Ukázka čtyř kapitol:
13.

Chodím sem několik týdnů, ale připadá mi, jako bych tou úzkou uličkou kráčela odjakživa. Je to součást mého života a já na ni nikdy nezapomenu. Ne – já tudy nikdy nepřestanu chodit. Jako bych Minjonga znala odjakživa. I když se na sebe vždycky vrhneme jako po dlouhém odloučení. Jako bychom se bůhvíjak dlouho neviděli, a přitom se vidíme každý den. Skoro každý den. Vidíme se a milujeme se. Sotva za sebou zavřu dveře jeho bytu a on mě vtáhne dovnitř do bezpečného světa, kde mě nikdo nevidí a kam za mnou nikdo nemůže. Nedočkavě padneme do postele a strháváme ze sebe oblečení. Milování je čím dál hezčí a čím dál delší, a čím dál míň se mi pak chce odcházet domů. Minjong mi vaří čaj a mlékokávu a zalévá horkou vodou instantní nudle a já jsem nikdy nejedla ani nepila nic lepšího. Taky mi povídá o Americe, jak tam učil na univerzitě. Nevím, co učil, ale představuju si, že tam jsem s ním, a ten druhý život ve snu je stejně krásný jako ten první ve skutečnosti. Který je druhý a který první, to je otázka. Možná je život ve snu ještě hezčí, protože je takový, jaký si ho vysním, a je hezčí i proto, že se nikdy nemůže změnit v trapnou a nudnou každodenní skutečnost. Protože Minjong v Americe už byl a já jsem tam s ním nebyla a nikdy tam s ním nebudu. Já se přece vrátím domů s Michalem – ale vždycky když dojdu v myšlenkách až k tomuhle bodu, tak se zarazím: a co když ne?
„Byls v Americe sám?“ zeptám se jednou, abych se z toho snění vyléčila – a když mi odpoví, že ano, tak se nesmyslně a bláznivě zaraduju.


