.
„Máme ho zfackovat?“ ptá se gorila.
„Přivést.“
„Já jsem ten, na něhož úporně čekáte.“
„Jak můžete vědět, že na někoho čekám?“
Návštěvník ukázal na strop, co byl Safírovým horlivým čekáním už málem prošlapaný.
„Přišel jsem vám poradit.“
„Od toho mám dobře placeného advokáta.“
„Dobře víte, že od toho advokáti nejsou. Vaše chyba je v tom, že se domníváte, že to chce jen čas a že si nakonec poradíte sám. Ale malér je ten, že napřed uděláte pár pořádných kopanců a pak vás ten poslední kopanec vykopne na scestí, odkud se už nevymotáte. Tak už to chodí a to  je taková zákonitost.“
„Proč zákonitost?“
„Protože snáze vejde velbloud uchem jehly.“
„Mám tomu rozumět tak, že sotva jsem nabyl, hned mám zas pozbýt, abych byl hoden? Jste agitátor některé z těch rovnostářských praktik? Jste marxista-leninista, anebo svatý František z Assisi?“
„Ne, ne, je to ještě jinak. Slyšte, té síly díl jsem já, jež chtíc páchat dobro, vždy zlo vykoná.“
„Aha, to znám. Ale je to citát postavený jaksi na hlavu. Však rozumím, chcete říct, že každý dobrácký pokus o narovnání propastného rozdílu mezi miliardáři a bezdomovci vždycky vede jen k nehorázné pohromě, vždycky končí krvavou revolucí. Tady se dobro vždycky obrací ve zlo. Ale co já sakra s tím?“
„Vy totiž jako vůbec úplně první dostanete šanci oddělit konečně dobro od všeho zmaru a pohrom.“
„A vůbec úplně první krok bude jistě ten, že nezřízený majetek, co jsem právě nabyl, rozptýlím teď do charitativních organizací, do hospiců a zemí sužovaných hladem.“
„Trefa.“
„A budu se zas živit jako popelář a sedět na chodníku s kloboučkem?“
„Zbytečný obavy, právě tolik, aby vás to uživilo, právě tolik vám zůstane.“
„Tož vřelé díky, šlechetný dárče.“
„A tak je to na vás. Přijdu zas zítra v tenhle čas a vy už budete vědět, jestli ano či ne.“
A fackovací gorila, která ho přivedla, ho zas odvedla, aby ho příští den znova přivedla.
„Tak jo, řeknu vám to na rovinu, nechci se zas živit jako popelář, ale zabydlet se v luxusní Nicotě je mi taky protivný.“
„Správně jste se rozhodl. Ale o tom jsem nikdy nepochyboval. Jste můj člověk. Dědictví po Sumečkovi se teď rozptýlí mezi nespočetné charitativní organizace a vám zůstane pouze tenhle půvabný domek. Totiž tenhle zrovna ne, ulice Zeleného není dobrá ulice. Vemte si svých pět švestek a přemístím vás o ulici dál.  Na ulici Bráfové je moc pěkný domek, taky funkcionalistického střihu, a tam zakotvíte.“
Safír si vzal svých pět švestek a odtáhl (ale už bez svých fackovacích goril) do nového působiště. Byl tam taky byt v poschodí a byt v přízemí, ale když si ho Safír chtěl proslídit, položil mu návštěvník ruku na rameno.
„Ještě jsem neskončil.“
„Smím vědět, co jste to přinesl? V tom pouzdře je snad samopal anebo možná housle. I když na samopal nebo na housle je to pouzdro nějak moc dlouhý.“
„A nyní se postavte tady, přesně tady, a pěkně se opřete lokty o zeď a já vám to nasadím.“
Safír se poslušně opře lokty o zeď, a když se ohlídne, vidí, že návštěvník otvírá  pouzdro, a uvnitř není samopal a nejsou tam housle. A už s lehounkým škubnutím vytáhne obsah pouzdra. Safír stále ještě nechápe, co to je. Ale pak už to návštěvník rozevře a jsou to křídla. A teď je Safírkovi nasazuje na záda, neřku-li na hřbet. Lechtá to, ale je okřiknut, aby se nevrtěl.
