Ukázka - dvě kapitoly z románu

Na břehu moře

„Nechcete jít ke mně?“ zeptal se muž tiše, když dopíjeli třetí sklenici těžkého červeného vína.
„K vám?“ zeptala se Marta zmateně a v rozpacích si strčila do pusy kolečko smažené sépie. Asi mu musela špatně rozumět. Doby, kdy ji nějaký muž zval k sobě domů, byly už tak vzdálené, že si ani nepamatovala, kdy se to stalo naposled. Před svatbou, samozřejmě. Nebo možná ještě jednou po svatbě, když rozjížděli Babylon, ji jeden žák pozval na večeři, ale ona – samozřejmě – nešla. Doma se tomu pak s Jarkem zasmáli.
„Pojďte ke mně,“ zopakoval muž a pohladil ji po ruce. „Nebo si dáme ještě víno?“
„Tak ještě jednu sklenici,“ usmála se Marta. „A... zeptejte se mě stejnou otázku zítra,“ řekla rozverně. „Ask me the same question tomorrow.“ Anglicky to ani tak rozverně neznělo. Znělo to nudně, jako by zadávala žákovi úkol – opakujte si tu větu každý den, a do příště ji budete umět.
„A budete tu zítra? Na pláži? V jedenáct tady?“ ujišťoval se muž, jako by se bál, aby Marta nezmizela, aby jí opravdu mohl tutéž otázku položit znovu zítra a dostat na ni kladnou odpověď. „Jmenuju se Kerman. A tady je moje číslo, kdyby něco.“ Vzal ubrousek a napsal na něj telefonní číslo.
„Já jsem... Monika,“ řekla Marta po chvíli váhání. Sama nevěděla, proč si vymyslela jméno, které se jí kdysi, když byla mladá, tak líbilo. Jako Monika se rázem cítila jinak než jako Marta. Zajímavá a žádoucí. Stačí si vymyslet nové jméno, a je to. Proč jsem na tak jednoduchou věc nepřišla už dávno, zasmála se v duchu, a hned ji napadla jednoduchá odpověď: protože se jí už dávno žádný muž nezeptal, jak se jmenuje.
Stejně nepřijde, říkala si vesele, když si trochu potácivě vykračovala hrbolatou uličkou k jejich apartmánu. Nebo přijde a hned uteče, až mě uvidí za denního světla, vždyť by se hodil spíš k Adélce než ke mně.
„Prosím tě, kde jseš?“ zeptala se Zuzana pobaveně, když se Marta vesele dopotácela domů. „Dáš si s náma ještě víno? Nebo už radši ne?“
Marta přikývla a vesele si s ní i Karlem přiťukla. „Prostě tak... trochu jsem se zdržela.“
I kdyby ten muž nepřišel, tak co. Prostě to byl hezký večer a tahle dovolená není zas tak špatná. Ještě z ní zbývá pět dní. „Tak na dovolenou! A moc děkuju, že jste mě sem vzali!“

Strávila s Kermanem na pláži celý den. Vyprávěl jí o Baskicku, o boji, bombách a bití. Marta by byla zhrozená a co nejrychleji by baskickému teroristovi (byť bývalému) utekla domů k Jarkovi. Marta proměněná v Moniku na něj upírala oči a poslouchala se zatajeným dechem. Okouzlovala ji ta nová role. Marta učila jazyky a řídila firmu, vždycky spíš mluvila než poslouchala, a když už poslouchala, málokdy se dozvěděla něco nečekaného, nového, co ji opravdu překvapilo nebo zaujalo.
Ostatní poslouchali ji – ale nikdo ji tak nehltal očima jako ten neznámý Bask, urostlý a už na první pohled aspoň o deset let mladší. Pořád se jí nechtělo uvěřit, že to je doopravdy, že to není sázka nebo truc (sbalím první babu, která mi přijde do cesty, ať bude stará jak chce), reality show nebo skrytá kamera – najednou se ozve potlesk, děkujeme a předáváme vám dárkový balíček pro seniory, obsahuje zvlášť účinný krém proti vráskám. Občas se vytrhla ze zamyšlení, proč s ní ten muž vlastně je. Zaposlouchala se do jeho slov a cítila skoro dojetí: celá Evropa považuje Basky za teroristy a zabijáky, a oni přitom chtějí jenom svobodu – nemají na ni snad právo?
Pak se Kerman nabídl, že jí namaže záda, a Martou-Monikou projel úplně jiný pocit – ani ten už dávno nezažila. Zavřela oči a dostala strach, že Kerman se jí už znovu nezeptá. Dokonce jí prolétlo hlavou, že by mu tu otázku mohla položit ona. Ale kam by ho pozvala? Do ložničky oddělené jen tenkou stěnou od pokoje malé Báry? To byl samozřejmě nesmysl, a nejenom kvůli Báře.
To je samozřejmě nesmysl, napomenula se přísně. Jarek sice taky někoho má, určitě má nějakou ženskou, ale tohle přece není řešení... Dát si s někým víno je v pořádku a třeba i strávit s ním den na pláži – a možná ještě tak jít na večeři, kdyby mě pozval –, ale tím to musí skončit. Přesto neodolala a aspoň hřbetem dlaně se Kermana letmo dotkla, mimochodem mu přejela po boku – a hned se lekla, že teď už to opravdu přehnala.
Nepřehnala.
„Přijdeš ke mně dneska na večeři?“ naklonil se k ní a jeho rty ji přitom zašimraly na uchu. Projela jí další slastná vlna. „Zeptej...“ se mě tutéž otázku zítra, měla už na jazyku, ale pak se zarazila. Musím se vzpamatovat – třeba mě zve jenom na večeři. A kromě toho potřetí by se už možná nezeptal.
„Ráda,“ přikývla společensky. „V kolik hodin se ve Španělsku večeří?“
„Ve Španělsku pozdě, v deset, ale my jsme v Baskicku. Přijdeš před devátou? Je to tam ten dům, třetí patro.“

