Ukázka:

Druhý západ slunce

1
Za dubnového večera jsem dojel do pustiny. Kolem dokola bylo nesmírné ticho a černý les. Tálo a rozměklá cesta se prohýbala pod koly vozu, takže jsem dostal hrozný strach, že se propadneme do kašovité země. Vůz táhl Rylle,1 opatrný a moudrý stařec, znalý vozů s mlékem a neužitečných cestujících, jako jsem já. Zřejmě si nic nedělal ani z nejtěžší rachoty. Kráčel opatrně jako na sněžnicích bahnitou cestou až k bílému domu babiččinu. Stařenka napekla a nasmažila ryby, vlastnoručně do vrše nachytané na břehu tajícího jezera přesně tak, jak to předpovídala moje žena, takže mi u ní bylo dobře a byl jsem syt.
Mému tělu bylo tedy dobře a bylo syto, ale má mysl byla neklidná a stejné neklidné byly i mé oči a v hlavě se mi rojily nesčíslné otázky, když jsem se ráno díval na tající namodralou hladinu jezera, vzbuzující sice strach, přesto však krásnou. Musel jsem dát psací stroj na stůl – a tak jsem ho vyndal a on na mne zíral černobílými klapkami chtivě a žádostivě jako vždycky. Rozzlobila mě jeho sebejistota. Egypťané se položili táborem v celé mansardě, venku se táhlo hrozivé jezero do dáli a smrtelně bílé kmeny bříz zvedaly bezlisté sněti – Sinuhet seděl u mne na pestrém koberci, bradu podepřenu, tvář staženu věkem a utrpením, když mi začal vyprávět příběh svého života. Psal jsem podle jeho diktátu. Když si člověk jednou umíní napsat knihu, tak mu nic jiného nezbývá než začít psát. To je jediný prostředek, jak se kniha může udělat. Zná-li někdo lepší, jsem vždy ochoten dát se poučit.
Začal jsem tedy psát2, a sirý dubnový den zářil venku na modré ledové pláni, a led tál a křehl a šedl mi před očima. Černá voda se začala vlnit mezi břehem a ledem. Začal jsem psát a psaní mi již nebylo utrpením a bolestí a týráním jako dříve, ale bylo mi radostí a všecko ve mně jásalo, že jsem ani sebe nepoznával. Dokonce se mi zdálo, že snad i ta léta, která jsem strávil jako výrobce hřebíků, mi byla k užitku, protože jsem mohl teď psát, jak jsem si sám přál. Moje radost nepocházela však jen z toho, že jsem se zbavil tíhy hřebíků, ale měla jiné a hlubší kořeny, aspoň si to myslím.
Tak uplynulo několik dní. Najednou sešly ledy z jezera, vítr je odnesl a jejich poslední zbytečky se přede mnou v mžiku rozplynuly. Vítr vytřel nekonečnou oblohu a jaro rozpuklo kolem dokola. Všechno ve mně plálo a žhlo a v mozku jsem cítil tutéž lahodnou a něžnou horečku jako kdysi, když se mi práce dařívala. Ano, hlava byla jako pícka plná žhavých uhlíků, ale ty nehořely, jen pálily, působíce příjemnou bolest. A můj neklid zmizel, a již jsem se nebál psát. Bavil jsem se po celé dlouhé dny od rána do večera s Egypťany, kteří žili dávno přede mnou a s nimiž jsem se teď sbližoval, ba některé z nich jsem začal mít i rád. I ten Sinuhet, který mě dříve tolik mučil a zlobil, se v mých očích změnil, když jsem ho lépe poznal, třebaže v něm bylo stále něco, čemu jsem nerozuměl a co nikdy nebudu moci schválit.