„Kdykoliv budete chtít, tak je zas odložíte. Není to žádný psí obojek na trvalý nošení. Teď například odstoupíte od zdi, křídla si stáhnete a sklapnete je. Tady s nima totiž nic nenaděláme. Vezměte je pod paži a půjdem je vyzkoušet na střechu.“
Večer už pokročil do noci, ale že by tam byla tma jak v pytli, to ne, kdepak, světelný městský smog se nezapře. Znova Safírkovi nasadí křídla, ale zároveň ho upozorní, že tohle už napříště bude muset zvládat sám.
„Chci vás vést k co nejrychlejší samostatnosti, protože vám vždycky nebudu po ruce, mám taky jiný povinnosti.“
„Smím vědět, jaký povinnosti?“
„Teď dávejte pozor, sledujte. Takže takhle povedete levou ruku zespodu do křídel a nahoře už bude čekat vaše pravá ruka a pospolu s levou křídla nasadí a upevní je. Počítejte s tím, že při tom křečovitém pohybu za krkem to bude nehezky bolet v rameni, ale to je věc cviku, za týden, za čtrnáct dní bolest ustoupí. Takže ještě jednou, zopákněme si to. Jedem. Levou ruku zespodu do křídel a pravá jí shora vyjde vstříc. Vidíte, že vám to jde. A když už křídla sedí, tak se teď zeširoka rozmáchněte. Pomůže, když si  přitom trochu povyskočíte. A nelekejte se, tašky jsou tady kluzký, ale to není na závadu. Uklouznete, ale místo abyste padal dolů, vznesete se nahoru. Tak hopla prosím…“
A už je to tady. Švihem vyletí nahoru a vystoupá nad střechy. A ještě výš. Noční Brno teď vypadá jako narozeninový dort se svíčkami.
„Ten váš let se dá samozřejmě kormidlovat,“ křičí za ním. „Jel jste někdy na koni? Dobrý jezdec je srostlý se svým koněm a na co jezdec jen pomyslí, to kůň hned vykoná. Vy jste teď vlastně letící kůň se svým jezdcem. Vy jste teď Pegas, letící Safír, hahaha…“
Ale to už Safír vystoupá do výšky, kde neslyší jeho instrukce, zato konečně vidí hvězdy, protože právě překročil hranici světelnýho smogu. Rychle přichází tomu lítání na chuť, a když ještě vytrvá, uvidí taky orbitální vesmírné stanice, kterých je už nahoře naseto. Nu vida, tohle by mu šlo.  Pomalu obletí celý Brno, však trefit zpátky, na tu správnou střechu, bude problém. Ale když sestoupí níž, instruktor mu hodí lano, totiž vyšle mu vstříc vzdušný koridor, a ten ho vcucne a pleskne s ním o střechu.
„Jak už jsem řekl, vždycky tady nebudu, takže se to naučíte kočírovat sám. Ale zvládnete to rychleji, než byste čekal. Vybral jsem si právě vás, protože jste Safír hodný svýho jména. Safír safírovatý. Napřed budete nacházet v tom lítání nad střechami jenom jisté estetické blaho, ale později pochopíte jeho nadosobní užitečnost. Bude to záliba, potěšení, hobby, které vám, abych tak řekl, po čertech sedne…“
A zatímco Safír poletoval nad nočním Brnem, instruktor prostřel na střeše k pozdní večeři. Byly to špagety se sýrovou omáčkou a k tomu dobré červené víno.
„Moc by mě mrzelo, kdybych vám zapomněl říct, že do toho přízemního bytu si nemusíte ubytovat bezdomovce, ale když to shledáte příhodným, tak klidně i bezdomovkyni. Však to už strkám pracky do vašich intimních záležitostí, takže když mě teď klepnete přes prsty, nesmím se zlobit.“
„Vy do mě vidíte jak moudrý venkovský farář do hříšníkových duší,“ přiznal Safír. „Ale to není fér, když já vím o vás leda starou belu. Tak mohl byste teď třeba aspoň ždibeček, špetičku, aspoň krapet o vás? Například, jaký máte ještě jiný povinnosti?  Koho dalšího ještě vodíte na opratích?“
„Tak víte co? Takový otázky si strčte za klobouk. Všechno vědět nemůžete. S tím se už budete muset popasovat.“
A potom se omluvil, že ještě něco má.
