Ukázka z třetího dílu knižní série Vídeňské zločiny - Horký červenec 1927.

„Tak copak tady máme?“

Nadporučík Bronstein přistoupil otráveně k pitevnímu stolu na soudní medicíně a prozatím potlačil silnou potřebu zapálit si cigaretu. Zosobněná instituce vídeňského soudního lékařství Ferdinand Strakosch se neobtěžoval obrátit směrem k němu a pokračoval v urovnávání instrumentů. Odpověděl přes rameno: „Pěknou mrtvolu.“
Bronsteinovi to náladu nezlepšilo.

„To vím taky. Nemohl bys to upřesnit?“

„Ať už ho zabil kdokoli,“ poslouchal Bronstein Strakoschův hlas, „musel na něj mít pořádnej vztek.“ Bronstein usoudil, že vzhledem k těm mnoha bodnutím lze patologovu tvrzení těžko odporovat. Strakosch ukázal na hruď mrtvého: „Vidíš tady tu ránu?“ Bronstein přikývl. „Ta byla smrtelná. Ale myslím, že si ji vrah šetřil až na závěr. Tady někdo vraždil s velkým požitkem.“

„Kolikrát byla oběť probodnuta?“

„Nuže, napočítali jsme sedmnáct bodnutí. Z toho jedenáct v oblasti břicha a hrudi, čtyři na pažích, jedno na krku a jedno na začátku stehna. Ale vycházím z toho, že čtyři rány se jednoduše minuly cílem, protože oběť se nejspíš bránila.“

„Znamená to,“ přerušil Bronstein Strakoschovu přednášku, „že máme každopádně co činit s mužským pachatelem?“

„Nikoli nutně. To ne. Tato bodnutí mohla provést i žena, pokud nebyla úplně slabá. A pokud s tím oběť nepočítala, že ji někdo bodne, pak ji první rána mohla zasáhnout zcela nepřipravenou. Potom by to nebyla otázka síly. A od tohoto okamžiku oběť sil pozbyla, což samozřejmě pachateli – nebo pachatelce – dodalo potenciál. A když už byl ten muž prakticky odsouzen k smrti, dostal navrch toto finální bodnutí, které jsem ti ukazoval. Pachatel mu vrazil smrtící nástroj přímo do srdce – a pravděpodobně s ním v ráně otočil o sto osmdesát stupňů, aby účinek byl o to fatálnější. Ale to už byla zbytečná námaha, protože oběť by skapala během pár minut tak jako tak. Potud byla rána ještě do hrdla úplně pro kočku.“
Bronstein si teprve teď všiml, že oběť má navíc proříznuté hrdlo.

„Bylo to ostatně provedeno příšerně diletantsky,“ pokračoval Strakosch a namířil přitom ukazovák na krk oběti. „Pachatel – nebo řekněme pachatelka – jednoduše nasadil doličný předmět na kůži a přejel s ním zleva doprava. Určitě přitom vyteklo hodně krve, ale trachea nebyla vůbec poraněná. Jak už jsem řekl, naprosto nesmyslný počin.“
Bronstein přikývl. „Máš ještě něco, co by pro nás bylo relevantní?“

„Inu, přijde na to. Oběť před svým náhlým a patrně nečekaným skonem čekala radostnou událost.“

„Ten muž byl těhotný?“ Bronstein se zeširoka zazubil, ale schytal za to od Strakosche jenom soucitnou grimasu.

„Byl vzrušený maximální měrou, když schytal první ránu.“

„A jak to můžeme vědět?“

Teď se pro změnu zasmál Strakosch. „Stojan Jakotyč,“ upadl do proletářského žargonu. „Stál mu tak, že se už málem udělal, než dodělal. Na stehně a na předkožce se našly stopy spermatické tekutiny, ale ještě ne sperma. Stál mu rovně jako svíčka, než pak navždy zavřel víčka.“

„No ne, to teda koukám. Takže vražda z vášně?“

„To je mi fuk. To už musíš vypátrat ty, jestli to udělala pouliční šlapka, poněvadž on měl jinou představu o sounáležitosti než ona, nebo jestli ho oddělal brácha z teplý čtvrti nebo byl tak vzrušený kvůli někomu jinému. Já jsem ti řekl všechno, co se mi z naší strany jeví relevantní. Všechno ostatní je tvoje věc, já už vlastně nejsem ve službě.“

„To je v pořádku,“ mávl Bronstein rukou. „Servus.“

Bronstein zůstal ještě chvíli stát u mrtvoly. „Kdo tě takhle zřídil? A hlavně, co jsi provedl ty jemu, že byl vrah úplně mimo sebe?“ Bezděky se v myšlenkách vrátil k večeru před dvěma dny.