Hana Pražáková: Divné dny

Odsunula si trošičku židli a až teď se rozhlédla po celé jídelně, předtím měla
zrak upřený jenom k velké tabuli, kterou má na starosti. Jídelna je veliká,
takže nevidí dobře dozadu, ale jak tak bloudí očima, najednou – najednou jako by
až tam vzadu docela v rohu zachytila známý profil. Žena, která ji zaujala, sedí
sice zády k ní, ale jak se natáhla snad pro slánku či pro skleničku, pootočila
hlavu a Alžbětě se zdá, že to je – máma! To přece není možné, máme je někde u
Evženie, tam, kde lišky dávají dobrou noc, jak by se mohla octnout tady? Přesto
je očima přitahována pořád k tomu stolku vzadu, teď se podívala i na muže, který
sedí proti ženě – a ke svému úžasu vidí tvář matčina kolegy, jehož zná od
vidění, z letmých setkání na chodbě podniku. A ta žena – teď zas obrátila hlavu
na druhou stranu, zadívala se snad do tmy za oknem – a Alžběta už nemůže
pochybovat.

Maminka.

Sedí tady s cizím mužem, se svým kolegou, a zatím má být u Evženie. Kolikrát v
poslední době jela k Evženii, uvědomuje si Alžběta. Teď, co tatínek není doma,
je vlastně pořád jen u Evženie… U Evženie!

Alžběta je jako omráčená, doslova jako by ji někdo praštil palicí do hlavy.
Číšník před ni postavil talíř, nevnímá to, až sousedka položila ruku na její
paži a upozornila ji, že má jíst, dala se tedy do jídla, ale pak talíř odsunula,
není schopna pozřít ani pár soust.

Co má dělat, jak se zachovat?

Uteču! Napadlo ji ze všeho nejdřív. S matkou se tady nesmím setkat. Nemohu
vysvětlovat Heleně a tady těm turistkám, že se tady setkávám s maminkou a… Kdyby
tady seděla s tátou, vyskočila bych a utíkala k nim a měla bych hroznou radost a
oni by měli hroznou radost ze mě… ale tak to není, máma tady je s cizím mužem a
já musím pryč, pryč, ať se děje co chce.

Přetrpěla večeři, a když viděla, že Helena vychází z jídelny něco zařídit,
vyběhla za ní.

„Heleno!“

„Ano? Co potřebuješ? Co ti je?“ užasle se zadívala na Alžbětinu zsinalou tvář,
najednou změněnou. „Co se ti stalo?“

„Mně je hrozně nedobře, Heleno, prosím tě, pusť mě domů, přijdu ráno, už v sedm
budu tady, jenom se doma vyspím, prosím tě, Heleno...“ drmolí jako v zimnici.

„Jestli je ti špatně, zavolám sem pohotovost.“

„Ne, nebudu přece komplikovat situaci, doběhnu na autobus a doma se dám do
pořádku, vážně, Heleno, určitě se mi udělá líp a ráno nastoupím. Já jdu, Heleno,
seběhnu pod kopec na autobus.“

„Vezmi si aspoň kabát, proboha. Děláš mi hroznou starost, jenže já s tebou
nemůžu – opravdu bych zavolala doktora.“

„Mám svetr, nebude mi zima, ještě není tak pozdě.“

„Osm hodin. Tak běž. Jdeš opravdu domů?“ upřela na ni najednou podezřívavý
pohled. „Není to habaďúra, viď že ne, Alžbětko?“

„Není, opravdu ne… je mi špatně. Letím.“

Helena ji pohladila paži a Alžběta s kabelkou přes rameno, v níž má všechny
doklady, peníze i klíče, utíká přes nádvoří před hotelem k pěšince, kterou
seběhne k silnici, a tam už jezdí městský autobus.

V lese je tma, ale Alžběta tuhle cestičku dobře zná. Chodívali sem s rodiči v
neděli na procházku, to byla ještě o hodně menší, toulali se po okolních lesích
a pak si na Hájovně dali kávu a ona džus. Zrovna touhle cestičkou pak scházeli k
autobusu. Alžběta se teď nestará o to, že by ji tady mohli přepadnout, že vůbec
není dobré běžet večer sama lesem, v okolí hotelu se mohou potloukat všelijaká
individua – o tom neuvažuje, chce domů, jenom domů, určitě ji žene instinkt, aby
se v ohrožení ukryla doma, tam se chce skrýt před zlem – a ji potkalo zlo, jehož
se nenadála, netušila,

že by ji mohlo zasáhnout.

Chvílemi se jí zdá, jestli to nebylo jen mámení, to se přece ve skutečnosti
nemohlo stát, to, co se stalo jí; ne, není to pravda, viď, maminko, povídá si v
duchu a přitom se zrovna řítí dolů, ten instinkt skrýt se doma ji popohání.

Vydechla si teprve, když asi po deseti minutách doběhla pod kopec a postavila se
na zastávku autobusu. A měla štěstí, vzápětí zazářila světla, Alžběta začala
mávat, autobus zastavil a ona vpadla dovnitř a sklesla na sedadlo.

Autobus je poloprázdný, všichni pasažéři se na ni zadívali, v nadýchaném růžovém
svetru nepatřičně září v přítmí, lidé na sobě mají kabáty a kabátky, bundy a
haleny, na první pohled se pozná, že ta holka odněkud utekla, je uštvaná, jako
by ji honili – tak ji hodnotí skupinka mladých vzadu v autobusu, jedou zřejmě v
sobotu někam na diskotéku a jen tak mezi sebou plácají.

Jeden mladík navrhl:

„Nemáme ji vzít s sebou?“

Dívka ho zchladila:

„Ta má jiné starosti. Určitě odněkud zdrhla. Nech ji být.“

Městským autobusem dojela na náměstí, kde přesedá na trolejbus. Už se blíží k
domovu, netouží tam být jen proto, aby se skryla, aby tam byla sama, neví, co
bude dělat – začne plakat, naříkat, křičet, výt? Ano, má takový pocit, že se jí
chce výt a křičet, nikoli plakat, pláč snad člověka přepadá, když je smutný nebo
když ho něco bolí, ale ona necítí smutek, ona cítí zmatek, úděs a úžas, ale
především strašný zmatek. Ještě z jiného důvodu pospíchá, letí domů – chce tam
dorazit dřív než matka, aby měla čas trochu se vzpamatovat, aby si rozmyslela,
jak jí řekne, že ji viděla – ale co když matka bude tvrdit, že to nebyla ona, že
přece byla u Evženie. Ne, mami, já jsem se nemýlila – ach, jak ráda bych se
mýlila, to ani nevíš, maminko – už s ní v duchu hovoří, už touží, aby přišla,
aby si vysvětlily, co se stalo, aby se dozvěděla, že to není pravda – a přitom
ví, že to je pravda, jenom se vzpírá uvěřit.



V devět hodin se ozval telefon, Alžběta k němu skočila.

„Helena. Alžbětko, to jsem ráda, že tě slyším že jsi doma, já si vyčítám, že
jsem tě pustila… tak jsi doma, sláva, je ti líp?“

„Je, dala jsem si obklad...“

„Vaši nejsou doma?“

„Ne, tatínek je v lázních...“

„Ano, to jsi říkala, a máti?“

„Ta teprve přijde,“ odpověděla neurčitě.