Safír ještě dlouho a dlouho seděl na střeše zdatně popíjeje a v hlavě pročesávaje události posledních dnů a hodin. Chtělo by to nepochybně většího myslitele, než jsem já, připustil. Jestli ne rovnou filosofa...
 
Modlitba carovy chůvy
(Věnuji památce svého dědečka, Ukrajince Františka Žyly.)
Tak jak se daří?
Díky Bohu, jsem zdráva.
U Stalinových svatých koulí, neptal jsem se, jak se daří vám, ale jak se daří carskému dílu!
Je v nejlepší kondici. Cvičí se v bojových uměních a denně zvedá činky a boxuje do pytle. Je si čím dál víc vědom, že musí být silný a mocný, aby zvládl úkoly, které na něj vlast položí. Bude z něj dobrý car.
Mějte na paměti, že jeho inaugurace se už pomalu blíží a tak je na čase, aby si osvojil taky vladařská ceremoniální gesta.
Už jsou mu vlastní.
A máte nějaké přání?
Mám. Musí přece vidět a znát celou velkolepost své země, ale transsibiřská magistrála se tak vleče…
Stačí říct. Bude mít k dispozici nejrychlejší letadla a nejpohodlnější vrtulníky. Je nutné, aby se sžil s tím, že není na světě větší a krásnější země. A převeďte jeho tréninky z tělocvičen taky do tajgy. Musí tam hledět do očí ussurijskému tygru, a obrazně řečeno, naučit se na něm jezdit. Kdyby cokoliv postrádal, dejte vědět. A ještě nějaké přání?
Směla bych vědět, proč právě já byla vybrána jako carská chůva?
Nesměla. Zatím ne. Dočkej času jako husa klasu, jak vy tam říkáte. A teď pojďte se mnou.
A odvedl si mě do tajné místnůstky v Kremlu, místnůstky zvíci kabiny výtahu. A tam si napřed pečlivě ohmatal stěny, aby si byl jist, že tam není žádná štěnice, kterými byl jinak Kreml zablešen. A potom jsme tam dlouho stáli protiv sobě, stáli a upřeně se na mě díval a už měl něco na jazyku, ale nakonec to spolkl a zavrtěl hlavou. Ne, nic se nesmí toropiť, jak my tady říkáme. A vyvedl mě z místnůstky.
Taky jsme chodívali po moskevských ulicích, kde ho zatím nikdo neznal. Teprve nedávno přišel z Petrohradu a tak si teď nepozorován mohl dopřát pozorně prohlížet otrávené Moskvany, zklamané a znechucené cestou, kterou se v nastojáščeje vremja  Rus ubírá. To už věděl, že si tady nastolí pořádky a pozvedne Zemi z prachu a dá přičichnout k tvrdé pěsti každému, kdo se pokusí vzepřít.
Jako chůva jsem ho napřed přijala co Tintina, v jehož očkách ale už jiskřily lstivé kamínky. Ale než jsem se nadála, stal se z Tintina Dumdum.
Zatím jsem nad ním držela ochrannou ruku, protože dost bylo takých, co by taky rádi na carský stolec. Ale můj chovanec byl obdarován dvěma mohutnými dary. Byl totiž obdařen těmi nejmocnějšími mindráky, což jsou ty nejsilnější nástroje na cestě k moci. Tak za prvé byl malej jak Napoleon a za druhé chtěl být ruským Jamesem Bondem a proniknout do Buckinghamského paláce a poskvrnit tam královský majestát, ukrást královně spodničku a vyvěsit ji pak na Rudém náměstí. Ale kdepak, ti duráci z KGB mu to nedopřáli a ponížili ho, upíchli totiž na ten nejpodřadnější flek, kde mohl leda tak sbírat psí hovínka na Alexanderplatzu.