Marta pořád nemohla uvěřit, že to všechno doopravdy prožívá, že nesedí vedle Jarka u televize a nedívá se na romantický film, že není svědkem cizího příběhu, setkání, jaké mění celý život, a nemyslí na to, v kolik hodin má zítra první hodinu a jestli je na ni připravená a co všechno by měla udělat teď místo zírání na vymyšlený příběh, jaký se v životě nestává. Že se to všechno doopravdy děje: polibek na uvítanou, aperitiv, zlatě žhnoucí západ slunce za oknem, velký kus masa z čerstvého tuňáka, červené víno, káva na balkoně.
To nejsem já, ale Monika, napomínala se, ale ta dětinská hra na cizí jméno ji už přestala zajímat. A taky už nechtěla být někdo jiný.
„Chtěl bych se s tebou milovat,“ řekl jí najednou Kerman a přerušil tak její veselé povídání o moři a rybách a Praze, o čemkoliv, jen aby zahnala rozpaky.
Já jsem přece mnohem starší než ty, chtěla namítnout, ale lekla se – co když si toho dosud nevšiml a ona ho na věkový rozdíl zbytečně upozorní.

„Úplně jsem zapomněla, že to může být tak nádherný,“ zašeptala mu pak, když ji k sobě šťastně a vyčerpaně tiskl. „Chtěla jsem říct...“ Chtěla říct, že to nevěděla, ne že zapomněla: není přece tak stará, aby zapomněla, jak chutná sex, a nechtěla zrazovat Jarka, pro-zrazovat, že s ním to už dávno tak nádherné nebylo a kdoví, jestli někdy vůbec bylo. Teď platila jen pravda tohoto okamžiku, všechny předchozí okamžiky s Jarkem zmizely.
Nechtěla říkat vůbec nic, chtěla se jen tulit k tomu muži, kterého ještě včera ráno vůbec neznala, upírat oči do tmy a poslouchat šumění mořských vln. A taky se s tím mužem chtěla co nejdřív milovat znovu.
„Ty jsi nádherná,“ řekl a jemně ji pohladil po čele. Ta věta byla ještě hezčí než šumění mořských vln, a vůbec nezáleželo na tom, že ji přece rozhodně a v žádném případě nemůže brát vážně. Jenom teď, v tomhle okamžiku, v noci, která nejpozději zítra ráno skončí. Ráno, až se odsud vyplíží a tiše vklouzne do apartmánu k Zuzaně, Karlovi a malé Báře. A kdyby se náhodou potkali na pláži, budou oba dělat jako by nic, protože Marta se bude stydět, že šla do postele s někým, koho skoro neznala, a Kerman se bude stydět, že šel do postele s někým, kdo je tak starý.

„Nechoď ještě... uvařím kávu a nasnídáme se na balkoně,“ vyskočil Kerman, když se k němu ráno sklonila a chtěla mu dát pusu na rozloučenou.
Večer si Marta ke Kermanovi přenesla věci. Už věděl, že se nejmenuje Monika – řekla mu to, když se spolu ráno pomilovali. Nejdřív se na ni zaraženě zadíval a chvíli ji zamyšleně pozoroval, s nepochopením – ale pak mávl rukou a vesele se rozesmál. „Tak pro mě budeš Monika,“ navrhl jí napůl žertem. Už včera večer ho napadla písnička: Monika, žena mého života.
Nedávno se mu ozval jeden mladý kluk. Mají kapelu a chtějí hrát baskické písničky. Našli na internetu jednu jeho básničku a líbila se jim. Jestli by jim nenapsal nějaký text. Rád, přikývl Kerman nadšeně – líbilo se mu, že jeho stará báseň dokázala oslovit mladé kluky. Líbil se mu název kapely, Zirimola neboli Vír, líbil se mu začátek nového života – a líbila se mu ta žena, Monika nebo Marta. Líbila se mu láska. Make love not war, napadl ho jiný název budoucí básně, ale to už napsal někdo jiný.
„Nebo Marta, jak chceš. Hlavně tady se mnou buď.“

„Tak jsem se třeba zbláznila, ale já si myslím, že Jarek taky...“ Marta zmlkla. Sama slyšela, jak uboze to zní. Copak musí Zuzaně něco vysvětlovat? „Tak jsem tady prostě potkala přátele a pár dní s nimi zůstanu,“ nabídla verzi pro Karla a pro malou Báru, a třeba i pro Jarka, kdyby se o něčem dozvěděl. „Neboj, vím, že v úterý jedeme domů.“