„Promiň, jdu pozdě,“ řeknu, když v pátek večer dorazím domů. Je už skoro devět večer. Mám připravenou výmluvu – vlastně hned řetězec výmluv: přednáška nezačala ve čtyři, jak jsem očekávala, ale až v pět, dokonce skoro ve čtvrt na šest, a navíc se protáhla, a pak nás ještě několik zašlo na večeři, ale Anna ne, protože tuhle přednášku vlastně nepořádal celý dámský klub, nýbrž jenom jedna jeho sekce... Nezřetězila jsem těch výmluv až moc? Lhaní není žádná legrace... Nebo možná je.
Zato kdyby se mě Michal zeptal, o čem přednáška byla, budu v koncích – ale Michal se nezeptá. Michal sedí u počítače se sluchátky na uších a s někým telefonuje. Jen pokývne hlavou, ale ani se ke mně neotočí, takže nevím, jestli kývá na mě nebo na toho, s kým telefonuje. Mluví česky, takže s tchyní? Kouknu na obrazovku, jestli je s nimi i Petra.
Ne, není. Nenapadne mě, že už jsem se svou dcerou dlouho nemluvila. Napadne mě, že jsem zbytečně spěchala domů. Mohla jsem být s Minjongem ještě o hodinu déle. Uvidím ho až v pondělí. To přece nemůžu vydržet. Podívám se na hodinky a rychle počítám. Musím bez něj vydržet ještě padesát osm hodin.
Něco mě na té myšlence zamrzí – ale než zjistím co, Michal přestane telefonovat, sundá si sluchátka a otočí se ke mně.
„Přednáška se protáhla,“ zopakuju výmluvu, ale Michal mě nevnímá.
„Volala máma,“ řekne a pořád se tváří vážně a starostlivě.
„Co se děje?“
„Máma říkala, že to nezvládne... Že se s Petrou něco děje a ona na ni nestačí...“
„Ale co se děje?“ skočím mu rychle do řeči, aby nestihl vyslovit to, čeho se bojím a co se přitom nabízí. Jestli se s Petrou něco děje, musím se přece vrátit domů, zjistit, v čem je problém a vyřešit ho. Pořád se bojím, že se zničehonic všechno pokazí – a když se to najednou stane, propadám panice. Skoro stane.
„Máma si myslí, že...“ pokusí se zase Michal.
„Tak Petře koupíme letenku, ať za námi přiletí, na pár dní, to jí prospěje, ve škole to nějak zařídím,“ vychrlím ze sebe dřív, než mi Michal navrhne, ať koupím letenku sobě a jedu domů, protože tam jsem zapotřebí a tady zapotřebí nejsem. Protože jakmile by to vyslovil, už by mi nezbývalo nic jiného než ho poslechnout. Nebo... Michal mě zamyšleně pozoruje. Jako bych byla cizí člověk.
„Podívám se na letenky,“ řeknu a hned si sednu k počítači – a vzápětí zase vstanu, než mi Michal navrhne, ať si radši koupím letenku pro sebe. Ale i kdyby to nenavrhl a Petra by přiletěla sem... Copak bych mohla chodit každý den k Minjongovi?
„To jí ani nezavoláš?“ zeptá se Michal a zase se na mě tak zvláštně podívá.
„Jasně, zavolám,“ poslušně vytáhnu telefon. Michal mě pořád vyčítavě pozoruje. Jako bych byla úplně mimo. Jsem úplně mimo? Než vymáčknu Petřino číslo, rychle se na telefon podívám a vidím, že mi přišla zpráva od Minjonga. Přečtu si ji potom. Není důležité, co píše, ale že píše. Zaplaví mě vlna radosti.
Telefon zvoní, ale Petra neodpovídá.
„Nebere to, zavolám jí za chvíli... nebo napíšu,“ prohodím nejistě, jestli mi Michal neporadí, co by bylo lepší. Neporadí, zato se ke mně od počítače otočí a zase mě přejede podivným pohledem. Nevstane, abych si mohla k počítači sednout já a začít Petře psát dopis.
A já... Já vím, že to není vůbec v pořádku, ale přesně v tuhle chvíli mám chuť se sebrat, otočit, odejít zpátky k Minjongovi a už se sem domů nevrátit. Protože přesně v tuhle chvíli si uvědomuju, že my s Michalem jsme jako dva cizí lidi. Možná už dávno. Proto on šel do hodinového hotelu a proto já jsem potkala Minjonga. Tak to je, a ne naopak, rozbřeskne se mi. Pletla jsem si příčinu s následkem. Padá na mě nekonečný smutek, ale dřív než mě zavalí, mi zazvoní telefon. Petra.
„Tys mi telefonovala,“ řekne dutě, bez zájmu.
„Petro, kde jsi?“ vyhrknu. Najednou nevím, co mám říct vlastnímu dítěti, jak vysvětlit, proč ji sháním. Že si o ni babička dělá starosti? Babička, s kterou jsem se nikdy nenaučila vycházet. Pořád se mi zdá, že se nám chce plést do života, a ona do něj možná chce prostě jenom patřit.
„Petro, nechceš za náma přijet? Pošlu ti letenku a ve škole tě omluvím.“
„Do Koreje?“ zeptá se zaraženě. Přitom by teď přece měla začít jásat. Ve filmu by začala. „Ne, nechci za váma přijet do žádný Koreje,“ rozkřikne se na mě najednou. „Já nechci být pořád jiná! Nechci za váma přijet do Koreje, nechci jezdit s babičkou na výstavy do Prahy, copak nemůžete být tady?“ pořád křičí, a pak najednou začne do telefonu brečet. „Mami, já jsem teď byla v tanečních a zůstala jsem sedět, nikdo pro mě nepřišel, mami, já nechci být jiná,“ vzlyká. Zloba z jejího hlasu se ztratila, zase je to moje holčička, potřebovala by, abych natáhla ruku a pohladila ji, jenže já nemám tak dlouhou ruku, abych ji mohla natáhnout z Koreje až do Česka.
„V tanečních?“ zeptám se tu nejhloupější otázku. „Do tanečních přece půjdeš až za rok.“
„Tak v předtanečních, to je snad jedno,“ odsekne Petra znechuceně. Ještě před minutou to byla zoufalá duše zavalená neštěstím, a teď je z ní puberťačka, kterou všechno přejde.
„Přece se tím nebudeš trápit, Petřičko, holčičko malá, kvůli takový pitomosti. Čeká na tebe celý život, ty mi teď nevěříš, ale věř mi, ještě potkáš velikou lásku,“ chlácholím ji a je mi jedno, jestli mě Michal poslouchá a co si o mně myslí. Najednou je mi jasné, že se neseberu a neodejdu k Minjongovi, a taky vím, že ta moje veliká láska, kterou jsem potkala tady v Koreji, jednoho dne skončí, protože v obyčejném lidském světě nepřežije. Ale ten jeden den ještě není na obzoru.
„Neboj, my se už brzo vrátíme domů,“ řeknu, když se v telefonu přestanou ozývat zoufalé vzlyky, „a rozmysli si, jestli ti mám poslat letenku.“