„Kdyby ti bylo zle, zavolej pohotovost, slyšíš. A od čeho je ti tak špatně?“
zazněl Helenin hlas podezřívavě, Alžběta si uvědomila, co Helenu napadlo – že je
asi v tom. Dotklo se jí to a řekla bezbarvě:

„Nevím. Jdu si lehnout, ale ráno přijdu.“

„Když to půjde! Poslechni, kdyby ti bylo zle, zavolej mi sem do sedmi ráno,
snažila bych se někoho sehnat, i když v neděli… no nevím...“

„Já přijdu, Heleno. Dobrou noc.“



Alžběta má nezvyklé, trochu staromódní či spíš moderní, prostě krásné jméno. To
jméno má mnoho podob, a tak každý z jejích blízkých a přátel ji oslovuje jinak.
Helena jí například vždycky říká Alžbětko, pro maminku je Alžběta, ta jména
nekomolí a zdrobněliny neuznává, ani tatínkovi neřekne jinak než Honzo, žádné
Honzíčku nebo Jeníčku, i tatínek nosí takové tvárné jméno. A právě tatínek si s
jejím jménem rád pohrává. Pro něho je Bětuška nebo Betynka, ale i Bety zrovna
jako pro Kamila a pro většinu spolužáků. Alžběta poznala, že některé dívky jí
Alžbětu závidí, Vlasty, Evy, Jiřiny, Jarmily – s tím se nedá moc dělat, z takové
Vlasty zajímavé jméno neuděláš.

Ano, ke krásnému křestnímu jménu se přidružilo i pozoruhodné příjmení.
Netušilová, Alžběta Netušilová.

Alžběta něco tuší. Ale ne, co by mohla tušit, vždyť je Netušilová – ano, i s
jejím příjmením se dá kouzlit a pohrávat a to se jí líbí, i když ví, že jednou
tohle jméno vymění; navždycky jí zůstane Alžběta a tak jednou snad pokřtí i svou
dceru, tolik se jí to jméno líbí.

A jako je spokojena se svým křestním jménem i příjmením, tak byla až do tohoto
dne spokojena se vším, co ji obklopovalo – se svými rodiči, kteří, jak se jí
zdálo, patřili jenom jí, svému jedináčkovi, milovala a miluje domov, byt v
postarší vile, kde žije od narození; je to prostředí, které jí, zrovna tak jako
jméno, spolužáci tak trochu závidí; vila je trochu sešlá, má asi tu správnou
patinu.

A pak má Alžběta samozřejmě i prarodiče. Babička s dědou žijí tady ve městě a
dokonce se uvažuje o tom, že teď, když jim dům znovu připadl, se sem přestěhují,
vymění si byt s dosavadním nájemníkem.

Tatínek má své rodiče v menším městě, mají tam pěknou vilku. V prvním patře jsou
dva pokoje, jeden mají k dispozici, kdykoliv tam mohou přijet na návštěvu obě
rodiny, jejich i strejdova, vůbec si nepřekážejí, nikdy k tomu však nedojde,
žena tatínkova bratra tam nechce jezdit, když je tam druhá rodina – z
nepochopitelných důvodů, prostě když přijedou na návštěvu oni, chtějí hrát prim
a nechat se obskakovat, je to taková zvláštní žárlivost, v rodině se o tom
nejdřív nemluvilo, ale teď už si zvykli a Alžbětu tenhle problém nezajímá, k
tatínkovým rodičům tak často nejezdí, a proto se těchto prarodičů tak trochu
ostýchá, i když je má ráda.

Alžběta si najednou v tomto večeru, kdy je sama doma a čeká na matku, uvědomuje,
jak je bohatá – vždyť ona má všechno! Zatím o tomto bohatství nevěděla, bylo pro
ni samozřejmé – a teď jí náhle projelo poznání, že by všechno mohla naráz
ztratit, kdyby se rodiče rozešli, rozvedli. Ví, že rozvodů přibývá, čte o tom v
časopisech a slyší to kolem sebe, zatím to však ani nebrala na vědomí – tohle se
jí přece vůbec netýká, proč by si takové problémy brala do hlavy. I ve třídě
byli někteří spolužáci z rozvedených rodin, ale ti o sobě málo mluvili – snad se
svěřovali jen nejbližším kamarádům a spíš se styděli vůbec přiznat, že se rodiče
rozvedli, anebo až okázale dávali najevo, jak o ně pečuje otec, který z rodiny
odešel.

Ale u nich, u nich by odešla maminka? Když si to Alžběta střízlivě rozebere, ona
by neodešla, vždyť dům patří jejím rodičům, ona by si přivedla jiného, táta by
musel odejít, její táta!

Chytila si hlavu do dlaní. Takhle nemůže uvažovat. Vždyť je možná všechno jen
náhoda. Maminka se vrátila od Evženie a zašla si na večeři se svým kolegou a ona
hned blázní, hlava jí třeští, představuje si nejhorší situace…

Maminko, přijď! Přijď! Úpí v duchu, všechno ti povím, že jsem tě viděla a nač
jsem pak taky myslela, a ty mi to jistě vymluvíš, vysměješ se mi a bude dobře a
já si budu chránit svoje bohatství, o němž teď najednou vím.

Trochu se uklidňuje, začíná si vyčítat, že tak zbaběle utekla, proč vlastně
nešla za matkou, proč hned propadla tak hroznému zmatku!

Úpěnlivě čeká, až se v zámku otočí klíč. Po jedenácté je už čekáním tak
vyčerpaná, že usíná oblečená na válendě. V noci se probudila a jde do pokoje,
kde mají rodiče ložnici. Je přesvědčena, že matku neslyšela a že ji tam najde.

Pokoj je prázdný, postel netknutá, Alžběta jako omámená prošla celým bytem,
podívala se na hodiny, je půl třetí.

Máma zůstala spát v hotelu!

Ona odtamtud utekla, matka tam zůstala s tím mužem.



Etela Farkašová: Na rubu plátna

Zase sedí naproti sobě, ona v křesle, Lucia na židli, jí bagety se sýrem, které
Lucia koupila cestou z nemocnice, opět před sebou mají šálky, tentokrát jen s
čajem, bylinkovým, všimla si, že na poličce v kuchyni jsou různé druhy čajů, a
vedle všelijaké pytlíčky s prosem, lněnými semínky, ovesnými vločkami, ječnými
kroupami, oba jsou už dlouho vegetariáni, ani neví, kdo s tím přišel jako první,
Lucia nebo Juraj, viděla v tom jistý protest, oba se chtěli bouřit, ale vlastně
neví, proti čemu, najednou si vzpomene, jak Juraj přímo nesnášel obědy, na které
ho, ještě než odešli sem, občas zvala, nezavděčila se mu žádnými specialitami,
ani vegetariánskými, dával najevo lhostejnost k čemukoli, s čím se u nich doma
setkal, někdy možná i pohrdání, a stále popoháněl Lucii, aby co nejrychleji
dojedli a odešli za svým programem.

Jaké... jaké to bylo před tou nehodou, zeptá se opatrně.

Prosím tě, jaká nehoda, zase nenazýváš věci pravými jmény, kamufluješ, zakrýváš,
aby nedejbože nevyšlo najevo, že někdo z tvého okolí, i kdyby nepřímého, něco
zpackal, provedl něco, co se nedělá, co šokuje, slyší v dceřině hlase
podráždění.

Myslela jsem... to slovo mi nechtěně vyklouzlo, zdálo se mi...

Že to bude nejvhodnější slovo, hlavně když o tom budeš mluvit před zvědavými
známými.

Tak na to jsem opravdu nemyslela.

Nikdy se nezměníš... nehoda, utrousila posměšně, nehoda, zopakovala ještě jednou
a zakryla si tvář dlaněmi.