Avšak navečer – když zapadalo slunce – jsem chodil do statku pro mléko nebo rozmlouval u vrat se svým psem, který měl strašně práce a starostí, protože musel zase hlídat celý dům a mít na očích krysy, které se skrývaly v kůlně. Neměl mnoho času na rozhovory se mnou a nedbal už o mé Egypťany, kteří setrvávali v mansardě, aniž se kdy potulovali po domě – věnoval mi jen chvilku ráno, aby mě vesele pozdravil a navečer šel pár kroků se mnou, pokud se to shodovalo s jeho vlastními plány. Nepostrádal jsem prostoduché myšlení svého psa, protože navečer – když zapadalo slunce – rozšuměl se nehybný les a ledový břeh neviditelným životem a pištění, bzučení, šeptání, šveholení, pípání a šplouchání bez ustání naplňovalo vzduch, pokud ovšem chtěl člověk stát a naslouchat. Jmenovitě žáby nadobyčej ožily, pleskaly a kvákaly. Jejich hudební cvičení ukazovala – i mému sluchu – spíše dobrou vůli než vyškolenou sebekritiku. Nemohu ovšem posuzovat tuto věc se vší odpovědností, protože jsem zcela nemuzikální a moje rodina tvrdí, že nemám vůbec uši.
Tak uplynuly i mnohé dny májové a byl jsem ve všem všudy šťasten, protože výheň ve mně žhla, působíc mi sladkou bolest, aniž se objevily známky jakéhokoli šednutí či hasnutí. A tu najednou se mne zmocnila nezměrná touha a zatoužil jsem po svém srdci, aby se podílelo na mé radosti i na mé touze. Když jsem totiž na ně vzpomínal, vzpomínal jsem jen na jeho dobré stránky a na jeho korektní kamarádství a zapomněl jsem na všecko zlé, mrzuté a obtížné, co mi dovedlo způsobit, když jsme ještě vedli společný život. Také jsem si vzpomněl na temně rudý květ, který se otevřel u kávového stolku, nezvykle veliký a tajemný, a musel jsem vysvětlit vzdálené přítelkyni své nevhodné chování. Napsal jsem jí dopis a vyložil, že člověk, který z roku na rok stále stojí jen dole pod vysokým schodištěm života, pořád dole, neptá se příliš, z které studně3 pije, ale utiší svou žízeň u každé, jež se před ním objeví. Tak, napsal jsem, jsem pil z četných studní, velkých i malých, nekrytých i zdí obehnaných, slaných i sladkých, ba přiznal jsem se, že jsem pil i ze špinavých.
Když jsem dopis odeslal, zachvátilo mě docela zvláštní podivné vzrušení. Pozoroval jsem často párek lejsků, jenž horlivě stavěl hnízdo na uschlém kmeni vedle schodů na verandu pod mým oknem. Sbírali vesele kousky vaty, které jsem vyhazoval při ranním holení, a obdivovali se a divili neobyčejnému bohatství lidí. A když stařenka vynesla vyvětrat na dvůr hadrové psy mé dcerky, byla to pro ptačí párek další příležitost získat cenný stavební materiál a vyďobali si vlněná vlákna z čela největšího psa, takže milý pes byl teď plešatý a stařenka se zlobila na bezostyšné ptáčky. Nicméně škoda nebyla veliká, vždyť pes byl už dávno bezoký, a nikoho ani nenapadlo vzít jehlu a všít mu nové oči. Takto získali lejskové z bohatství člověka mnoho měkoučkých a krásných věcí do hnízda a chválili velice nejen jeho bohatství, ale i jeho štědrost. Bez ohledu na to považovala paní lejsková za nutné vytrhat ze své hrudi nejjemnější chmýří na podušky. I usoudil jsem, že klade vajíčka opravdu poprvé, a že není ještě dost otupělá, a domnívá se, že by se vejce mohla snadno rozbít.
Čekal jsem netrpělivě na odpověď, zřejmě dala mé přítelkyni hodně práce a starostí, protože se obeznámila s celou odbornou literaturou týkající se studní a dokládala své myšlenky o studňovém problému mnohými citáty a výňatky. Poukázala na básnířku, podle níž má každý nalézt svou studánku a svůj trs trávy i v kamenné pustině města. Konstatovala, že jistý obdivovaný básník je nejstatečnější ze všech, protože tvrdil, že musí sám vyhloubit studni, z které chce uhasit svou žízeň. Dále poukázala odvážně na to, že snad velikost a počet studní či množství vypité vody nejsou rozhodující, když člověk hasí žízeň, nýbrž že by snad bylo dobré dát pouze na kvalitu a svěžest vody. Rozhodně však v této věci nechce být mým soudcem, poněvadž nechápe, proč by měl být člověk, jenž nehasí odvážně svou žízeň, lepší než ten, který ji utišuje.