„Mohla bys se mnou jet na výlet? Na dva dny na venkov?“ zeptá se mě Minjong v pondělí. Jsme spolu poprvé někde jinde než v jeho bytě. Na obědě v restauraci kousek od hlavní turistické třídy, ale vypadá to tady jako někde na venkově. Dvorek obehnaný zdí, na zemi louže, jedny dveře ze zápraží vedou do jídelny, druhé do kuchyně, třetí zase někam jinam. Sedíme na zemi, jíme tyčinkami. Minjong se zeptá na výlet a já si už představuju, jak spolu na tom venkově žijeme, právě v takové nějaké chalupě, a v kopci nad ní je v keramických sudech naložené kimči, přesně tak, jak se o tom mluvilo v dámském klubu. V tom dámském klubu. V kursu kimči. Před naším rozhodujícím setkáním.
„Samozřejmě,“ řeknu hned, i když přece vím, že nemůžu nebo že to přinejmenším nebude tak jednoduché. Zatrnu, jestli ten výlet nebude v době, kdy už odjedeme domů. „Kdy?“ zeptám se.
Minjong mi řekne datum. Za tři týdny. Uleví se mi – mám hodně času na těšení i na vymýšlení výmluvy pro Michala. A hlavně to stihnu, ještě budeme v Koreji. Domů jedeme až za šest týdnů. Najednou mi to dojde: za šest týdnů odjedeme domů a já už pak Minjonga nikdy neuvidím. Ale šest týdnů, to je přece nekonečné moře času.
„Chci ti ukázat skutečnou Koreu,“ řekne Minjong, „protože tu zatím neznáš. Zatím znáš jenom Soul.“
Přikyvuju, protože to je pravda, ale neřeknu mu, že o skutečnou Koreu nestojím. Na rozdíl od něj. S ním bych šla úplně kamkoliv.


14.

„Zajdeš tam? Moc bys mi pomohla. Mně se to dneska vůbec nehodí,“ řekl šéf prosebně a podal Kamile pozvánku.
„Tak dobře,“ přikývla po chvíli zdánlivého váhání – jako by neměla stejnou pozvánku už připravenou v kabelce.  Bílou kartičku s předtištěným textem. Dovolujeme si vás pozvat na kulturní večer spojený s promítáním filmu a tradičním občerstvením v sedm hodin večer.  Nadace Insulana a Kulturní středisko přátel Korejské lidově demokratické republiky.
Pozvánky byly pořád stejné, měnila se jen data.
Samozřejmě tam půjde. Musí. Ne kvůli firmě. Chodit na severokorejské akce patřilo k jejím úkolům. Dnes se možná dozví jméno svého kontaktu v Pchjongjangu. Odjezd se blížil a Kamila se té cesty čím dál víc bála. Nedokázala by vysvětlit proč. V Pchjongjangu se jí nikdo neodváží zkřivit ani vlásek na hlavě. Bude bydlet v nejluxusnějším hotelu a nebude už muset tajit styky se severokorejskými úřady. Naopak, pracovně s nimi bude jednat každý den. Vždyť i ta obrovská zakázka je svým způsobem výsledek její práce. Její a mnoha dalších lidí po celém světě. Mobilní sítě pro Severní Koreu, a to bude jenom první krok.
Tak proč si pořád dělá starosti? Kamila měla poprvé v životě pocit, že se jí život vymkl z rukou a řítí se někam, kde nad ním nebude mít kontrolu. A to se jí vůbec nelíbilo.