„Musíš se zítra vrátit domů?“ zeptal se jí Kerman, když si v pondělí večer balila plavky a šaty, které nosila na pláž.
Zamyslela se. Celé ty čtyři dny byli pořád jenom spolu, většinou na pláži, na balkoně a v posteli, a věděli o sobě už snad úplně všechno. Jednak ty nepodstatné věci: Marta věděla, že Kerman bojoval za nezávislost Baskicka a měl štěstí, protože vždycky unikl zatčení a nikdy nebyl v kriminále. A že se teď rozhodl začít nový život. A že nejenom vypadá mladší, ale doopravdy je, teprve za rok mu bude čtyřicet. Kerman zase věděl, že Marta má jazykovou školu, které se zrovna moc nedaří, která je vlastně před krachem a Marta to bude muset co nejdřív nějak řešit. A že je jí čtyřicet devět let. Tahle poslední informace ho kupodivu nejen nevarovala, ale ani nezaujala.
„Vždycky jsem měl starší přítelkyně,“ mávl bez zájmu rukou, „i moje žena byla starší.“
Tím se dostali k podstatným věcem. Kerman Martě řekl, že byl kdysi krátce ženatý a že měl dokonce i dítě, holčičku, ale žena se pak znovu vdala a odstěhovala se i s dcerou do Jižní Ameriky a on se s nimi nestýká. Samozřejmě měl pak několik přítelkyň („jeden čas jich bylo dokonce hodně, ale to už je dávno“), jeden dlouhý a komplikovaný vztah, který se mu konečně podařilo ukončit – a teď chce začít nový život.
Marta se pochlubila, že má taky dceru, dvacetiletou, která je právě teď na kursu ruštiny v Moskvě. Taky Kermanovi přiznala, že ona vdaná pořád je, ale její manželství... „není úplně standardní“, zamlžila to nakonec. Co taky povídat: myslím si, že můj manžel má jinou. Stejně žijeme spíš vedle sebe než spolu. Hodně to připomínalo obehraná klišé z trapných příběhů o ženatých mužích, kterým jejich ženy nerozumějí.
Třeba to tak je, napadlo ji. Možná Kerman vůbec není nenadálá zázračná láska, jak si namlouvám, ale prostě úlet, zálet, flirt – zamilovala bych se do něj, kdyby nebydlel na břehu moře v Baskicku, ale třeba někde... v Ostravě? Miluju jeho, nebo spíš celou tu situaci? Nebo je v tom jenom sex? Nebyla si jistá, ale nemusela o tom přemýšlet. Poprvé po mnoha letech nemusela o ničem přemýšlet a mohla se jenom radovat.
„Vlastně nemusím, můžu tady zůstat,“ řekla a zase plavky i šaty na pláž vytáhla z tašky.
Bylo jí jedno, že jí Zuzana s Karlem ujedou a ona se nebude mít jak dostat domů. Najednou se rozhodla, že všechno, co se s ní děje, je pravda. V podstatě nemá práci a manžel o ni nestojí, našel si jinou – a je neuvěřitelná náhoda, zázrak, že ona v tom nejhorším okamžiku potkala někoho jiného. To se ženám v jejím věku přece nestává. A ten její někdo je navíc mladší, nezadaný, má byt na břehu moře a chce s ní sdílet nejenom ten byt, ale zřejmě i nějaký úsek života.
„Dovolená se maličko protáhla, vrátím se za týden,“ poslala Jarkovi poměrně nic neříkající esemesku. Neodpověděl, ale Marta tentokrát ani nečekala, že odpoví. Naopak, bylo dobře, že nepíše. Zpráva od manžela by v téhle pohádce představovala silně rušivý element.

„Nezapomeň, že tady máš dveře pořád otevřený. Vrátíš se brzo?“ zeptal se jí Kerman v den odloženého odjezdu, na který sehnala levnou letenku.
„Co nejdřív,“ objala ho Marta. „Jenom to musím nějak vyřešit s firmou.“
Teprve když seděla v letadle, napadlo ji, jestli to není konec. Jestli pohádka neskončila tím, že nasedla do letadla. Z čeho by asi žila, kdyby opravdu zůstala s Kermanem v Baskicku? „Mohla bych učit češtinu,“ řekla, když o tom s Kermanem mluvili, „nebo ruštinu.“
„Ty budeš sbírat mušle a já lovit ryby,“ řekl tenkrát Kerman.
V letadle pak na ni dolehlo vědomí, že v Praze není jenom Babylon a Jarek, ale taky Adélka. Její dcera. Moje holčička, řekla si, a to, že Adélce je už dvacet a že ještě několik příštích měsíců nebude v Praze, ale v Moskvě, nebylo důležité.
A pak ji přemohl spánek, a když se probudila, zaslechla, že na letišti v Praze přistanou za dvacet minut a je tam deset stupňů. Asi se přeslechla – možná přistanou za deset minut a je tam dvacet stupňů. Radši znovu zavřela oči.

Na letišti ji nikdo nečekal. Napsala ještě před odletem Jarkovi esemesku, ale ta zůstala bez odpovědi stejně jako všechny předchozí. To už je divný, pomyslela si Marta. Skoro to vypadá, jako by ten mobil ztratil, jinak by mi přece aspoň odepsal – ale žena vracející se od milence se přece nemůže trápit kvůli tomu, jestli na ni manžel čeká, nebo ne.
Marta svůj mobil neztratila, a proto si zavolala taxík. Mrholilo, večer připomínal spíš říjen než začátek července.
Už zdálky viděla, že se v domě svítí. Bylo odemčeno. Co to má znamenat? Zuzana Jarkovi všechno řekla a on se rozhodl už na nic nečekat a začít nový život hned?
Postavila tašku v předsíni na zem. Z obýváku se ozývala hudba a hlasy. Haló, je někdo doma? zavolala by, kdyby se místo do svého života vrátila do nějakého jiného filmu – ale proč by volala, když evidentně někdo doma je.
Na stole sklenice, smích slyšet z ložnice, vzpomněla si na slova staré písničky. Klasická scéna. Jenže v téhle scéně se manželka vrací domů proto, aby řekla manželovi, že od něj odchází.
Otevřela dveře do obývacího pokoje. „Do...do... do... dobrý večer,“ vykoktala. Co čekala, že uvidí? Idylu u rodinného krbu, Jarka s těhotnou přítelkyní?
V krbu se opravdu topilo, místnost byla plná lidí, hrála muzika, na stole stály sklenice a láhve a chlebíčky.
„Pojďte dál, vy jste u nás asi nová, že se neznáme. Co si dáte?“ vítaly ji veselé, rozjařené hlasy.
„Já tady bydlím,“ řekla Marta rozpačitě a hlasy umlkaly. Rozhlížela se po Jarkovi. Vtom se otevřely dveře a Jarek vešel do místnosti. A s ním nějaká žena. Jarek byl rozcuchaný a žena mladší. Za těmi dveřmi je ložnice, uvědomila si Marta. Lidé se na ni dívali jako na přísnou matku, která se vrátí dřív a překazí synáčkovi veselý mejdan.
Vlastně je to dobře, řekla si. Stejně jsem se vrátila jenom proto, abych Jarkovi oznámila, že od něj odcházím a začínám nový život. Tak proč se mi chce brečet?!
„Ty už jsi tady?“ prohodil Jarek vesele a jakoby nic. „Dáš si s náma víno?“ V hlase měl rozjařenost, jakou u něj Marta už dlouho neslyšela – ale kdysi ano. Kdysi dřív, když spolu ještě chodili na mejdany a pili víno a Jarek toužil, aby už s ní byl sám doma.
Proti slzám existovaly osvědčené prostředky. Opít se – to by možná udělala dřív. Teď se zamkla v koupelně.
„Jenom jsem musela slyšet tvůj hlas. I just had to hear your voice,“ zašeptala rychle, když Kerman telefon konečně zvedl.
„Vrať se, v ráji je bez tebe smutno,“ odpověděl Kerman a slzy jí vklouzly zpátky do krku, do očí, nebo do duše. Prostě zmizely. Pořád jí bylo spíš smutno než veselo, ale to přejde. Nový život už ťuká na dveře.