Musím být trpělivá, říká si v duchu, velice trpělivá, myslela na to celou cestu
letadlem, od prvního momentu, kdy si přečetla Luciinu zprávu, teď na tom opravdu
záleží.

Hodnou chvíli mlčí, Lucia si přesedne ze židle na zem, opírá se o poličky s
knihami a časopisy, nejhorší na tom je, řekne najednou zmateným hlasem, že jsem
tomu nezabránila, že jsem ho od toho úmyslu nedokázala odradit, zklamala jsem,
jestli to chceš slyšet, ano, zklamala jsem, a teď nevím, co mám dělat.

Ty, pronese zaraženě, a obrátí se celým tělem k Lucii, proč ty... je přece
dospělý, samostatně fungující člověk, je absurdní brát vinu na sebe.

Prosím tě, to, co říkáš je jen hloupá fráze, sama víš, že dospělost nic
nezaručuje... a co je to vlastně vina, kdo jsou viníci, všechno samé nesmysly...
faktem je, že jsem ho dostatečně nechápala, podcenila jsem některé momenty, a to
jsem neměla, to jsem prostě neměla.

Jaké momenty, ptá se potichu.

Bylo jich víc, ale hlavně ten jeden... asi před půl rokem...

Čeká, nebude vyzvídat, neví, k čemu by to vedlo, k hádce nebo minimálně k prudší
výměně názorů, definitivně by to pohřbilo jakýkoli rozhovor mezi nimi, čeká.

Seděla jsem ten den v kanceláři nad projektem, rozpovídá se Lucia a objímá si
kolena, projekt jsem měla co nejdříve dokončit, šéf už mě peskoval a já jsem
slíbila, že zůstanu v práci, dokud to nebude hotové, Jurajův telefon mě hodně
překvapil, nikdy mi do práce nevolal, hned jsem vytušila, že něco není v
pořádku... v pořádku to vlastně nebylo už delší dobu.

Delší dobu, zopakuje ohromeně.

Začalo to pravděpodobně krátce po té první výstavě, na kterou mu vzali pár věcí,
čekal, že od teď se budou pozvánky na další výstavy jen hrnout, že zapůsobil a
prorazil si cestu, že zdejší výtvarníci ho přijali mezi sebe, že budou
spolupracovat, společně vystavovat a ... a podobné hlouposti.

Hm... nehrnuly se...

A co sis myslela, že ta první výstava byla něco mimořádného, vzali tam věci od
více lidí z východního bloku, tehdy jsme pro ně byli ještě zajímaví, jedna
Ruska, Rumun, nějací Poláci, a s nimi pár domácích, konfrontace, to měla být
hlavní idea celé výstavy, střet, jak vidí věci na jedné a na druhé straně bývalé
železné opony, kam až zajdou při popírání jakýchkoli kánonů... hra na otevřený
svět... politikum, jasně, že to bylo hlavně politikum, snažila jsem se mu to
vysvětlit, ale on to nechtěl chápat, čekal na další nabídku...

Ten telefon, poznamenala tiše.

Lucia jako by ji neslyšela, bylo to příšerné, pokračovala, později už jen tak
seděl, od rána do večera, už ani nemaloval, jen vyčkával, občas ještě poslal do
nějaké galerie pár věcí, a hlavně začal psát dopisy, denně psal všem možným
galeristům, podle telefonního seznamu, zbytečně, buď nepřišla žádná odpověď,
nebo v lepším případě zdvořilé odmítnutí, když narazil na slušnějšího kurátora,
jako důvod uváděli především nedostatek výstavních příležitostí i pro renomované
výtvarníky a někdy odmítnutí zdůvodnili odklonem od hlavního tématu výstavy...
říkala jsem mu, že ta hra na otevřenost nemůže dlouho vydržet, v silné
konkurenci se těžko prosazují i domácí výtvarníci, kdo by byl zvědavý na
přistěhovalce, a ještě ke všemu z východu... možná občas, výjimečně, ale on
neměl to štěstí, aby se stal výjimkou...stále nechápal, co se mu snažím
vysvětlit, dál čekal, až jsme z toho jeho čekaní oba skoro zešíleli...

Myslíš, že i v ten den, když ti zavolal...

Ani ne, zavrtěla hlavou, nemuselo to být právě v ten den, jednoduše přetekl
pohár... byl na dně, už nešlo o konkrétní výstavu ani o konkrétní odmítnutí,
bylo toho příliš a sám už to nezvládal, zavolal mi a řekl, že jestli nepřijdu
okamžitě domů, zabije se, řekl, že už nemá sílu déle čekat, a že musím přijít
okamžitě domů.

A ty...?

Já... co jsem mohla dělat, začala jsem ho uklidňovat, ale na něho to nepůsobilo,
stále opakoval, jestli okamžitě nepřijdeš, zabiju se, nejdřív mluvil potichu,
pak se rozkřičel, řval do telefonu jako smyslů zbavený, zabiju se, zabiju se...

To je hrůza, vyklouzlo jí, a vzápětí si uvědomila, že by neměla dávat najevo
emoce, aby jimi dceru nepodráždila, aby nezastavila proud, který z ní teď
vytrysknul, dlouho ho v sobě zadržovala, rozhodnutá nemluvit před matkou, možná
před nikým jiným o tom, čím prošla, nikdy nebyla sdílná, když šlo o ni, byl to
její život, tak to obyčejně říkala, když se jí zeptala na něco, co by ji
zajímalo... je to můj život, říkávala, tak buď tak hodná, a nech odpovědnost za
to, co s ním udělám, na mě...

Nejednou tak skončil jejich telefonický rozhovor, vzdálenost mezi nimi se
neměřila jen na kilometry, odcizovaly se čím dál tím víc, trápilo ji to, ale
nebyla schopná přerušit proces, jehož začátek by ani neuměla přesně určit, málem
teď zopakovala to slovo, ale stačila se vzpamatovat, ovládla se a mlčky na ni
pohlédla, její mlčení bylo plné otázek.

Lucia uhnula pohledem, předklonila se, jako kdyby ve vzpřímeném sedu nemohla
unést tíhu, která na ni začala znova padat, s každým slovem byla těžší, čím dál
víc se v jakémsi zvláštním předklonu blížila k podlaze, a zároveň asi cítila
potřebu osvobodit se od toho, co do teď nosila v sobě, jen v sobě, slova byla
tím, co jí mohlo pomoct, aby se osvobodila, odrazila ode dna, po tolika
uzavřených letech se potřebovala otevřít, vyčistit, vyhodit ze sebe všechno, co
se za delší dobu nasbíralo.

Šla jsem za šéfem, oznámila jsem mu, že musím okamžitě odejít, nelíbilo se mu
to, samozřejmě naléhal, prý jsem slíbila dokončit projekt, nesměli jsme zmeškat
termín, Lucia mluvila rychle, jakoby to všechno chtěla dostat ze sebe co nejdřív
ven, chrlila jedno slovo za druhým, bylo mi to jedno, i kdyby mě hned vyhodil,
vyběhla jsem z kanceláře a běžela na zastávku, mezitím jsem s Jurajem
nepřetržitě mluvila, bylo to strašné, křičela jsem do telefonu, prosila, lidi v
tramvaji se na mě dívali, co je to za necivilizovanou cizinku, takhle se chovat
v městské hromadné dopravě.