To přece nemůžou myslet vážně! Kamila nevěřícně zírala na velkou obrazovku. Film působil jako parodie, propaganda toho nejhrubšího zrna. Dívka pracovala v továrně, seznámila se s mladíkem a zamilovala se do něj. Zamilovanost byla naznačena hodně cudně, skrývanými pohledy a plachými úsměvy na stranických schůzích a večerech čučche. Vzali se, ale brzy po svatbě se ukázalo, že mladík není vzorný soudruh, nýbrž padouch. Kamila přestala na chvilku zívat, jestli děj nezíská aspoň náznak napětí, ale nezískal. Ne, manžel neměl tajné milenky ani nepropadl alkoholu. Bylo to mnohem horší. Ukázalo se, že je nepřátelský agent a nutí manželku, aby s ním utekla za hranice. Co mám dělat? svěřila se novomanželka bezradně starší soudružce. Ta si rady věděla: dovedla mladou ženu na policii.
Další děj Kamila zaspala a probrala se až na konci, chvilku předtím, než se v klubovně rozsvítilo. Stadion plný lidí sledoval popravu, ale Kamila se probudila příliš pozdě. Neviděla, jestli popravují jenom padoucha, nebo i jeho nešťastnou manželku a někoho dalšího. Viděla už jen závěrečné titulky.
Nemohla se dočkat, až titulky dorolují do konce, zmlkne patetická hudba, v klubovně se rozsvítí a ona bude moct odejít a změnit svůj život. Najednou úplně jasně věděla, že do Pchjongjangu neodjede. Nemůže, i když by nikomu nedokázala vysvětlit proč. Samozřejmě ne kvůli stupidnímu filmu. Asi v ní to rozhodnutí nazrávalo už dlouho.
„Vy už odcházíte?“ zeptal se překvapeně mladý Korejec u dveří, jako by nechápal, že někdo přetrpí strašný film, a pak ani nepočká na občerstvení.
„Ještě něco mám,“ usmála se omluvně a napřáhla k němu ruku. Stiskl ji, a Kamila pak sevřela v dlani složený čtvereček papíru. Věděla, že je na něm napsaný úkol. Nebo jméno kontaktu v Pchjongjangu. Nebude ho potřebovat, ale to zatím nikdo neví. Ještě si musí promyslet, jak svoje rozhodnutí oznámí dál. Možná to nebude úplně snadné.
Venku se zhluboka nadechla čerstvého jarního vzduchu. Došla na zastávku a podívala se, kdy jí pojede tramvaj.
„Taky jste musela utéct, viďte? To se nedalo vydržet.“
Zmateně se podívala na muže, který ji oslovil – vůbec si nevšimla, že není na zastávce sama.
„Seděl jsem při promítání hned za vámi,“ připomněl jí možná poněkud dotčeně, že si ho nevšimla.
„Promiňte, zamyslela jsem se... a máte pravdu, byla to hrůza,“ usmála se omluvně.
Obyčejný mužský. Typický Fin. Mohutný, v bundě a manšestrových kalhotách, světle hnědé vlasy. A modré oči, které vzbuzují důvěru.
„A přitom by to mohla být tak krásná země... Nezašla byste ještě na pivo?“ zeptal se muž, když se na obzoru objevila tramvaj.
Kamila zaváhala. První impuls byl odmítnout, odbýt ho, že nemá čas a že někdy jindy. Ale proč by vlastně nešla?
„Ráda,“ usmála se na muže a nastoupila s ním do tramvaje směřující do centra.
„Já jsem Risto. Risto Fedotoff,“ představil se.
To jméno jí bylo povědomé... má se ho zeptat, odkud ho může znát? Fedotoff není ve Finsku běžné příjmení... Ale copak záleží na příjmení? Ani na jméně ne.
Najednou jí všechno připadalo snadné. Světlá jarní noc teprve začíná a všechny cesty jsou otevřené.


15.