Její dopis a moudrost mne okouzlily, odpověděl jsem jí okamžitě a ona zase odpověděla a tak jsme si posílali dopisy i myšlenky... V každém dopise přišla ke mně její jasná mysl, až jsem k svému údivu zpozoroval, že moje temná hořkost se rozplývá a mizí, až byla ta tam. Tak přišla chvíle, kdy jsem podle svého zvyku chtěl ochutnat svou hořkost, ale její pachuť jsem již v ústech necítil. Prostě zmizela. Nicméně jsem se domníval, že je to zásluha mé dařící se práce a nikoli dopisů mé přítelkyně.
Ráno i navečer jsem vesloval s babičkou podél temných břehů jezera. Loňské rákosí šustilo celé zažloutlé a stařenka vytahovala z vrše velké štiky, které rozevíraly drze chřtány, ale ona je praštila neohroženě polínkem přes hlavu. Pes za mnou zvedal vysoko čenich a nasával všecky rozličné vůně proudící nad jezem.
Navečer bylo slyšet od jezera zimomřivé vrkání doupňáka řivnáče, a to pak vždycky přišla chladná noc. Někdy zase se hádala sojka na kraji lesa a malí datlíci přiběhli a klepali horlivě do boku stromu. Ale když svítil májový měsíc a veliké fialové podléšky prohlédly loňským listím, přiletěl šedivou nocí za mým oknem podivný velký pták a z jeho stříbrné flétny prýštily třpytivé pulsující tóny, takže ve mně všecko roztálo a shořelo na prach a moje tělo bolestně zneklidnělo. A nemohl jsem již usnout, obzvláště, když noc co noc byla světlejší a světlejší.
Největší štiku však babička upekla k večeři, protože babička byla stará a moudrá a věděla, že není na světě tak velikého zármutku či toužení, jež by dobře upečená štika, plněná ječnými kroupami, vejci a švestkami4, nedovedla vyléčit. Potom se dny oteplily a po deštích svítilo slunce a stařenka začala chystat sítě na cejny, protože začali vystupovat z jezerních propastí, hledajíce nízké břehy ke svým vážným úmyslům.

2
Tak přišla horká noc, v níž se měnil máj v červen, a byla to noc sobotní a byla šedá jako vlna. Rašící větev břízy, jakoby posetá myšíma ouškama, plála před mým oknem. Ležel jsem na lůžku a bděl. Do bledé šedi noci se rozplýval kouř nesčetných cigaret, které žhly v mých neklidných prstech, aby se rozpadaly v popel. A spánek nepřicházel. Ale cejni již dopluli do mělkého zálivu kousek od našeho břehu. Připluli ve velkých hejnech na mělčinu, aby se zde ve sluncem ohřáté vodě třeli, jak je to jejich zvykem na počátku léta.
Ležel jsem na horkém loži a viděl všecky ty cejny v mělké teplé vodě třít zablácená a zamlíčená břicha o dno a pleskot jejich ocasů se nesl až k mým uším otevřeným oknem, za nímž zářila planoucí větev břízy. Myslím, že této noci rozkvetly střemchy, protože jsem cítil v šedém kouři jejich jitřivou vůni. Hleděl jsem na šťastné cejny, kteří třeli svá břicha o mělké, bahnité dno zálivu, kulaté a hloupé oči otevřeny a lehce pohybujíce širokými žábrami.
Tam, kde bývalo mé srdce, byla díra pálící prázdnotou a ležel jsem dlouho, dlouho bez hnutí, opět na dně studny, zíraje na cejny. Mé neklidné tělo velice závidělo moudrým cejnům tuto horkou noc, neboť jejich vášeň byla snadná a prostá a nepůsobila obtíže, a jejich krev byla chladná  krev ryb a nedovedli mluvit. Avšak za mým oknem plála rašící větev břízy a v mé mysli nebylo klidu, a toužil jsem pryč z mělkých bahnitých vod života do hlubokých a čistých. Byl jsem velice sám v horké letní noci – a osamělejší než kdy jindy – a pohrdal jsem velice chladnou vášní cejnů a pohrdal jsem mělkou vodou a bahnitým dnem, třebaže jsem dobře věděl, že můj vlastní život již dávno uvízl na mělkém dně a mé potěšení se neliší příliš od prosté a snadné vášně cejnů.