Chápavě přikývla, ale Lucia si pravděpodobně jejího gesta vůbec nevšimla,
rozčiloval se, kde se tak dlouho flákám, uvidíš, že dodržím slovo, vyhrožoval mi
a já jsem ho prosila, hlásila jsem mu, na které zastávce už jsem, ale
neposlouchal mě a pokračoval ve výhrůžkách, už prý nebude čekat, ani na mě, ani
na žádnou podělanou výstavu, neumíš si ani představit, jak strašné to bylo,
přečkat každý metr, každou sekundu, stále jsem ho prosila, aby nepřerušoval
hovor, jako by to pomohlo, strašně jsem se bála, že se odmlčí a přetrhne tu
slabou nitku, která byla v té chvíli mezi námi, a já v té tramvaji strachy
zešílím.

Poslouchá dceru a na paměti ji vyvstane obraz, jak před lety, kdy ještě žila
matka, několikrát prožila podobnou situaci, matka, těžká diabetička, jí
nezvedala telefon, poprvé, podruhé, potřetí, a ona už věděla, že leží někde v
bytě v bezvědomí a jestli se k ní brzy nedostane, nezachrání ji, přesně si
vybavovala místo, kde čekala na tramvaj, zoufale sledovala tunel, ze kterého se
měla vynořit, a potom ta nekonečná cesta, od zastávky k zastávce, pak přes dvůr,
vybíhala po schodech a otvírala dveře, srdce ji bušilo o závod, až potom si
oddychla, když už našla matčino tělo ležet na podlaze nebo někdy i v posteli a
rychle rozpustila ve sklenici vody lžičku medu, těmi nekonečnými cestami k
domovu se z ní vytrácela bezstarostnost a s ní i spontánní radost ze života,
uvědomila si to až později, pocity absolutní radosti a absolutního klidu pro ni
byly nedosažitelné, pocity, které by nebyly zahalené strachem, jestli ji právě
teď někdo blízký nepotřebuje, nebo jestli právě nepromeškala příležitost
zachránit někoho, za koho je zodpovědná, čirá a klidná radost byla už jen
vzpomínkou na mladá léta, nikdy už se k ní v takové čirosti nevrátila.

Umím si to představit, odvětí, ale nepoví o vlastních vzpomínkách, nejraději by
si sedla k Lucii na podlahu, holou, bez koberečku, myslím, že si to umím velmi
dobře představit.

Lucia zavrtí pochybovačně hlavou, nevěří jí, zase jednou dává najevo, že jí
nevěří, žijí každá v jiném světě, tomu jejímu Lucia nedůvěřuje.

A potom...?

Potom... stále jsem ho prosila, říkala jsem mu, že všechno se ještě změní, že
přijdou pozvánky na výstavy, že se nesmí vzdát, že mu stále věřím, říkala jsem
to, ale nebyla to moc pravda, stále víc jsem si uvědomovala, jak je naivní, když
očekává, že se tady o jeho obrazy začnou rvát, že všichni uznají, jak je
geniální, a že zastíní všechny zdejší výtvarníky, a i když nezastíní, aspoň se
jim vyrovná, už si neuměl a nechtěl představit, že by ho sláva a úspěch minuly,
že by tu nedocenili jeho talent, kruci, je to ode mě hnusné, že ti to tady
vykládám, zatím co on tam leží... celý domlácený.

Napila se, čaj byl už studený, opatrně se zeptala, opakovalo se to potom ještě
někdy?

Samozřejmě, jinak, v jiné formě, ale stalo se to už téměř pravidelnou součástí
našeho života... vyhrožoval, že se zabije, pokud ho budu doma stále nechávat
samotného... co bylo horší, začal žárlit na moji práci ve firmě, žárlil na moji
školu, že jsem se zapsala na studium designu, a že se mi tam začalo docela
dařit, žárlil na všechen čas, který jsem netrávila s ním, vysvětlovala jsem mu,
že ve firmě přece vydělávám, že vydělávám i na jeho chleba, a že titul z
akademie, který mám dostat už za dva roky, se nám může hodit při hledání lepšího
místa, ale když ani potom nepřestával s obviněními a výčitkami, vykřikla jsem na
něho, že přece nemůžu trčet celé dny doma jako on, a že už ani nic pořádně
nedělá, jen se povaluje a lamentuje, dotklo se ho to, na chvilku s výhrůžkami
přestal, ale potom znova spustil, začalo mi to jít na nervy, ztrácela jsem
trpělivost...

Přemohla se, tentokrát zůstala v pozadí a nevyslovila otázku, chce to
trpělivost, pomyslela si, možná to bylo právě to, co jí chybělo, a snad právě
nedostatek trpělivosti se začal zahryzávat do jejich vztahu, zahryzával se jako
červ do jablka, užíral z něho kousek po kousku, až jablko odpadlo ze stromu,
celé provrtané, choré, kamsi se odkutálelo, trpělivost, která chyběla jí i
manželovi, chtěli vidět Lucii takovou, jakou si ji představovali, měli jí dát
více času, měli dopřát více času i svým představám, nezvládli to, skončilo to
vlastně Luciiným odchodem z domova.

Čekal, že mu pomůžu, vlna slov se z Lucie valila dál, ale já jsem ho už tolik
neprosila ani nepřesvědčovala, že všechno bude dobré, hádali jsme se, skoro jsme
se jednou poprali, rozbili jsme pár hrnků a talířů, mávla rukou, jakoby chtěla
ukázat směrem na poličku s otlučenými šálky.

A nám jsi nikdy nic ani slůvkem nenaznačila, napůl otázka, napůl konstatování.

Lucia opět mávla rukou, jakoby chtěla dát najevo, že teď už je zbytečné o tom
mluvit, co jsem vám měla říct, sama jsem nevěděla, co se s ním děje, chtěl,
abych nechala školy, na co ti je další, měla bys trávit více času se mnou,
opakoval do nekonečna, více času s ním, nebo jinak... už i já jsem pak křičela,
že je to citové vydírání, a že teda když není zájem o jeho obrazy, ať začne s
něčím jiným, co mu vydělá aspoň trochu peněz, pouliční malíři si za sezonu
přijdou na celkem slušné peníze, řekla jsem mu v návalu zlosti, rychlé portréty,
ve kterých jde hlavně o to, aby se líbily zákazníkovi, aby uspokojily jeho
samolibost, to ho strašně urazilo, pár dní jsme se spolu nebavili a pak začal
znovu s výhrůžkami, nenapadlo mě, že to může myslet vážně, to jsem vůbec
netušila.

Lucia se najednou narovnala a prudce vyskočila na nohy a přešla rychlými kroky k
oknu, vím, řekla prudce, to jsem neměla, ale záměrně jsem ho chtěla
vyprovokovat, vyburcovat k nějaké aktivitě, celé dny tu hnil, povaloval se a
zuřil, když jsem se ve firmě nebo ve školním ateliéru trochu zdržela... příšerné
dny a ještě horší noci... proč ti to tu všechno vykládám, otočila se k matce
pohledem, ve kterém se dalo vyčíst jisté pohrdání, aspoň se jí to tak zdálo, a
pokud ne pohrdání, tak určitě odstup, vzdálenost mezi nimi se tím, co se stalo
nezkrátila, namlouvala si to, ale byl to jen sebeklam.

Na co, zopakovala Lucia už méně výbušně, spíš rezignovaně, unaveně, něco
takového ty nikdy nepochopíš.



Věra Nosková: Něco se musí stát

Ve městě se s Tondou neukazovala, nechtěla s ním být spojována jako s jasným
partnerem, doufala, že se časem objeví mužský, který by k ní pasoval líp. Víc
jaksi na úrovni. Trochu dokonce Antonína podezírala, že kalkuluje, počítá. No
ale kdo by se mu divil? Ona vlastní dům se zahradou, zatímco Tonda bydlel v
pronajaté garsonce. Bůhví, co si asi tak představuje, jaké s ní má plány?!