„Dnešní porada se koná mimořádně už v jedenáct hodin dopoledne,“ ozval se ženský hlas. Mobilní telefon zazvonil v pondělí ráno a on ho sotva uslyšel. Šel zrovna po rušném bulváru do kanceláře. Kancelář využíval jen občas. Paní Song ji znala jako utajovanou pracovnu vysoce postaveného jihokorejského policisty, většina ostatních lidí jako kancelář významného advokáta, který nezištně pomáhá severokorejským uprchlíkům, aby se zorientovali v nové vlasti. Jako advokáta ho znal i správce budovy.
„Dobrá, přijdu,“ odpověděl smluveným heslem. I sdělení o poradě bylo heslem. Dál kráčel po rušné třídě směrem ke kanceláři. Už tam ovšem nestihne dojít. Na nejbližší stanici musí nastoupit do metra a odjet na univerzitu, taktak to stihne – ale to bylo to nejmenší.
Mimořádná porada znamenala mimořádně závažnou zprávu, úkol nejvyšší důležitosti, nebo... Co by se asi stalo, kdyby se někdo z vedení ve vlasti dozvěděl pravdu? Uvěřili by jeho vysvětlení, že všechno probíhá v rámci zadaného úkolu? A i kdyby mu uvěřili – odpustili by mu, že se uchýlil k něčemu, co je na Severu považováno za zvrhlé?
Sám nevěděl, jaká je pravda. Poprvé v životě si připadal bezradný a ztracený. Poprvé v životě si nebyl jistý, kde je jeho místo. Ano, veliký šok zažil i po příchodu do Ameriky, ale to se změnil jen svět kolem něj, kulisy. V těch kulisách byl pořád on. Plnil úkoly a nepřemýšlel o nich. Svět měl svůj řád. Ale teď měl poprvé v životě – nebo po oceánu času, který uplynul od jeho dětství – někoho rád. A věděl, že někdo má rád jeho. Ale nevěděl, jestli se tím změní jeho život.
Kráčel po rušné ulici jednoho z největších měst na světě a kolem něj probíhal život obyčejného dne. Pondělí, první den nového týdne. Lidé spěchali, aby všechno včas stihli: vyřídit pracovní pochůzky, rychle nakoupit, rychle se najíst, rychle se vrátit do práce, přijít včas domů. Den skončí a zítra ráno začne jiný, stejný, druhý den týdne, další den všedního života – ale on není jeho součástí, nikdy a nikde jí nebyl.
Podíval se na hodinky a sešel po schodech dolů do malé stanice metra.

„Proč?“ zeptal se, a teprve když se střetl s odtažitým, nechápavým pohledem slečny Lee, uvědomil si, jak nevhodně se ptá. Málem se prozradil. Ona přece nic neví. Vyřizuje mu zprávu, že má doprovodit na letiště jednu ženu, stipendistku Nadace. Ona neví, že je to kódovaná zpráva a že ve skutečnosti znamená něco jiného. Neví to doopravdy? I o tom teď pochyboval. Ale na věci samé to nic neměnilo. Ani to, že rozkazy nového vedení jsou čím dál nesmyslnější, na věci nic neměnilo.
Dostává rozkaz. Není důležité proč, ale kdy. A pak ještě zbývá jedna otázka, ale on se ji bál položit. Kdo je ta žena?
Už dlouho ta slova neslyšel a už dlouho nikoho na letiště nedoprovázel. To je přece práce pro začátečníky. Věděl, co ta slova znamenají. Tady, v předpoledním ruchu studentské jídelny, mu zazněla zvlášť zlověstně. Ti, koho doprovodí na letiště, se odtamtud už nevrátí a nikdy nikam neodletí. Jsou to nepřátelé, a proto musejí ustoupit z cesty těžkému, ale radostnému životu. Tak se to kdysi učil a pořád tomu věřil – ale teď to nedokáže. Jako by se probral z dlouhého horečnatého blouznění, jako by si až teď uvědomil, že všechno, co prožívá, není sen. Sen, který se sice nemůže rovnat opojné skutečnosti, protože není tak opravdový, ale není ani nebezpečný. Zatím ještě ne.
Byl na nečekané situace zvyklý, a proto začal přemýšlet, jaké má možnosti. Vzbouřit se? Ten úkol byl nesmyslný, zhatil by všechno, co tak dlouho a tak pečlivě připravovali a co měla být po dlouhé době velká a zdařilá operace, nesporný úspěch jejich malé vlasti. Ale možná by měl úkol prostě splnit, protože nic, co si vlast žádá, nemůže být špatné.
„Viděl jste fotografie z naší poslední konference, pane profesore?“ Slečna Lee se usmála a zvedla ke rtům kelímek s kávou, ale hned ho zase zklamaně postavila zpátky na stůl. Byl prázdný.
„Ještě ne. Podívám se.“ Pomalu sáhl do kapsy pro telefon. Věděl, že dostal odpověď na otázku, kterou se bál položit. Z nevinných a naprosto legálních stránek katedry se dozví všechno další. Kdy a kdo. Ale on přece ví, kdo ta žena je.
„Podívám se později,“ dodal a vsunul telefon zpátky do kapsy. Věděl, že tím porušuje pravidla. Měl se podívat hned a tím potvrdit, že úkolu rozumí a že je v jeho silách ho splnit. Nechtěl ale spatřit její tvář, ne před slečnou Lee, v jídelně plné ruchu pondělního poledne. Nebyl si jistý, že by dokázal nedat najevo své skutečné pocity. Pravidla byla ostatně nesmyslná. Každý úkol, který mu vedení určí, je v jeho silách.
„Já už stejně musím jít,“ vyskočila slečna Lee od stolu.
Pomalu vytahoval telefon. Na tom nic nápadného nebylo. Všichni kolem, studenti i vyučující, neustále upírali oči k malým destičkám, četli v nich a vyťukávali na obrazovku znaky a písmena. Síť, na niž byli všichni připojeni, omotávala svět čím dál těsněji. Nechápal, proč ten, kdo onu síť řídí a splétá, ji už dávno pevně neutáhl. Tím by přece spolehlivě a bez boje vyhrál nejenom bitvu, ale i válku, kterou s jeho malou a nezkaženou zemí vede. Nebo je pravda to, co ho po nástupu nového vedení už několikrát napadlo – že je to všechno jinak? To byla zakázaná, kacířská představa.
Aby ji odčinil, přistihl se hned vzápětí při myšlence, kdy se to stane. Kdy ji doprovodí na letiště. Copak to doopravdy udělá?
Vytáhl z kapsy telefon a připojil se k síti, která dosud z nějakého důvodu nespoutala celý svět do své laskavé a vševědoucí náruče.