Megapole, která nikdy nespí

Souručenství sídlilo v nenápadné budově v centru Moskvy, kousek za Tverským bulvárem a nedaleko Vladimírova bytu. Chodil tam pěšky.
Nízký dům, schovaný ve dvoře vysokého činžáku. Dole sál s maličkým jevištěm, kuchyňka na vaření čaje, široká chodba, v níž každý měsíc visely jiné obrazy a fotografie ze všech konců Ruska. Široké ošlapané schody vedly ke kancelářím do prvního patra.
Kdysi, než postavili činžáky, tady možná žil nějaký kupec nebo zchudlý šlechtic. Takových domů je plná Moskva. Všechny jsou stejné a ve všech sídlí nějaký klub, spolek nebo soukromá škola, kde se mladí lidé učí jazyky nebo hudbu. Zrovna tak jako tehdy. Hudba tady občas zněla, ale cizí jazyky se tu nevyučovaly. Lidé se zde dovídali pravdu o Rusku. Při přednáškách a promítání filmů se dozvídali, jak nesmírně veliká je jejich vlast. Veliká, větší než všechny ostatní země světa, a přitom neprávem opovrhovaná a odstrkovaná. Jenže mladých lidí sem chodilo čím dál míň.
Souručenství. Společnost pro obnovu starých ruských tradic, stálo na měděné tabulce vedle vchodových dveří, otevřeno ve všední dny od 9 do 17 a při kulturních programech. Ani kulturní programy netrvaly dlouho – do sedmi, výjimečně do osmi hodin večer. V deset večer se budova zamykala a ani Vladimír od ní neměl klíče, i když na dveřích jeho kanceláře v prvním patře stálo: ředitel kulturního centra Souručenství. I Vladimír musel každý den nejpozději v deset večer odejít a vrátit se mohl až v sedm hodin ráno.
Nevěděl, co se tady v noci děje. Jestli se budova ponoří do nočního klidu, nebo jestli se tu dějí věci, které jsou na denní světlo příliš citlivé. Nevěděl, ale neprobouzelo to v něm zvědavost. Naopak, ze všech sil se snažil nic nevědět, nereagovat na letmo pronesená slůvka, nepřemýšlet o narážkách a náznacích, které nechtěně zaslechl. Zavíral oči a zacpával si uši před skutečností, aby mohl žít v iluzi o poklidné práci pro znovuvzkříšení slávy Ruska.
Přesto věděl, že tenhle ospalý kupecký domek v centru Moskvy, který ve třicátých letech zapomněli zbourat, není zdaleka jedinou budovou Souručenství. Tušil, že existují desítky, možná stovky jiných budov a v nich se tisíce lidí zabývají nejrůznějšími činnostmi – stavěnými na odiv i tajnými, chvályhodnými nebo rozporuplnými, ale všechny ty činnosti posilují slávu Ruska. Přes všechny oběti a omyly.

Vladimír vyšel po schodech nahoru a kývl na sekretářku Táňu. Zrovna telefonovala. Zakryla sluchátko. „Dobrý den, Vladimíre Vladimíroviči,“ vesele pozdravila, zamávala mu na přivítanou a dál pokračovala v hovoru. Asi o tradičním jarním zájezdu do Novgorodu, usoudil Vladimír podle pár slov, která zaslechl.
Vešel do své šéfovské kanceláře, sedl si ke stolu, a ještě než pustil počítač, Táňa mu přinesla silný horký čaj a noviny. „Nezapomněl jste na poradu ve Stoglavu?“ zeptala se snaživě, ale zbytečně. Na porady ve Stoglavu se nezapomínalo. „A taky se sem chystají z magistrátu,“ usmála se na něj znovu. Baculatou Táňu měli všichni rádi. Pořád se usmívala, a přitom už měla vnoučata, která ani neznala, protože dcera se odstěhovala do Kaliningradu a Táňa by k cestě za nimi potřebovala vízum. „Kvůli té cyklostezce.“
„Dneska?“ zeptal se podrážděně. S plánem vybudovat cestu pro kola přes celou Moskvu až do skansenu v Kolomenském za nimi už před několika měsíci přišla jakási finská nadace. Vladimír by nad tím mávl rukou – kdo by jezdil v Moskvě na kole, leda blázen nebo sebevrah, ale nadace jim hned dala na vybudování cesty peníze a teď se každou chvíli vyptávali, proč se ještě nezačalo nic dít. Copak je to tak těžké? otravovali, jako by byli ve Finsku. Vyrobit a vydat mapy, zavést speciální jízdenky do metra pro cyklisty, postupně osazovat zajímavé domy podél cesty informačními tabulkami, a všechna ta povolení, co jsou potřeba, copak to jde samo? Vladimír uznával, že ten plán není špatný, dokonce si někdy přál, aby právě tohle byla jeho práce, jeho skutečná práce – ale dnes na nějakou cyklostezku rozhodně neměl náladu. Ne dnes, když musí každou chvíli odejít, aby stihl přijít včas.
„Vyřídíte to za mě, viďte?“ usmál se na Táňu a ona se zvonivě rozesmála.
Všední den jedné vlastenecké organizace, jakých jsou po celém Rusku stovky. Porada ve Stoglavu, to byl úplně jiný svět.
Z mnoha sídel Souručenství znal Vladimír jenom jedno: dvě horní patra v nové prosklené administrativní budově na kraji Moskvy, ztracené v labyrintu nákupních hal, v jedné z mnoha supermoderních kancelářských budov lemujících Moskvu nikoli jako zlatý prsten, nýbrž prsten ze skla, peněz a mramoru. Říkalo se jí Stoglav, ale co má ta nová moderní budova společného s dávným zákoníkem Ivana Hrozného, to Vladimír netušil. Nebo přece? Stoglav, sto hlav? Ta číslovka mu utkvěla v hlavě z jednoho dávného rozhovoru s Atamanem, kdy všechno bylo teprve v začátcích. Sto hlav, které musejí padnout... Raději nad tím nepřemýšlet a tvářit se, že se určitě přeslechl, že to mohlo být i jinak: sto nejlepších hlav pro záchranu Ruska.
Vladimír dostával rozkazy vždycky přímo od Atamana, ale tušil, že Souručenství nemůže vést jeden člověk. Tu rozsáhlou síť musí řídit víc lidí, tajný elitní sbor, který rozděluje jednotlivé, zdánlivě naprosto nesouvisející úkoly. Nedávno ho napadlo, jestli k tomu elitnímu sboru vůdců nepatří i jeho baculatá a věčně usměvavá sekretářka. Ta hodná Tánička.