Hodně času jsme teď trávili taky v tajze. Zamiloval si ji pro její velikost a nedohlednost. Někdy, když mi položil hlavu do klína, a zatímco jsem laskala jeho řídnoucí vlásky, svěřoval se mi, že kdyby neměl povinnost stát se vladařem vší Rusi, žil by šťastně tady v tajze, jako lovec, rybář nebo i pastevec sobů. A myslel to smrtelně vážně. Tajga je neskonale krásná a je mi upřímně líto všech, co ji dosud neviděli. A právě velikost a nekonečnost tajgy v něm probudila ten dávný sen o velikosti a nekonečnosti jeho Země. Celý svět se jednou stane jeho nádhernou a nekonečnou tajgou.
Ach ano, naléhali na mě, abych ho přivedla taky k zápasu s medvědem. Ten majestátní kolos, co byl dosud skryt v jeho drobném těle, měl srazit na kolena celou mohutnou medvědí entitu. Ale mou zásluhou si to nakonec rozdal s medvědicí. Dala jsem si tu práci a vyhlédla mu parádní jemnosrstou medvědici, jejíž sex-appeal rozzářil tundru jak kouzelný diadém. Ostříhala jsem jí drápy a pohlídala, aby se neobjevil medvědí alfa samec, a doporučila Dumdumovi, aby se ji nepokoušel líbat. A otočila se zády, aby se snad neostýchal.
Ale zpátky do Moskvy. Zatímco ten dosavadní vládce Kremlu propadl alkoholu a své nenažranosti, takže se už jen potácel, můj Dumdum je zapřisáhlý abstinent, nekuřák a vegetarián, a to po vzoru jiného železného vožďa, který kdysi svedl svůj boj se zemí, co propadla bezuzdné svobodě. A tak můj Dumdum se taky objeví v pravý čas, kdy celý svět je už lapen do bezbřehé svobody jak do pavoučí sítě.
Bylo nepochybné, že právě on je tím jediným žádoucím kandidátem na kremelský stolec. Ale postupoval jen krok za krokem, jeho přísná povaha mu velela neunáhlit se. Dokázal trpělivě čekat, až mu dosavadní vládce Kremlu sám padne s pláčem do náruče, aby ho už vystřídal a nechal odejít do výměnku.
Cestou se musel zbavit těch, co mu nepřáli. Některé hladce eliminoval, ale stávalo se, že musel svléci rukavičky a použít třeba ledasco, co se neslučovalo s džentlmenskými praktikami v západním morálním kodexu. Ale ten kodex byl už dávno vyčichlý a můj Dumdum mu nadřadil kategorický imperativ, v němž beze zbytku platilo, že návrat ke slavné Velikosti je neporovnatelně důležitější než lidské životy.
Dumdum byl pro svou neotřesitelnou povahu ctěn a obdivován i v tom bezuzdném Západě. I tam už bylo všem jasné, že Rusko se po jeho nástupu stane obdivuhodnou a vzápětí i prosperující Zemi, tím pevným sloupem na Východ od Západu. A do Moskvy se postupně slétali významní světoví podnikatelé i politici a spěchali potřást si s ním rukou a rukama nohama ho povzbudit na cestě k vrcholu. Viděli v něm toho, kdo konečně postaví Rus na nohy, avšak jenom jako součást toho jejich mocenského společenství. Ale můj Dumdum jim neskočil na špek, dobře věděl, že mají zálusk na nezměrné bohatství Sibiře. A tak se k němu slétali jen jak můry, které si nakonec spálí křídla.           

Tak jdeme, dorogaja gospoža, vyzval mě zas ten, co si mě už jednou odvedl do tajné místnůstky v Kremlu, místnůstky zvíci výtahové klece.