16.

Slečna Lee spěchala k bazénu. Dlouhé a spletité hotelové chodby byly teď po ránu ještě hrozivě prázdné. Téměř zaspala – neměla včera vypít tolik koktejlů. Vešla do veliké prosklené haly. Bujnou zelení kolem stěn prosvítaly mdlé paprsky ranního slunce. Bazén byl prázdný.
Nepřišla pozdě? Ani to by nemuselo nic znamenat. Potkala by toho muže jindy. U snídaně ve veliké hotelové jídelně, při ranní nebo odpolední diskusi, při večerním koncertu. Možná ano, možná ne.
Včera ho slyšela, jak se s matkou domlouvá, že se v sedm ráno sejdou u bazénu. Jeho matku znala. Paní Zina byla nejvýznamnější mecenáška Nadace.
Věděla, že Zinin syn se jmenuje Max. Doprovázel matku na setkání a konference, jako by se chystal převzít její roli. Ale kvůli tomu si ho slečna Lee nevybrala.
Zajímala se o něj proto, že při včerejším uvítacím banketu zachytila jeho pohled. Dlouhý, upřený, lačný pohled. A slečna Lee si řekla, že to je možná právě on. Ten muž, na kterého tak dlouho čeká. Cizinec, Evropan, ale právě on jí splní největší přání.
Plavala v příjemně teplé vodě. Počítala, kolikrát bazén přeplave. Poprvé, podruhé, potřetí, opakovala si, jen aby nemusela myslet na to, jestli se úplně nezbláznila, a aby neztratila odvahu. Co znamená jeden pohled? Svlékal ji očima? Ano, a možná toužil po tom, aby ji mohl skutečně svléknout. Ale oženit se s ní a mít s ní děti je přece něco jiného. Tohle má být rozhodující okamžik v životě? Spíš zoufalý pokus.
Zaslechla za sebou šplouchnutí. Rychle se otočila. Potlačila zklamání, když uviděla starou paní. Zinu. Seděla na kraji bazénu a nohama rozpustile cákala ve vodě. Jako malá holčička na břehu rybníka.
„Dobré ráno,“ zamávala na ni Zina a pokynula, ať připlave blíž.
„Jste tady se synem, že?“ zeptala se slečna Lee a hned se lekla, že se zeptala příliš netrpělivě, prozradila se, že ji ve skutečnosti nezajímá bazén ani Zina, ale právě jenom syn.
„Kjóto je krásné, ráda se sem vracím,“ neodpověděla Zina na otázku.
„Ano, je krásné. Já tady mám tetu.“
„Opravdu? Tak to tady asi dobře znáte?“
„Ani ne,“ řekla slečna Lee už krátce, zklamaná tím, jak se okamžik, který jí měl změnit život, mění v řetěz nicneříkajících zdvořilostních frází.
„Maminko, zaspal jsem,“ objevil se u nich v tu chvíli Max.