Nakonce jsem se rozzlobil a rozkřičel na cejny a pravil:
„Je tohle všechno hodno života? Proč planou větve přede mnou? Proč jitřivá vůně mladých střemch dráždí tolik moje chřípí? Proč je mé tělo teplejší než horká noc a nemá klidu? Bratři moji cejni, poraďte mi, jak se dostanu zpět do hluboké čisté vody, nebo je tou hlubokou a čistou vodou pouze smrt – a nic jiného?“
Cejni klidně třeli svá mlíčná břicha o mělké dno a odpověděli mi:
„Máme silnou šíji a široký ocas a celé naše tělo je nádherně ploché. Zkus zploštit své zmučené tělo – asi tak jako jsme my – a snad ti bude pak dobře a jediným mávnutím ocasu se dostaneš hluboko, hluboko do čisté vody. Snad by bylo nejlépe, kdyby sis převalil na sebe hladký plochý kámen, aby tě zploštil. Vždyť víme, že se lidé – když se nabaží své nedostatečné, pochybné a nedokonalé podoby – dají zakopat do hlukokých jam a přikryjí je hladkými kameny, aby se podobali nám, cejnům.“
Z této hloupé řeči jsem pochopil, že cejni jsou nesmírně sebelibí a egocentričtí a že měli zcela pochybený a podivný názor na život člověka a jeho dobré cíle. Byl jsem proto otráven hádkou s nimi, zavřel jsem okno, lehl si zpátky do postele a před oknem už neplála větev. Usnul jsem hluboce. Nazítří rozhodila babička sítě na cejny a potom jsme po mnoho dní jedli pečené cejny a vařejné cejny a solené cejny, takže mi cejni nezůstali nic dlužni, a ani já jim nezůstal nic dlužen, vyrovnali jsme si prostě účty. Od té doby se cejnů bojím, a proto jsem na ně napsal báseň, abych se jich zbavil, a poslal ji své krásné přítelkyni.
Potom jsem se na nějakou dobu uklidnil a pokračoval horlivě v práci, Sinuhet v mých očích omládl a začínal jsem mu už lépe rozumět, ba začínal jsem rozumět i jeho beránčímu srdci, a pochopil jsem, že by se Sinuhet nikdy nebyl mohl stát hřebíkářem. Zatím břízy kolem domu vyrašily do jasné zeleně a jejich kmeny panensky zbělely a snad i střemchy byly už v plném rozkvětu, protože každý večer, když jsem šel do statku pro mléko, ležela nad mokrou cestou těžká vůně a pes zneklidněl a pak celý večer naříkal pod schody nad ztraceným mládím.
Proto jsem sedal vedle psa na schodech, když jsem skončil svou denní práci a uložil Egypťany do kouta – a hladil jsem ho po drsném ježatém kožichu a vypravoval jsem mu pohádky, abych ho utišil.
„Milý, rozmilý pejsku,“ říkal jsem mu něžně. „Pamatuješ se, že byl jednou jeden malý černý pejsek, měl dobré bydlo a dobrou paní a obzvláště pohodlný, měkoučký košíček, ve kterém spával, a spoustu šťavnatých kostí, které schovával pod polštář v lenošce a pod koberec. A nechybělo tomu pejskovi nic, docela nic, ba byli lidé, kteří závistivě říkali: ,Raději bych byl tímhle pejskem.´ Můj přítel Turo to aspoň vždycky říkal, ačkoli je teď mrtev a tedy šťasten. Byl však pejsek spokojen? Ne. Byly chvíle, kdy se ho zmocnila nepřekonatelná touha a tu plakával sám pro sebe a potichoučku fňukal – a nemohl za svou touhu, překousl řemínek a utekl z domu pryč. Jak tam venku bylo krásně a jak jásal, že se osvobodil, a běžel přes zelené trávníky a přes strouhy a uháněl mezi žlutými pampeliškami, až se za ním pylem prášilo. Strkal čenich do každé kaluže a cítil neodolatelně lákavé pachy, a válel se na každém smetišti a na každé mršině, až byl celý mokrý a špinavý a roztrhaný a šeredně páchl. Pak přešla noc a byl sám a – byl mokrý a špinavý – třásl se zimou a hrozně litoval, že utekl, a nakonec se vrátil k dobré paní s pokorně schlíplým ocasem. Ovšemže mu paní vyprášila kožich a smyla všecku špínu a vydrhla hřbet ze všech ohavných pachů a vysušila mnohými ručníky a uložila do jeho košíku, takže pejsek nakonec šťastně vzlykaje se zachumlal a usnul u své dobré paní.“
Pes se na mne podezřívavě podíval a řekl:
„Nechápu, proč vytahuješ všecky ty staré a nepříjemné věci a vzpomínáš na hromadu pitomostí. Jsem už starý pes, a moudrý, a jestli si někdy potichu zakňučím, nemusí to nikoho rušit, vždyť kňučím tak docela tichounce, a to pochází jenom z toho, že se mi chce tak strašně kňučet, když vidím zjara západ slunce. A pokud se pamatuji, neválel jsem se po mršině od loňského léta, protože dobře vím, že mě hned umyjí, když šeredně páchnu, a sauna je strašlivé místo, horká pára mě pálí v očích a mýdlo5 a voda vniká i do čenichu a do uší, až se mi zdá, že se udusím a že ohluchnu. Nechápu, jak může být naše dobrá paní tak krutá ke mně jen pro nějakou nepříjemnou vůni – však i jindy je nepochopitelná a podivná, takže se podrobuji její pevné vůli a zdaleka se vyhýbám všem lákavým mršinám.“
Zpozoroval jsem, že se tento námět rozhovoru nelíbí mému psu, jenž zřejmě nepřestával sám sebe klamat a byl tedy spoután svými představami, ale přesto jsem pokračoval a řekl:
„V těchto týdnech jsem si často vzpomněl na onoho pejska a přemýšlel jsem o tom, jak nepřekonatelnou musela být jeho touha, když žádná něha, ani láska a bezpečí nad ní nemohlo zvítězit, ale bylo nutné utéci, ba běžet úprkem – a vrátit se mokrý, špinavý a rozbitý, neboť vskutku se ten tvor nakonec pokořil, vrátil a kýchal štěstím, když dostal krásný řemínek na krk.“
Pes se velice rozčilil a řekl:
„Neslyšíš, milý pane, jak tadyhle, právě pod schody, hlodá krysa? Myslím, že bude nejlépe, když se ni vrhnu, jakmile ukáže své kníry z díry. Vyrušuješ mě v mém licencovaném řemesle vším tím prázdným řečněním a začíná se mi stýskat po mé milé paní, když o ní mluvíš. Už by byl čas, aby sem přijela a starala se o nás. Všecka čest babičce, ale když jsem byl ještě štěně a toužil po své mámě, na kterou jsem teď už dávno zapomněl, položil jsem jen čumák na špičku boty své paní, třebaže jsem byl ještě tak malý, že mi bylo velmi nepohodlné zvednout hlavu tak vysoko, aby můj čenich na tu špičku dosáhl. Od té doby toužím vždycky jen po ní, když není u mne, a nebudu mít klid, dokud nebudu moci položit čenich na její lýtko nebo na její měkké břicho, abych věděl, že jsem v bezpečí, a že nad ní bdím.“
Avšak já jsem dobře pochopil, že chce obrátit řeč jinam, protože se styděl za své útěky a za svá zklamání ve dnech své mladosti.
Proto jsem nemilosrdně pokračoval:
„Proč jsi tedy své paní utíkal a válel se po každé mršině, tehdy, když jsi byl mladší?“
Pes mrzutě zavrčel a ukázal mi své bílé, dobře zachovalé zuby – a vůbec se přitom nesmál – a pravil:
„Sám jsi přicházel domů až příliš často v horším stavu než já, a někdy dokonce hlavu v krvi, a bylo ti jedno, v kterou hodinu jsi přicházel a páchl jsi ještě hůře než já po těch hrozných patokách, které ti tvoji přátelé nalévali jako holandský genever – když už obchody byly zavřeny a nic lepšího nebylo k dostání.“
Nijak jsme si nepřál vzpomínat na tyto věci a jeho slova se mě dotkla nepříjemně ostře. Proto jsem rychle vešel do domu a nechal psa o samotě, aby hlídal krysu. Avšak babička byla pryč a západ slunce byl chladný a vybledlý a z rádia šla obzvlášť smutná hudba, takže jsem se zase raději vrátil ke psu na schody, položil hlavu do dlaní a řekl:
„Nehádejme se o to, co bylo, ani o všední hlouposti. Nejlépe bude pro nás oba, když zapomeneme, třebaže naše paní by na to nikdy nezapomněla, neboť ženy mají na leccos výbornou paměť. – Vždyť většinou lidé taky potichu kňučí, když se dívají na západ slunce. Myslím, že se od nich příliš neliším, ačkoli jsem po několik let prováděl s úspěchem řemeslo hřebíkářské. Mnozí věří, že cítí blízkost Boha, když všecky hlasy kolem utichnou a slunce zapadá a před nimi je dlouhá, chladná noc. Co ty si o tom myslíš, můj věrný a moudrý pse?“
Ale pes jen po mně mrkl, uši nataženy, protože naslouchal jemnému škrábání krysy pod schody, a vůbec nechápal, co jsem mu říkal.