Maruš věděla jedno, mužskej v jeho věku má mít nějaký majetek, postavení, je to
vysvědčení jeho kvalit, potvrzení faktu, že se v životě neflákal! Ona je jen
ženská, ale uměla se postarat o sebe i o dceru. Chce to ovšem potlačit falešný
soucit. Ten její... Páni, jak už je dávno! Neviděla ho snad už čtvrt století!
Byl tenkrát nemocný, na žlučník se sice hned tak neumírá, ale z jeho záchvatů
šel strach, ovšem ona na rozvodu trvala. Proč vlastně, na to už si moc
nevzpomíná. No ale nevěnoval se jí ani malé Jaruš. Měl totiž náročné koníčky.
Lítal na rogalu, potápěl se, věčně byl někde na letišti nebo lezl po horách. Byl
letecký inženýr a hodně vydělával, na společný účet jí každý měsíc nasypal
padesát tisíc. Ale ona chtěla někoho, kdo by ji uznával, chodil s ní mezi lidi,
věnoval se rodině. Reprezentativní typ, ale i domácký. Sportovně založeného
Vojtěcha se tedy zbavila, a vydupala si na něm při rozvodu tenhle dům i holku.
Však si umí vydělat a dítě si může pořídit jiné. Později se dozvěděla, že se
pohybuje v Tibetu, pak zamířil do Peru, co s takovým? Malé Jaruš psal pohledy a
dopisy, jí nikdy. Uráželo ji to, ponižovalo. Lísá se k jejímu dítěti, které
nevychovává! Pokaždé strčila tuhle rozčilující poštu do velké obálky, zastlané
mezi starými dekami v gauči. Někdy si dopis přečetla, ale mnohdy ani nebyla
zvědavá.

Náhradu za něj jaksi nenašla. Vlastně si nedovedla představit, že by se v jejím
domě roztahoval cizí mužskej. A měl by nějaké požadavky a očekávání.



„Žena mě při rozvodu oškubala,“ vysvětlil jí Antonín tím svým lehkomyslným
tónem, oblíbil si rozesmátou intonaci, mluvil a tvářil se, jako by dával k dobru
vtip, jakmile otevřel pusu, což byla další věc, která ji na něm dráždila.
Slyšela to od něj když jednou – a nikdy víc, umiňovala si – navštívila jeho
doupě. Stála bezradně a v pohrdavém úžasu v jediné místnosti, kterou obýval,
pozorovala, jak roztržitě těká pohledem po nepřehledném interiéru, jako by svůj
brloh náhle nepoznával, chtěl ji posadit, ale s údivem zjistil, že není kam.
Poházená hadrota, počítač s velkým monitorem, tiskárna, spousty kabelů, náhradní
počítače, chumel myší a pár klávesnic, na věšáčcích desítky kabelů, nabíječky,
propojovací šňůry, štosy cédéček, binec ajťáka. A mezi vší tou technikou talířek
se zaschlou hořčicí a ohlodanou kůrkou chleba. Chvilku v ní bojoval soucit se
znechucením, ale to druhé bylo silnější.



A toto se stalo před dvěma roky: Její Jaruš, málem už třicetiletá, stále ještě
nezadaná učitelka mateřské školy se povalovala v bikinách na matčině dece v
matčině zahradě a četla si matčin časopis. Slunila se, zatímco v baráku byla
spousta práce... Maruš nesouhlasně pozorovala dceru z okna. Když už se musí
válet v bikinách, proč se aspoň nejde vystavit na plavečák? Třeba by se tam s
někým přijatelným seznámila a...

Bouchla vrátka a dostavil se očekávaný Antonín. Opřel si kolo o jabloň.
Zaregistroval tělo na dece, podíval se jako zloděj před akcí k domu, ale Maruš
schovanou za závěsem s letícími ptáky neviděl, zamířil tedy k Jaruš a přisedl k
ní do dřepu. Zaclonila si dlaní oči proti slunci. Díval se jí zjevně na prsa,
což se dalo poznat podle toho, jak se dcerunka propnula v zádech. Pak si sedla,
aby mu předvedla pro změnu žlábek mezi prsy, zkřížený sed lákal bezbranností,
ukazoval bezostyšně vnitřní stranu stehen a vyrýsovaný Venušin pahorek.

Před sto lety by se takhle nenabízela ani kurva, mračila se Maruš a bojovala s
chutí na něj zavolat, ale na druhou stranu potřebovala vědět, kam až ti dva
hodlají v laškování zajít. Ach jo, svádění mívalo kdysi zábavnou koketní podobu,
začínalo úsměvem, hraným klopením očí, a ne rozevřenými stehny, říkala si užaslá
Maruš, které se zaseklo myšlení leknutím, hnusem. Muslimy na ně! Čemu se smějí?!
Antonín se znovu podíval k domu, ledabyle přelétl pohledem okna. Pak přidržel
Jaruš nohu, aby se nemohla bránit, a lehtal ji na chodidle. Zavřískla, pustil
ji, svinula se v smíchu, svalila se na záda a zakopala nohama ve vzduchu jako
dítě, pak se zase složila do hambatého zkříženého sedu a rozzářeně mu hleděla do
tváře, děvka jedna nadržená, měli na sebe chuť, to bylo jasné.

Maruš odstoupila od okna a ztěžka dosedla do křesla, na tohle těžko zapomene.




Brzy na to se problematického přítele zbavila.

Stál tehdy před ní na zápraží, rozhodla se, že už si ho do domu už nepustí, a
zatímco říkala: Musím dbát na svou pověst, nemá to budoucnost, jistě si najdeš
mladší, křivil v ironickém pošklebku svou úhlednou a bystrou tvář. No jak chceš,
řekl vesele. Zamával do okna v patře, z něhož se na výjev dívala její nevděčná
dcera, pak nasedl na kolo a nebylo ho.

Za pár dní samozřejmě zjistila, že ho postrádá, takže dostala na koketní dceru
vztek. Aby bylo ještě hůř, Jaruš se s ním brzy na to nechala vidět na náměstí v
cukrárně!



Markéta Hejkalová: Jednoho dne

Poznali se před šesti lety. Pro ni to bylo nejhorší období. Jednoho dne ji
propustili z práce, kde se jí vlastně nelíbilo. Každou chvíli mluvila a
přemýšlela o tom, že přece nebude do konce život sedět na nějakém nudném
úřadě... a pak ji propustili. Byla ze všech žen v tom neužitečném úřadě ta
nejmíň ohrožená. Ještě jí nebylo padesát a nehrozila jí bída a dávky, měla
manžela, manžel byl manažerem ve velké firmě a jeho plat jim oběma bohatě
stačil. Nebyla ohrožená a nemusela spěchat s hledáním nového místa. Navíc se jí
volné dny hodily - mohla maminku vozit po vyšetřeních, aby se už konečně
zjistilo, co s ní je, proč začala zničehonic hubnout a proč se jí čím dál
častěji motá hlava. Ale hlavně aby motání hlavy přestalo a hubnutí se zastavilo,
aby se maminka vyléčila, vždyť byla mladá, teprve nedávno jí bylo sedmdesát.