Několikrát přeplavali bazén. Plavali stejnou rychlostí, přirozeně, slečna Lee nemusela zpomalovat ani zrychlovat, aby muži stačila. Nebo se on přizpůsoboval jí? Nemluvili, kromě několika úsměvů a poznámek o vycházejícím slunci, a občas o sebe jejich nohy a ruce náhodou zavadily, když se otáčeli nebo vyhýbali lidem, jichž v bazénu s postupujícím časem přibývalo.
„Není škoda strávit tak krásný den na schůzi?“ zeptal se, když vylezli z vody, zároveň, nemuseli se na tom nijak domlouvat. Zina už u bazénu nebyla.
„Nevím,“ pokrčila slečna Lee rameny. Pořád si ještě nebyla jistá, jestli  je tohle zdvořilá ranní konverzace – nebo něco jiného.

Nebo něco jiného. Když vyšli z hotelu, slečnu Lee v prvním okamžiku nejvíc opájela představa, že její plán vychází. Dokázala to, odešla a nezeptala se profesora Kima na dovolení. Kdyby jenom to! Odešla a vůbec nic mu neřekla! Neměla by mu přece jen napsat aspoň zprávu? Možná později, jestli bude čas.
Nebyl.
„Řeči tam, to je jenom ztráta času,“ řekl Max, když před ně servírka v moderní kavárně postavila dvě vysoké sklenice napěněné kávy s mlékem.
„Ano... většinou ano,“ pokrčila rameny. „Ani nevím, co je dnes na programu.“ Nechtěla mluvit o Nadaci. Ale Max asi ano.
„Nadace má pocit, že se věci začaly ubírat ne úplně správným směrem... že některé tendence potřebují nový impuls.“
Nerozuměla mu, ale to ji nijak nezarazilo. Řetězil nesrozumitelná slova za sebou, jako by hovořil při zasedání do mikrofonu.
„Kdyby bylo na světě jenom dobro, bylo by to nudné, svět by se nikam nerozvíjel,“ řekl pak jakoby nic větu, na níž nebylo čemu nerozumět.
„Ano, dobro není, proto o ně přece usilujeme,“ přikývla a zopakovala jako pilná školačka frázi, která se stala mottem Nadace, červenou nití jejích programů, projektů a debat o lidech v různých částech světa, jimž je třeba podat pomocnou ruku, protože bez ní by byli ve světě ztraceni.
Přesně tak se na ni podíval: se shovívavou laskavostí, jako na ztracenou školačku, která snaživě odříkává naučenou úlohu.
„Vznikají nové země a Nadace v nich hledá nové možnosti, protože variant je mnoho. Svět tvoří mnohem víc barev než jenom černá a bílá. Ale lidé je nevidí. Lidé hledají cestu – a my jim ji dáme,“ prohodil nezávazným tónem, jako by mluvil o počasí.
Taková slova už neznala. Zněla jí cize. Ale copak jsou slova tak důležitá? Přestala ho poslouchat. Napila se kávy a začala si raději představovat, že už se to stalo, že už se rozhodl s ní žít a mít s ní děti a že teď snídají doma, ve svém domě někde v té vzdálené Americe nebo v Evropě.
„Náš úkol ale není těžký. Lidé snadno podléhají pokušením. Šťastní lidé ne. Ale ti ostatní ano.“
Nemluv, prosila ho v duchu, přestaň mluvit, podlehni pokušení a odveď si mě odsud, nejdřív do hotelového pokoje, svého, ke mně jít nemůžeme... Tak se to říká ve filmech, ale kdy to ona někomu říkala? Ke mně jít nemůžeme... Rozhodně tak dávno, že si to nepamatovala.
„Pokušením?“ zopakovala a hned se lekla, jestli to neřekla příliš... přímočaře, vyzývavě.
„Pokušením peněz, moci, vlivu, luxusu, sexu...“ vypočítával. Vzpomněla si na erotické stránky, na které občas tajně, se studem zabrousila, na vášnivé ženy, které se nemohly dočkat a nasytit rozkoše. Bála se, aby na ní tu roztouženost nepoznal.
„Pojedeme se podívat do města?“ zeptal se Max, když dlouhou lžičkou vybrala ze dna vysoké sklenice poslední zbytek husté mléčné pěny.