Přešel ulici, parčíkem došel ke stanici metra, dvakrát přesedl, na konečné stanici vystoupil, nasedl do linkového taxíku a vystoupil u nákupního centra. Před vchodem zaváhal, jestli nemá projít vnitřkem – začátek července byl studený a deštivý, ale nakonec zvolil známou cestu podél velkého parkoviště.
Vyjel výtahem nahoru. Velkou halou neustále proudily davy lidí. Většinou muži v nenápadných šedivých oblecích, v jakém chodil i Vladimír, ale tu a tam se mezi nimi objevilo i několik žen v upjatých šedivých kostýmcích. Na první pohled připomínala hala vstupní prostor banky, ministerstva nebo velké firmy, jakých bylo všude kolem plno, ale lidé tady neměli v ruce papíry a v chůzi netelefonovali. Nezasvěcený člověk by se možná podivil i tomu, že všichni ti lidé mají nenápadné, všední obličeje, jakých míjíme na ulici každý den tisíce, a právě proto si je nepamatujeme. Do Stoglavu však nezasvěcení lidé nechodili.

„Posaď se,“ pokynul Ataman, když Vladimír přesně v 11.45 zaklepal a otevřel dveře jeho kanceláře. Tím ale zdvořilosti skončily. Ve dveřích se neobjevila sekretářka s nabídkou kávy nebo čaje, Ataman se nezeptal na jeho zdraví. „Patrně jsi slyšel, že baskická ETA složila zbraně,“ přešel rovnou k věci a pátravě se na Vladimíra zadíval.
Nevzrušeně přikývl, ale jen stěží se mu podařilo skrýt překvapení. Čekal, že i dnešní úkol bude souviset s těmi předchozími, které průběžně rozpracovával. Afghánistán a Kosovo pomalu začínaly ustupovat do pozadí, zato s infiltrací střední Evropy se teprve začínalo a Vladimír očekával, že všechny síly bude třeba napnout tam.
„A to není v našem zájmu,“ dořekl Ataman.
„Diskreditace?“ zeptal se Vladimír krátce. Volba Baskicka byla překvapivá, nicméně logická. Teroristické akce jinde, na blahobytném Západě, k němuž teď všichni vzhlížejí jako ke zlatému teleti, odváděly pozornost od těch doma, v Čečně a na Kavkaze. A žádný stát se nesmí usmířit s teroristy – to není v zájmu Ruska. Bývalí teroristé neexistují – jen mrtví teroristé.
„Taky,“ přikývl Ataman spokojeně, „tím začneme. Vídáš se někdy se Sergejem?“
Tím bylo všechno řečeno. Vladimír vymyslí plán a Sergej ho provede. Dělba práce mezi mysliteli a vykonavateli byla v Souručenství běžná, ale se Sergejem ještě nikdy nepracoval. Neměl z toho zrovna radost, ale to bylo vedlejší.
Vyčkávavě se na Atamana zadíval. Tím začneme, řekl přece Ataman, a Vladimír čekal, čím by měli skončit. Co může následovat po diskreditaci?
Ataman se začetl do papírů rozložených na stole. „Měls ještě něco?“ vzhlédl po chvíli, když už mlčení začalo být příliš tíživé.
„Ne,“ probral se Vladimír ze zamyšlení a rychle se rozloučil. Co měl Ataman na mysli, čím skončíme, vrtalo mu hlavou na zpáteční cestě. A pak mu to došlo.