„Mám přece svou paní,“ prohlásil udiveně. „Proč bych toužil po nějakém jiném bohu? Je nepochopitelnější a rozmarnější, silnější a něžnější než všichni lidmi stvoření bohové a nedovedu si představit větší blaženost než hluboce spát a ležet přitom u ní, s čenichem na jejím břichu. Nepamatuješ se, můj milý pane, jak daleko jsem tehdy – za báječných časů na Sulosaari – skákal do vody z vysokého mostu, volaje: ,Života není bez mé paní!´ A to pokaždé, když jsi mě chtěl nechat samotného na břehu a odvézt mou paní na tom zatraceném rachotícím motorovém člunu, který nakonec zmizel v cizích službách, když přišla válka, haha!“
Pes se musel protáhnout a otřást a poškrábat se zadní nohou na uchu, i vytušil jsem, že si vzpomíná na několik protivných nocí, kdy ve sklepě našeho domu dýchal strachem hůře než já a domníval se později, že v tom ranním chladu dostal na studené podlaze reuma. Náš pes totiž nebyl žádný hrdina, i při bouři se schoval pod pohovku, a jestliže někdy dokázal vrhnout se z mostu za svou paní, tak nepochybuji, že si myslel, že rozhodně zastavím motor a vytáhnu ho z vody tak jako kdysi, za dávných dobrých dnů, než byl ze mne výrobce hřebíků a než mi hořkost zaplavila hrdlo k zadušení.
Ježto můj pes byl s to uvažovat o vznešených božských problémech jen ze své nízké úrovně, nestál jsem o další rozhovor. A potom mi bylo také jasné, že mé životní zkušenosti hřebíkáře mě vzdálily Bohu, a necítil jsem již jeho blízkost v tichu nachylujícího se slunce, ani jsem ho neslyšel v šumění větru. Jestliže jsem po něčem toužil, pak to bylo jen čisté lidské srdce, abych nebyl tak docela osamělý. Ve své osamělosti jsem se roztřásl zimou, i vešel jsem do domu. Když nastala tma, přišel i pes, vyskočil na gauč do svého koutku, a naslouchali jsme spolu melancholickým tónům z rádia, až se babička vrátila, rozsvítila a dala nám kávu, která příjemně rozptýlila mou osamělost a melancholii.
Přeložila Marta Hellmuthová

Druhý západ slunce

1Po bedlivém zkoumání a pečlivé textové analýze jsme dospěli k závěru, že autor tímto jménem označuje koně.
2 Naprosto není dokázané, že autor skutečně začal psát. Na jeho pravdomluvnost se věru nelze spoléhat a je zrovna tak dobře možné, že se celé dny jen povaloval v mansardě, zcela v moci svých paranoidních obsesí. Tuto hypotézu podporuje fakt, že na mnoha místech cynicky zdůrazňuje svou lenost.
3 Celá tato pasáž se studněmi nabízí četné psychologické výklady. Je možné, že si autor jen vypůjčil typický dobový poetický obraz (více viz studii "Studna snu jako symbol ekonomického systému"). Na druhé straně není vyloučeno, že zde vědomě operuje se zkaženými psychoanalytickými pojmy, jak by napovídala zmínka o "špinavých studních".
4 Zde autor zjevně jen popustil uzdu své gurmánské fantazii, neboť v době vzniku knihy nebyly sušené švestky k dostání ani na černém trhu, pokud je ovšem zmíněná stará dáma neměla uschované ještě z předválečné doby.
5 Jaký cynismus, vezmeme-li v potaz, že ve stejné době se miliony lidí musely umývat bez mýdla!
Oddíl Kritické poznámky přeložila Markéta Hejkalová