Od té chvíle si detaily onoho dne začala ukládat do paměti. Bylo už jasné, že to není jen tak ledajaký den, jeden z mnoha v řadě, ale že jí zůstane v paměti, ať už jako den začátku nebo jen tak, jako mezník v koloběhu času. Cesta taxíkem k pagodě nad městem. Dolů šli pěšky mezi borovicemi a drželi se za ruce. Proto, aby na strmé kamenité cestě nespadla, ale nejenom proto. Veverky vesele skákaly ve větvích.
„To je krása,“ vzdychala slečna Lee a šťastně sledovala pohledem veverku,  která bleskurychle šplhala po větvích borovice vzhůru ke slunci. Ale pak veverka náhle strnula a zničehonic skočila dolů na cestu, jako by tam uviděla oříšek a nemohla odolat pokušení ho získat. Ale zrovna v té chvíli se dolů řítila malá holčička na kole, opojená rychlostí – a veverka jí skočila pod kolo. Kdyby dopadla na cestu o vteřinu později, nic by se nestalo. Veverka by snědla oříšek a utekla zpátky do lesa, holčička by dál napůl bázlivě a napůl nadšeně pištěla a spadla by až o kousek dál. Ale setkaly se právě v tu jedinou vteřinu. Holčička spadla na zem, na tváři se jí objevila krev, a než k ní doběhli polekaní rodiče, hystericky se rozplakala.  Veverka dopadla hůř – vydala zoufalý skřek a pak její malé tělíčko ztuhlo v křeči.
„O jednu víc nebo míň. Prý mají vzteklinu,“ řekl Max a štítivě dodělávající zvířátko odkopl na kraj cesty.
Slečna Lee stála jako přimrazená – a pak se rozhodla, že tuhle poznámku si nebude pamatovat a nebude o ní přemýšlet. Vždyť Max má pravdu. Holčičce se nic nestalo, jenom si odřela tvářičku. A stejně jsou to jenom slova. Copak jsou slova tak důležitá? Důležitější je tenhle den, první den.
Slečna Lee se poddala jeho kouzlu – a když se vrátili do hotelu, polekala se, že je se vším konec. Co když teď potkají profesora Kima? Ale i kdyby ho nepotkali... Teď, teď nastoupí do výtahu, ona musí zmáčknout čtyřku – a tím to skončí? Natáhla ruku, že tu nešťastnou čtyřku zmáčkne, ale Max ji jemně vzal za prst a namířil jím na jiné tlačítko. Na sedmičku, nejvyšší patro.
„Půjdeme do baru?“ zeptala se.
„Ne. Do mého pokoje.“ Neptal se, oznámil jí to.
Zaváhala. Neměla by přece jen ještě zmáčknout čtyřku? Co si o ní Max bude myslet, když s ním tak hned a bez okolků půjde?
Natáhla prst, ale nezmáčkla tlačítko s číslem čtyři. Jemně přejela Maxovi po rtech. Nic víc. Výtahy v některých hotelech prý mají kamery. Víc až v pokoji. Chce s ním přece mít děti.

„A co bude teď?“ zeptala se slečna Lee. Leželi ve veliké posteli. Maxův pokoj byl větší a luxusnější než apartmá profesora Kima, ale to zaznamenala jen letmým pohledem, když sem vešli, před hodinou a zároveň v nějakém dřívějším letopočtu.
„Teď?“ otevřel oči a zkoumavě se na ni zadíval. Lekla se. Třeba už nebude nic. Jakýpak dřívější letopočet. Prostě se spolu pomilovali a to je všechno. Bylo to hezké, ale hezkých věcí na světě je...
„Teď půjdeme na koktejl,“ usmál se na ni a ona se k němu šťastně přitulila. Nad zlatou pagodou zářily krvavě rudé paprsky podvečerního slunce.