Sergej většinou vycházel z bytu až v noci a znal proto poloprázdné a nebezpečné stanice posledního večerního a rychle se plnící stanice prvního ranního metra, temné kouty náleven otevřených celou noc, průchody a dvorky i opojně rychlé jízdy po konečně prázdných okružních bulvárech.
Proto si teď užíval denního světla, slunce, které už nepálilo, ale ještě zdaleka se nechystalo zapadnout – po studeném a deštivém začátku července konečně začalo léto, pravé moskevské léto, prašné a dusné. Davy se hrnuly z práce, lidé spěchali do obchodů nacpaných zbožím, pod slunečníky barů a kaváren nebo na příměstské vlaky a za rodinami na dáču užít si ještě tepla a světla podmoskevského večera. Nespěchal, do schůzky s Vladimírem, jíž by se ostatně nejradši vyhnul, zbývala ještě spousta času. Užíval si denního života, při němž nebylo co tajit, života, který mu byl odepřen.
V mládí po rodině toužil. Když si matka vodila domů nové a nové strejdy, jednoho horšího než druhého a bytem se rozléhal její opilý křik, si Sergej představoval daleké exotické země. Odstěhuje se tam a povede prospěšný život významného muže. Bude pomáhat těm, o jejichž životě také rozhodlo náhodné spojení spermie opilého darebáka s vajíčkem mladé naivní holky. On jim bude pomáhat, a přitom bude obklopen velkou rodinou, ženou a dětmi.
Teď se své tehdejší naivitě poškleboval: šťastná rodina v rozlehlé zahradě pod palmami, nejspíš to viděl v nějakém filmu.
Potkal Anahit s Vladimírem, a než s údivem pochopil, že ta úplně cizí žena ho má doopravdy ráda, Anahit zmizela a krátce nato dostali zprávu o její smrti. Sergej pochopil, že šťastná rodina není pro něj.
Potkával ženy, mladé holky z Kavkazu a Asie v těch nejhorších pajzlech i draze oblečené děvky vystupující z přepychových limuzín, a věděl, že se jim líbí. Neměl důvod odolávat jejich lákavým, vyzývavým pohledům, ale on je potřeboval jen ke kratičkým okamžikům rozkoše, v nichž zapomínal na to, čím skutečně je: otrokem, šroubečkem v nevýslovně krutém soukolí Souručenství, a ještě něco mnohem horšího. Ženské tělo pod ním nebo nad ním mu na pomíjivý okamžik dávalo všechno štěstí světa a on zapomínal i na tu nejhorší ze všech vin, tu, kterou nikdy neodčiní. Nic, co od té doby vykonal, už nemohlo být horší – a zrovna tak ho už nic na světě nemůže zachránit před peklem.
Vinu, kterou nikdy nikomu nepřizná. Vladimír se nikdy nedozví, nesmí se dozvědět pravdivou verzi příběhu. Začátek souhlasil: Sergej byl skutečně sirotek z ubytovny na kraji Moskvy – ale Souručenství ho naverbovalo už předtím, než se v Petrohradě seznámili. Sergej s Atamanem přijeli na šlechtický sjezd právě proto, aby získali nové duše. Vykonavatelů měli víc než dost, nebrali zdaleka všechny zabijáky z Afghánistánu a z Čečny, kteří se jim hlásili, protože Souručenství pro ně bylo jakousi domácí verzí cizinecké legie. Potřebovali myslitele. Lidi, kteří budou nejenom vytvářet vnější tvář Souručenství, ale hlavně takové lidi, kteří jim budou dodávat vize. Tehdy potřebovali vize – později už jen analýzy vývoje v různých částech světa a tipy, kde by bylo možné podnítit zdroj neklidu.
Anahit se pro Souručenství nehodila už pro svůj kavkazsky snědý obličej. Kromě toho Souručenství potřebovalo lidi, kteří neměli co ztratit a neměli se ke komu přimknout. A to byl Sergejův první velký úkol v Souručenství: Anahit musí od Vladimíra odejít.
Možná, že by Anahit od Vladimíra stejně odešla – tak si aspoň nezkušený Sergej vykládal její občasné a letmé povzdechy a stesky. Ty dopisy jí proto podstrčil bez výčitek – vlastně se nic nestalo. Když pak o něco později pochopil, že její smrt v kavkazských lázních nebyla nehoda, že Anahit nepředstavovala náhodnou oběť, ale pravý terč útoku, už bylo pozdě. Už se stal spolupachatelem pevně uvězněným v síti Souručenství. Žádná ze stovek akcí, které od té doby připravil, nemohla být horší, protože už nikdy neposlal na smrt člověka, který ho měl rád.
Co nejdřív se pak od Vladimíra odstěhoval, necítil se v jeho přítomnosti dobře. A teď za ním šel. Skoro dvacet let se mu vyhýbal, bál se, že by se mu hanbou nemohl podívat do očí. A bál se, aby se neprozradil. Teď však neměl jinou volbu. Poprvé po téměř dvaceti letech je čekala společná práce.

„Dlouho jsme se neviděli, Sergeji. Vypijeme si spolu čaj?“ přivítal ho Vladimír, když Sergej překročil práh jeho ředitelské pracovny. „Posaď se, hned čaj udělám. Ještě jsi tady za mnou nebyl. Provedu tě pak po budově, když budeš chtít.“
„Dneska radši ne...,“ zaváhal, jak má Vladimíra oslovit. Anahit tehdy před dvaceti lety říkal maminko, ale na to, jak oslovoval Vladimíra, si nemohl za žádnou cenu vzpomenout. Táto mu neříkal, Vladimír mu to ani nenabídl. Oslovení byl ale jenom nepatrný díl Sergejových rozpaků. Dokázal by se přetvařovat natolik přesvědčivě, aby Vladimír nepoznal, že budovu, kterou mu ukazuje, Sergej důvěrně zná, určitě lépe než Vladimír sám? U superpočítače v tajné místnosti v podzemí tráví většinu nocí z měsíce a uskladňuje tady ty nejchoulostivější dodávky. O tom Vladimír nemá ani tušení.
„Jindy, až jindy,“ vyhnul se oslovení i prohlídce domu, „dneska mám ještě hodně práce,“ odpověděl stroze, ačkoli mu bylo jasné, že Vladimír se na něj možná těšil, že ho doopravdy zajímá jeho život.
„Připravuju přednášku o baskické osvobozenecké organizaci ETA,“ chopil se Vladimír věcně papíru na stole a jen odstín jeho hlasu dával tušit, že se ho Sergejova odtažitost skutečně nepříjemně dotkla. „Málokdo ví, co zkratka ETA skutečně znamená, a má zlověstnou pověst teroristické organizace. Přitom to ve volném překladu neznamená nic jiného než vlast a svoboda. A já si myslím, že my,“ zdůraznil slovo my, aby Sergej nezůstal na pochybách, koho tím my myslí – nejenom celé Rusko, ale především Souručenství, „že my bychom se od ní mohli a měli něco naučit. ETA nedávno prohlásila, že definitivně složila zbraně. Zůstávají ale dvě otázky: nakolik myslí své prohlášení vážně a jak dlouho svůj slib dodrží. Jsem si jistý, že moc dlouho ne,“ prohlásil Vladimír a důrazně na Sergeje pohlédl.
Sergejovy myšlenky se dosud honily někde v dávných dobách před dvaceti lety a víc než nad Vladimírovými slovy přemýšlel nad tím, kolik toho Vladimír o těch dávných událostech ví a domýšlí se, a nejenom o nich.
Teď zpozorněl, vytušil, že Vladimír se začíná blížit k jádru věci. Nad tím, že mu jeho úkol nesděluje přímo, se Sergej nepozastavoval. Tak se to v Souručenství dělalo odjakživa – i ty nejstřeženější stěny mají uši a jenom to, co člověk neřekne, nemůže slyšet nikdo nepovolaný.
„Nějaký čas klid zbraní skutečně potrvá,“ promluvil znovu Vladimír, „možná i dost dlouhý čas. Vsadil bych se, že ETA zaútočí ve chvíli, kdy už ji všichni pustí z hlavy. 26. dubna,“ řekl, zvedl hlavu od papírů a upřel na Sergeje významný pohled.
Sergej bezvýrazně přikývl. Nepodivil se neobvykle vzdálenému termínu, nedal najevo, že mu to datum, 26. duben, neříká vůbec nic. Nebylo důležité, co se v ten den někdy dřív stalo, ale co se stane. 26. dubna příštího roku. V den, kdy musí splnit úkol.
„26. dubna byla bombardována Gernika, malé městečko v Baskicku kousek od Bilbaa,“ pokračoval Vladimír a Sergej si vzpomněl, že něco takového už kdysi ve škole slyšel. Jméno toho městečka znělo povědomě, ale kdo, kdy a proč tam bombardoval, to nevěděl.
„A já bych řekl, že ten den vybuchnou v Baskicku bomby zase. Možná v Gernice, možná jinde. A bude to teprve začátek...“
„Chápu,“ přikývl Sergej a vstal. Pochopil, že dostal úkol neobvyklého rozsahu. Detaily přijdou později. Bude to náročné, operovat takhle daleko v cizině, ale Sergej se už začal na tu práci těšit. Konečně něco nového.
„A teď si vypijeme ten čaj,“ usmál se Vladimír uvolněně. „Tak dlouho jsme se neviděli a nic o tobě nevím,“ pronesl větu, která dělala Sergejovi podstatně větší starost než náročný úkol v Baskicku. A kromě toho spěchal – dnes večer ještě musel něco vyřídit.