Konečně už nadešel čas, abych vám svěřil, že my vás tady milujeme. Český národ byl vždy nejbližší našemu srdci a taky proto jsme si vás vybrali jako chůvu pro našeho cara.  Ale říct něco tak důvěrného se odvažuju jenom tady, v téhle tajné komnatě. My generálové nikdy něhou neplýtváme, a jestli teď vidíte slzu v mém oku, dokonce dvě slzy, v každém oku jednu, je to tajný klenot, dva tajné klenoty, s nimiž se pak už venku, tam za dvířky téhle kabinky, nesetkáte. A tady se taky přiznám, že miluju umění. A právě český malíř namaloval tu nádhernou Slovanskou epopej, adoraci a hold slovanské vzájemnosti, v níž ruský národ obejme ve své veliké náruči všechny slovanské národy a pevně je sevře, abyste pocítili naši bessmertnuju i beskoněčnuju ljubov. Český národ se vždycky snažil přimknout k mohutnému ruskému dubisku i bog znajet, že jsme vám to dopřáli, i bog znajet, že vám to ještě znova a znova dopřejem. A tak jsme se nemýlili, když jsme v lůně slovanské vzajemnosti vylovili právě z našeho nejmilovanějšího českého národa tu nejspolehlivější carskou chůvu, samuju naděžnuju ňaňu. Praga, ljubimyj gorod.
Ale než jsme opustili kremelskou komnatku zvíci výtahové kabinky, setřeli jsme si navzájem slzy, já setřela něžné slzy generálovy, generál zas moje.
A potom jsme se už dočkali.
Můj maličký Tintin, náš veliký Dumdum, už kráčí po červeném koberci, inaugurace, korunovace, kráčí podepsat vladařskou přísahu a všichni v sále aplaudují vládci Velkocarství, jež teď právě načalo svou existenci.
Jsem zase v té kremelské kabince, sedím tam na štokrleti a smím otevřenými dvířky hledět do velkého Andrejevského sálu. Jako carova chůva, ňaňa, jak oni říkají, smím být takto, mňam mňam, přítomna velké carské radě.
Dumdum sedí v čele a na druhém konci generálové a pravoslavní kněží, naslouchá jim a schvaluje nebo opravuje jejich slova. On je Spasitelem Rusi a oni jsou jeho nástroje.
Rusko v nejbližším čase vstřebá svůj nejbližší slovanský národ, jenž s ním pak beze zbytku splyne. Počítá se s tím, že ruská armáda tam narazí na jakýsi odpor, ale ten bude žádoucí, protože vzkříšení Velkocarství musí být pokřtěno krví. Velká rada probírá podrobnosti vojenského vstřebání a vleče se to několik hodin. Klátím se na tom štokrleti a hlava mi padá dopředu a na strany. Ale pak mě něco probudí.
Je to jak úder do velikého válečného bubnu: Vzkříšení Velkocarství musí být posvěceno tou nejsvětější krví! hřímá pravoslavný kněz. A tou nejsvětější krví je dětská krev!
Vzkříšení Velkocarství, Velké Rusi potřebuje megalitry dětské krve! křičí generálové. 

Musíme tam zapálit porodnice, praví Dumdum, dětské domovy, nemocnice…
Dál to už nedokážu slyšet. Dlaně na uších, padám na kolena. Modlím se: Veliký a nejsvětější Bože, zabraň prosím, aby můj milovaný Tintin propadl vraždění dětí, nedej, Bože, aby si namáčel ruce v dětské krvi… Moc tě prosím, zavčas ho zastav, zastav ho, zabij ho infarktem, mrtvicí, ochrnutím, smrtelnou nehodou, ať se nestane něco tak strašného, co by pak mého chlapečka navěky uvrhlo do klatby… Veliký, slitovný Bože, slituj se…     
Dva pravoslavní kněží vynášejí ňaňu z místnůstky zvíci kabiny výtahu, zvíci šatníku…
Dumdum se ohlídne: Co je s ní?
Zhasla. Je po ní. Dočista kaput.
Aha. Vot tak. Ať ji pohřbí u kremelské zdi. A jedem dál. Kde jsme skončili?