Někdy v té době se odstěhovala dcera. Pronajali si s přítelem byt. To byla
jednoznačně dobrá zpráva. Vypadalo to, že z přítele se brzy stane manžel a že
možná brzy se objeví i miminko - ale u nich doma najednou zavládlo ticho. O to
větší, že doma byla většinou sama. Celé dny a často i večery. A pak jednoho dne
našla v jejich manželské posteli řetízek. Jemný řetízek z bílého zlata, na
kterém byla zavěšená elegantní krychlička.

"Dostala jsem ho od manžela," odpovídala hrdě kamarádkám, když řetízek
obdivovaly, jak je nenápadný, jemný a přitom luxusní, zvláštní, jaký nikdo jiný
nemá. Kde se tady vzal, podivila se a šla řetízek uklidit do krabice se šperky -
ale on už tam byl! Ležel stočený na modré sametové podložce jako vždycky. Její
zvláštní řetízek, jaký nikdo jiný nemá.

Nevěděla, co má dělat. Nebo vlastně věděla: zeptat se manžela, promluvit si na
rovinu, vyložit karty na stůl a nalít si čistého vína, to přece doporučují
všechny psychologické příručky a kamarádky a ženské časopisy - ale bála se toho.


Neměla sílu na další špatné zprávy. Ta nejhorší už přišla. Zničehonic, po jednom
z mnoha vyšetření lékař nepokrčil jako obvykle rameny, že se uvidí a neví a že
se to spraví samo a že je to věkem, ale bez okolků jim oznámil, že maminka má
rakovinu a už je celá prolezlá metastázami a v podstatě se nedá nic dělat.
Samozřejmě věděla, že maminka jednoho dne umře, každý umře, ale přece ne teď, ne
zničehonic, ne takhle. Prolezlá metastázami... jako by se celý maminčin život
scvrkl do těch dvou hnusných, zlých slov.

Vrátila se z nemocnice a přála si, aby ji manžel utěšoval, objímal, hladil po
vlasech a pil s ní víno. Ale manžel převlékal peřiny a odsunoval matrace. To se
ještě nikdy nestalo. Peřiny vždycky převlékala ona a manžel vždycky protestoval,
že by to snad ještě počkalo.

"Hledáš tohle?" zeptala se a natáhla k němu ruku s řetízkem. Jako by zapomněla,
že nemá sílu na další špatné zprávy. Nebo doufala, že se řetěz špatných zpráv
přetrhne a manžel jí nalije sklenici vína, obejme ji a bude ji chlácholit a
hladit po vlasech.

Někoho potkal, neví, co má dělat, nechce ji ztratit ani zklamat, zvlášť teď ne,
když je to pro ni těžké - ale tu druhou taky ne... Vlastně na tom nic
nelogického nebylo. Ani neobvyklého. Takové příběhy se přece dějí pořád milionům
lidí. Milionům žen. Starým a nezaměstnaným a zoufalým - a mladým vlastně taky,
jenom trošku jinak. Z opačné perspektivy.

Krátce poté, když se vracela domů a přemýšlela, proč vlastně nezůstala spát u
maminky, proč pořád tvrdohlavě udržuje iluzi domova, narazila v jedné uličce na
tu kancelář. DOMOV PRO VÁS, zaujal ji nápis na domě, i když s domovem to zrovna
teď měla zamotané. Nebo možná právě proto. Kancelář našla až v prvním patře na
konci dlouhé chodby. Za pultem tam seděl starší muž v laciném konfekčním obleku.

"Posaďte se," vyzval ji konejšivým hlasem a pak jí vysvětlil, co to je Domov pro
vás. Firma vznikla po válce v jedné malé evropské zemi. Tehdy hledala bydlení
pro vojáky, kteří se vraceli z fronty , a přispěla tak nejenom ke štěstí, ale
přímo ke vzniku mnoha rodin. Pak se rozrostla, a proto se teď její historii učí
nazpaměť miliony lidí, kteří se chtějí dostat do jejích služeb. Stát se makléři,
získat práci a peníze a poslání. Poslání je nejdůležitější. Firma lidem nepomáhá
prodávat a kupovat domy, firma lidem pomáhá v budování domova. "A vy máte
štěstí, protože tady právě začínáme a hledáme zaměstnance. Ne obyčejné makléře,"
zdůraznil, "kolegy, kteří s námi chtějí budovat šťastný domov pro miliony lidí.
Jste vdaná?" položil jí pak politicky nekorektní otázku.

"Jsem," přikývla, neupřesňovala, že se to možná co nevidět změní. Stala se
makléřkou a pak rychle postupovala po stupních firemní hierarchie vzhůru až na
ten nejvyšší. Za dva měsíce se firma prudce rozrostla a ona se stala šéfkou
strategického plánování pro Česko. A poslali ji na první celoevropskou schůzi do
Amsterodamu.

-

"Nevím, jestli se v tom dokážu vyznat," povzdechla si, když vycházeli z první
přednášky o sdílení společných hodnot.

"A neděsí vás to? Ty dotazníky? Vždyť je to jako v Sovětském svazu," prohodil
muž, který vycházel ze sálu vedle ní. Neznala ho. Nikoho ještě neznala a nic ji
neděsilo. Naopak, znělo to skvěle. Firma spustí novou sociální síť a díky ní
nebude klientům nabízet jenom byty, ale bude jim doporučovat i banky, lékaře,
školy, lékárny - a vzájemné kontakty. Sdílení společných hodnot.

Byl z Litvy. Baltské země byly pro firmu zkouškou - jestli se tam rozjede,
vstoupí na obrovský ruský trh. A jestli ne, tak z Pobaltí odejdou a na Rusko
zapomenou. Od doby, kdy Rusko začalo utahovat šrouby a cinkat zbraněmi, byla ta
možnost čím dál reálnější. Jednoho dne firma rozešle oznámení - a konec, oni dva
už se nikdy neuvidí, jejich vztah skončí stejně náhle, jako začal.

Ale tehdy, ten první večer v Amsterodamu, po žádném vztahu nebylo ještě ani
potuchy. Pršelo, pili spolu o přestávce kávu a on si k ní pak sedl u večeře. A
po večeři zůstali sedět v hotelové restauraci. Pili pivo, které jim oběma
připadalo nehorázně drahé, a povídali si o firmě. Jemu se tam moc nelíbilo.
Prodávat byty přece není práce pro muže. Dřív učil na univerzitě, ale musel
odejít kvůli penězům, má dvě děti na studiích... A nová síť mu připomínala
sektu. Nebo KGB.

Tehdy poprvé nahlédla do jeho světa. Mužského, jiného světa nekonečných plání a
stepí bývalé říše zla.

Ji firma zachránila. Před zoufalstvím a strachem, co se stane, až manžel odejde
a maminka umře. O mamince mu řekla, o manželovi ne.

Příjemný večer, příjemný starší pán. Šedivé vlasy, bříško. Tehdy ještě nevěděla,
že jsou stejně staří, že se narodil jen o pár týdnů dřív než ona. Tehdy ještě
nevěděla vůbec nic.

Vztah začal až na příštím semináři ve Stockholmu. Tentokrát se po večeři
nerozloučili. Vyšli z hotelu ven do města, ale ulicemi se proháněl studený vítr
a vypadalo to, že každou chvíli začne sněžit. Rychle se vrátili zpátky a přidali
se ke kolegům v baru. Diskutovali o článku, který se nedávno mihl internetem.
Obviňoval firmu, že marketingovým společnostem prodává informace o klientech.

"To je skandál! Porušení evropských tradic," hřímala kolegyně z Dánska a ostatní
souhlasně přikyvovali, "hra na velkého bratra."