Ne, neměl si tuhle práci plánovat hned po setkání s Vladimírem. Rozrušilo ho to a Sergej věděl, že na každou akci musí být maximálně soustředěný. Závisí na tom nejen úspěch akce, ale i jeho život.
Přesto se zdálo, že všechno běží jak má. Důchodce s pejskem vyšel z domu dveřmi do dvora přesně v jedenáct hodin a třináct minut, jako každý všední den. Možná čekal na poslední večerní zprávy a po nich šel ještě naposledy před spaním vyvenčit psa. Nezamykal za sebou dveře. Zabouchly se až po třiceti osmi vteřinách a ta víc než půlminuta Sergejovi stačila, aby proběhl dvorem a vklouzl dovnitř. Dostat se z domu ven už možná tak snadné nebude. Po návratu z procházky za sebou děda někdy zamykal a jindy ne a Sergej v tom za měsíc, co si tuhle akci připravoval, nevysledoval žádný systém. Děda prostě někdy zapomněl zamknout. Úniková cesta sklepem ovšem nebyla nijak složitá, jen trochu nepohodlná – ale s tím si teď nedělal starosti, třeba ji vůbec nebude potřebovat. Pospíšil si nahoru – když bude mít štěstí, zvládne práci dřív, než se děda se psem vrátí.
V třetím patře krátce zazvonil. Advokát se na veřejnosti tvářil jako vzor všech ctností a hrdinný bojovník za život v pravdě, ale přitom teď v létě, když měl rodinu na chatě za Moskvou, sem za ním každou noc chodila milenka. Přicházela každý den asi půl hodiny po dědovi se psem. Díky tomu Sergeje napadlo, jestli náhodou nepracuje v televizi a neodchází v okamžiku, kdy skončí zprávy, autem by to v noci stihla. Potom už nebylo těžké vypátrat její totožnost. Milenka byla důležitá proto, aby našla tělo, a ať už ji policie bude podezírat nebo ne, oběť to zdiskredituje. Existovala ovšem možnost, dokonce hodně pravděpodobná možnost, že milenka nález mrtvého těla neohlásí – ale to by bylo vlastně ještě lepší, protože by k ní vedly tak zřetelné stopy, jaké by nemohla přehlédnout ani zkorumpovaná a rozvrácená moskevská policie.
Krátce zazvonil, ale v bytě se žádné zvuky neozvaly. Sergej znejistěl. Měl klíč, jímž by otevřel i tenhle dost komplikovaný zámek – ale tohle nečekal. Advokát měl otevřít, protože přece čeká na milenku. Sice dnes přišla o něco dřív, ale to přece... ne, něco je špatně. Že by advokát nebyl doma? Odjel na chatu? Nebo se s milenkou setkal mimořádně ve městě a vrátí se až spolu? Má jít dovnitř a počkat na něj? Váhal. S tímhle plán vůbec nepočítal. Plán počítal s rychlou a jednoduchou variantou: advokát otevře, a než si vůbec uvědomí, co se děje, Sergej vytáhne pistoli, namíří a...
Dveře se najednou otevřely, ve chvíli, kdy už to Sergej vůbec nečekal a kdy sahal po klíči. Snad proto zareagoval o zlomek vteřiny později. Udělal krok dovnitř, vytáhl pistoli, a než se muž v županu vzpamatoval, přiložil mu pistoli k čelu a vystřelil. Otočil se, sáhl na kliku, ale dřív, než stihl odejít, dostat se ven z domu dveřmi nebo únikovou cestou sklepem, zbavit se pistole a jít se domů vyspat, právě v tom zlomku vteřiny koutkem oka zpozoroval, že se v předsíni objevil ženský obličej. Sergej se zastavil, instinktivně znovu vytáhl pistoli, namířil na ten rozespalý ženský obličej a vystřelil dřív, než si ji stačil prohlédnout. Dřív, než si stihla prohlédnout ona jeho, dřív, než stihl přemýšlet, jestli by mu od ní mohlo hrozit nějaké nebezpečí – měl přece na obličeji černou masku. Nemohl udělat nic jiného. Souručenství po sobě nezanechává stopy – jen stopa, kterou nikdo nevidí, nikoho nikam nedovede. Černá maska, pohyb ruky, zvuk kroku i menší stopy už přivedly lidi na popraviště.
Věděl, že nemohl jednat jinak – ale zrovna tak dobře věděl, že ten druhý výstřel byla vražda, že podruhé ve svém životě zabil nevinného člověka, nevinnou ženu. Tou první byla Anahit, maminka. Všichni ostatní, které musel zabít mezi těmi dvěma nevinnými nebožačkami, ti se nepočítali, a ani on nikdy nepočítal, kolik jich bylo. Byla to prostě práce, úkoly, rozkazy. Nepřemýšlel o nich jako o lidech, při jejich zabíjení neměl svobodnou vůli. O jejich osudu rozhodla vyšší moc, moc Souručenství.
Ven se dostal snadno, dveře na dvůr zůstaly otevřené. Sergej si překvapeně uvědomil, že všechno se seběhlo za několik minut, a děda se psem se ještě nevrátil. Naštěstí ho nepotkal ani cestou ven, takže děda měl štěstí. Mohl zůstat naživu a ještě pár let venčit psa. Každý všední den v jedenáct hodin třináct minut, hned po skončení posledních večerních zpráv. Pistole se zbavil přesně podle plánu, ale domů se vrátit nemohl. Neusnul by, a hlavně ho to táhlo k lidem, kamkoliv a k jakýmkoliv lidem, jako by se toužil přesvědčit, že je pořád ještě jeden z nich, I teď, kdy spáchal už druhou vraždu, horší než tu první, protože tentokrát ji spáchal vlastní rukou, i když nechtěně. Přesvědčit se, že je pořád ještě lidská bytost.
Mezi lidi, kamkoliv, do nejhorší nálevny nebo nejdražšího baru, na konečnou metra mezi páchnoucí bezdomovce, na velké bulváry, po nichž i teď uprostřed noci chodili lidé – a najednou se octl před Bulgakovovým muzeem. Občas, když měl přes noc něco na práci ve staré budově Souručenství, se sem chodil najíst. Bulgakovovo muzeum mělo otevřeno dlouho do noci.