"Jaký skandál? KGB sbírala informace o klientech odjakživa, jen je neprodávala,"
ušklíbl se, ale nikdo mu nevěnoval pozornost.

"StB taky," podpořila ho. Usmáli se na sebe jako dva spiklenci, jediní dva z
bývalé východní Evropy. Nebo nebývalé.

-

"Jak dopadlo vyšetření?" napsala teď a přidala smajlíka se dvěma srdíčky místo
očí. Teď by měla přijít odpověď, že dobře a všechno je v pořádku a že jí přeje
veselé Vánoce.

A ona by mohla jít domů a péct cukroví a balit dárky: pro dceru a pro zetě a pro
první vnučku a pro manžela taky. O ztraceném řetízku už dávno nemluvili a
nesvíral je tíživý krunýř mlčení. Klidný kolotoč každodennosti, z něhož už nikdo
nechce seskočit. Jen někdy ji napadlo, že jejich život připomíná divadlo a oni
dva v něm hrají role manžela a manželky. Nehrají špatně, text se naučili, ale
chybí tomu cit.

Vánoce stráví každý se svou rodinou, a spolu se setkají až na konci ledna na
dalším semináři. Zázračný vztah, který jim dvěma přináší radost, ale nikomu
jinému bolest, protože o něm nikdo neví. Hlavně ať už jí rychle napíše, že je
všechno v pořádku.

-

Vždycky jí přál veselé Vánoce, přestože sám v dětství Vánoce neslavil.
Samozřejmě, přikývla, když jí to řekl poprvé, v Sovětském svazu se Vánoce slavit
nesměly, jen Děda Mráz tam nosil jolku a dědeček Mrazíček ve filmu tloukl
berlou. Zasmál se. Film o Mrazíkovi neznal a neslavil Vánoce proto, že byl
poloviční Tatar. Tataři přišli na Litvu už ve 14. století, ale pořád byli
muslimové. A on taky. A z té druhé poloviny byl Rus. Ale stylem života a volbou
byl Litevec (aspoň si to tehdy myslela), s rodinou mluvil litevsky a Vánoce
slavil. Stromeček, jídlo a volno. Evropské konzumní Vánoce. Později se
dozvěděla, že slaví i ty ruské pravoslavné o čtrnáct dní později, a dokonce i
ramadán.

Jmenoval se strašně rusky: Gennadij. Napřed ho neoslovovala. V myšlenkách byl On
nebo Litevec a ve tmě nevlídných hotelových pokojů mu šeptala my darling nebo
česky miláčku, tak tiše, aby to nikdo neslyšel, aby se nikdo nedozvěděl, že má
milence a že to je Rus a ještě navíc muslim. Ale to všechno bylo tehdy, v ten
studený zimní večer ve Stockholmu, ještě daleko.

"Dáme si ještě víno tady?" zeptal se, když oba měli prázdnou sklenici, "nebo..."
zaváhal, "můžeme načít tu láhev, co mám v pokoji."

"Dáme si ještě tady," odpověděla automaticky. Proč by měli z příjemného baru
chodit do nepříliš vlídného hotelového pokoje? Tehdy ji vůbec nenapadlo, že i
ona by mohla někoho potkat. Že ho právě potkala.



Eva Tvrdá: Slunce a piškoty

Večer, když se město ponořilo do tmy a vše ztichlo, usedla Ema ke kuchyňskému
stolu. Pila z půllitrového hrnku bylinkový čaj a zaujatě pročítala anonymní
dopisy, které rozložila na stůl před sebe.

Dvanáct dopisů, dvanáct informací o člověku, který ji nenávidí.

Krutá mysl. Propracované zlo. Přesně odměřované trápení.

Emě připadalo, že začíná konečně na dopisy reagovat racionálně. Dosud toho
schopná nebyla. Nedokázala se přenést přes řetěz sebedestrukcí, které
přicházející dopisy vyvolávaly.

Zhluboka se napila a vzala do ruky první dopis. Zaměřila se na podstatu. Věk a
vzhled. Jejích čtyřicet pět let a minisukně.

Druhý dopis byl podobný, jen mířil do intimnějších oblastí. Spodní prádlo. A
znovu narážka na věk.

Kdyby podobné dopisy přicházely před třiceti lety, myslela by si, že je psala
stará zapšklá bába. Jenže svět se v posledních desetiletích zásadně změnil.
Otevřel se a vliv starých moralistek i v jejich malém městě upadal, dokonce snad
i vymizel. Jejich mínění se přestalo lidí dotýkat. Nezajímalo je. Koho tedy
zajímá Emina minisukně a Emino luxusní spodní prádlo? Staré moralistky to asi
nebudou.

Kdyby Ema měla ženatého milence, byl by rébus dost snadno vyřešen. Podváděnou
ženu by minisukně a spodní prádlo manželovy milenky mohly zajímat. Jenže Ema
milence neměla. Ani ženatého, ani svobodného.

Třetí a čtvrtý dopis se trefovaly do Eminých vlasů a paží. V březnu se přestaly
nosit čepice, vlasy zase byly více vidět. Obzvlášť ty Eminy, bohaté, polodlouhé
a tmavé. Jasně, že si je barvila. Bylo jí přece pětačtyřicet. Březnový dopis se
jejím barveným vlasům posmíval. Prý kdyby nebylo kadeřnice a jejích barev, byla
by z Emy stařena. Šedivá a scvrklá.

V dubnu přišly na přetřes její paže. Měla je povislé. Nikdy nesportovala a
nehodlala s tím v pětačtyřiceti začínat. V dubnu se dozvěděla, jak jsou její
paže odporné. Komu?

Tenhle dopis jí opravdu vadil. Začala se pozorovat. Znejistěla. Oblékala si
košile a šaty s delšími rukávy, aby paže skryla. V květnu zjistila, že to
pisatelce (vůbec už nepochybovala, že je pisatelkou žena!) neuniklo. Posmívala
se jí. A přihodila hrubost o rozšířených žilkách u kořene Emina nosu.

Ty žilky…

Ema si tenkrát připustila, že pisatelka musí být z jejího nejbližšího okolí.
Rozšířené žilky zatírala mejkapem. Navíc nosila brýle, které žilky částečně
kryly. Tehdy začala být paranoidní. Teď, když to vidí zpětně, ví, že to byla
paranoia. Ale tehdy?

Podlehla něčemu, co nikdy předtím nepovažovala za důležité. Od dětství věděla,
že není krasavice. Svůj život zakládala na inteligenci a porozumění. Dravost,
krása a boj o místo na slunci, to byly pro Emu neznámé veličiny. Krása v jejím
životě byla neokázalá a chápavá. Ukrývala se uvnitř a šířila do okolí radost a
klid. Tohle všechno dopisy postupně rozbily. Ema začala věnovat pozornost
detailům, které mívaly podružný význam, nebo bývaly dokonce naprosto
nepodstatné. Díky dopisům se nepodstatné a podružné detaily proměnily v obludy a
ty ji děsily. Ema se věnovala svým rozšířeným žilkám, povislým pažím a šedinám a
objevovala na sobě další a další kazy, které se mohly stát terčem příště.

Nepoznávala se. Někdo její život od základů překopával a ona si mohla
donekonečna opakovat, že tomu tak není, skutečnost tím nezměnila. Někdo na ni
začal mít obrovský vliv.

Kdo to byl?

Začala důkladně prověřovat své okolí. Své přítelkyně, své kolegyně, své
sousedky. Na každé z žen, které k ní měly blízko, našla něco, co na ně vrhlo
podezření, každá z podezřelých žen mohla mít zvrácený důvod psát Emě podlé
anonymy. Emin svět se proměnil v peklo.

S nejvyšším napětím čekala na červnový dopis. Doufala, že se pisatelka nějak
odhalí.

Červnový dopis byl jiný, než Ema očekávala, pisatelku ale poodhalil.

Budeš mít prázdniny, ty líná bestie. Budu tě sledovat a čekat, jestli zase
ztloustneš. Určitě ano a já se těším, až ti to v září připomenu.

Po prvotním šoku si Ema znovu uvědomila silnou nenávist neznámé ženy a pak
vyloučila ze seznamu podezřelých svoje kolegyně. Připadlo jí, že učitelka by
učitelce takhle v červnu nepsala. Červnové dusno na pracovišti vnímalo prázdniny
jinak, než vyznívaly v dopise. Prázdniny byly řešením, cílem, dobou, kdy mají
vypjaté emoce šanci na postupný rozpad. Červnové dusno na pracovišti otvírá jiná
témata než prázdniny. Hysterie, nedůslednost, rozpory v hodnocení, nedodržené
termíny, zběsilá snaha stihnout ještě na poslední chvíli nestihnutelné…
Samozřejmě, nějaká kolegyně mohla psát jako člověk zvenčí, ale Emě se zdálo, že
závist v dopise byla upřímná, taková, jakou cítí vůči učitelům v době prázdnin
lidé jiných profesí.

Ema zamyšleně hleděla na červnový dopis a snažila se ho vnímat s půlročním
odstupem. Znovu se přikláněla k tomu, že dopis učitelka nepsala. To hlavní, co z
něj tryskalo, byla nenávist a závist. Ten dopis psal někdo, kdo v létě chodil do
práce a denně viděl Emu, jak je doma a užívá volna. Sousedky. Nebo přítelkyně.

Tohle bylo na anonymech, které dostala, nejhorší. Udělaly z ní neurotičku, která
nikomu a ničemu nevěří, všechny a všechno podezírá, a jediné, co po celý rok
spolehlivě cítí, je neustálé napětí a teď už i strach.

Přesto se v ní, kdesi v jejích nejtemnějších hlubinách, objevilo razantní ne.
Chtěla všemu učinit přítrž, i za cenu toho, že dopisy bude muset zveřejnit. Dala
si měsíc na to, aby zcela racionálně odhalila, oč jde. Pokud to nedokáže, obrátí
se na policii.

Na krátký okamžik si znovu, snad po sté, představila, co všechno to bude
znamenat, ale už se nezalekla. Malé město, učitelka angličtiny na místní
základní škole, manželka místního praktického lékaře a anonymní dopisy. Bude to
šťavnaté sousto, ona je ale městu poskytne. Předtím však bude muset o dopisech
říci svému muži. To bude hodně těžké.

Ema zahnala všechna coby a kdyby a vrátila se zpět k dopisům.

Červencový dopis byl stručný a bezpříznakový, obsahoval jediné slovo: Mrcho!

Zato srpnový byl nebývale obsáhlý. Přišel až koncem měsíce a čekání na něj bylo
mučivé. Pisatelka vlastnila těžké psychologické zbraně a uměla s nimi obratně
zacházet.

Ema během srpna mnohokrát doufala, že vše skončilo. Každé ráno prožívala napětí,
ale když schránka na poštu zůstala až do odpoledne prázdná, ulevilo se jí.
Srpnová odpoledne pak byla laskavá. Ema popíjela pod pergolou na zahradě nebo v
kuchyni kávu, četla si a připomínala si, že svět může být i klidný a příjemný.


Srpnový dopis však nepřišel poštou, objevil se o víkendu.

Ema dopis zahlédla náhodou v neděli před polednem. Něco se ve schránce bělalo a
Eminy vnitřnosti z tušení, co to znamená, sevřel strach. Anonymní dopis byl
tentokrát vhozen přímo do jejich schránky. Neznámá postava přišla až k jejich
domu, měla tu drzost, a hodila své jedovatosti osobně až na práh jejich
soukromí.

Emu teprve teď, po téměř dvanácti měsících, napadlo, že neměla na dopisy tak
často sahat. Určitě na nich byly stopy autorky. Ema všechny stopy častým braním
do rukou a čtením bezesporu poničila.

Obálka srpnového dopisu byla tlustá a už na první pohled budila hrůzu.

Tehdy v srpnu si Ema uvědomila, jak snadné je dnes psát anonymní dopisy. Kdysi
se prý k tomu vystřihovala písmena a slova z časopisů, novin a knih a lepila se
na papír. Dnes stačí cokoliv napsat na počítači, stáhnout z internetu,
vytisknout na anonymní tiskárně a poslat nebo přímo vhodit do schránky. Rychle a
téměř bez námahy.

Srpnový dopis obsahoval papíry potištěné Eminými fotografiemi. Opalovala se
během léta na zahradě a ani ve snu by ji nenapadlo, že je pozorována a
fotografována. Kromě celkových záběrů obsahovala obálka i detaily. Všechny
nedokonalosti Emina těla byly bulvárně zvětšeny a připomenuty. Poslední
fotografie představovala Emu upravenou ve fotoshopu. Pod fotkou byl popis Za pár
let. Tlustá odporná stařena ležící na zahradním lehátku.

Tenkrát se rozhodla, že už dopisy otvírat nebude, že je bude rovnou pálit.

Ani jednou své rozhodnutí, které jí tenkrát připadalo pevné, nedodržela. Ani
jeden dopis nespálila, všechny znovu otevřela a přečetla.

V zářijovém se psalo o nadcházejícím podzimu a o nadcházejícím Emině stáří.
Říjnový ji informoval o blížícím se svátku mrtvých a listopadový obsahoval fotku
stromů bez listí a fotku Emy v plavkách.

Vše se točilo kolem jejího věku.

Proč?

Proboha, proč?

Prosincový dopis působil jinak než všechny ostatní, byl pojat jako přání k
Vánocům. Přišel brzy, již 2. prosince.

Veselé Vánoce Ti přeje Tvá věrná přítelkyně. Nad textem byl obrázek vánočního
stromečku v útulném obývacím pokoji.

Z pokusu o pohodu, která měla čišet z dopisu, mrazilo.

Emu od té doby mnohokrát napadlo, že autorka anonymních dopisů k Vánocům chystá
něco speciálního. Něco děsivého, něco šíleného, něco… Ta představa Emu hnala k
řešení. Bála se. Neskutečně se bála nápadů té podivné ženy.

Anonymní dopisy svou autorku jakýmsi záhadným způsobem zhmotňovaly. Jako kdyby
byla ve večerní kuchyni přítomna. Ema jí ještě neviděla do tváře, ale začínala
ji cítit. Ukázala své vlastnosti. Závist. A spoustu nenávisti. Odkryla i
krutost, kterou si dokáže promyšleně vychutnávat. Myslí v obrazech, což
prozrazuje inteligenci a tvořivost.

Emu náhle napadlo, že je to hluboce nešťastná žena. Toho poznání se zalekla.
Jako kdyby v ní otupilo odhodlání bojovat, a to Ema nechtěla.

Dopila čaj, dopisy sbalila a pečlivě je uložila do spodní zásuvky svého psacího
stolu. Pak zapila prášek na spaní a odešla do ložnice.

Po celou dobu měla neodbytný pocit, že ženu, která dopisy píše, tak intenzivně
vnímá, jako by ji už mohla nahmátnout. Uvědomit si, kdo to je, ale zatím
nedokázala.