Na první pohled si té dívky všiml proto, že prostě jenom seděla. Necivěla do notebooku, neťukala do mobilu esemesky, netelefonovala, dokonce ani nečetla knihu, jak bylo tady, v poloprázdné vlídné kavárně muzea běžné. Prostě jen seděla sama u stolku, před sebou vysokou sklenici s čajem.
Na druhý pohled si všiml, že je hezká. Nebyla namalovaná a naparáděná jako většina mladých holek v Moskvě, na sobě měla jen džíny a černý svetr, ale tím víc ho přitahovala. Pod džínami a svetrem si představoval její tělo. Mladé a pružné, ale možná by zatoužil po jakémkoli těle. Ženské tělo pod ním nebo nad ním... Teď od něj ale nechtěl slast ani všechno štěstí světa, jen okamžik zapomnění na hrůzu, která po něm zůstala, na jiné ženské tělo, které už nikomu rozkoš ani zapomnění neposkytne.
Přišel sem, protože se chtěl utvrdit v tom, že pořád ještě je lidská bytost. A nic není přesvědčivějším důkazem než sex. V jejích očích ale žádný zájem nezaznamenal. Jiskru, úsměv, nic. Ta dívka ho nevnímala, neviděla, jako by pro ni muži od jistého věku neexistovali.
Teprve na třetí pohled si všiml, že je velice mladá. A hubená. Vypadala, jako by se třásla zimou. A taky vypadala smutně a opuštěně. A Sergej se rozhodl, že ji před zimou, smutkem i samotou ochrání. Jako by tím mohl něco odčinit.
„Máte tady volno?“ zeptal se a rovnou si odsunul židli od stolu.
„Ano,“ zvedla k němu překvapený pohled. V kavárně bylo teď uprostřed noci obsazených jenom pár stolků.
„Sedněte si,“ řekla rusky s výrazným cizím přízvukem – a dokonce se nepatrně, náznakem usmála.
„Přišel jsem se najíst. Dáte si se mnou? Párky a vajíčka?“ zeptal se bez okolků a šel k pultu jídlo objednat.
„Děkuju,“ řekla dívka taky bez okolků a s chutí se zakousla do párku.

Adélka snědla teplý párek a svět se trochu rozjasnil. Lepší sedět v kavárně s neznámým starým otrapou, než se potloukat po ulicích. Na kolej se stejně dostane až prvním ranním metrem – kde by vzala na taxík. Možná z toho mejdanu nemusela utíkat.
Adélka dobře věděla, že to žádný mejdan nebyl. Dneska se nekonal žádný program ve škole ani žádný večírek na koleji, a tak vyrazily s Terezou prostě jenom tak do města. Tereza byla ze Srbska, bydlely spolu v pokoji a celkem se skamarádily. Sedly si do kavárny na Puškinově náměstí a sbalily tam dva chlapíky, Rusy, nebo možná odněkud z Kavkazu. Vypadali pohodově, ještě celkem mladí, perfektně oblečení, v hlavě kupodivu neměli úplně vymeteno a pozvali je do nějakého údajně luxusního soukromého klubu pro elitu. Jeli tam mercedesem, ale nebyl to taxík – jeden z těch dvou prostě vytáhl mobil a někam zatelefonoval a za chvíli už jim otvíral dveře chlápek v livreji. Adélka s nimi do klubu šla proto, že chtěla vidět jinou Moskvu. Nemyslela si, že tam najde to pravé, autentické Rusko – proč zrovna tady, když nebylo nikde? Nebo žádné jiné Rusko není, jen tihle panáci v oblecích a barbíny na jehlách s výstřihy až do pasu, kteří za jeden večer utratí víc než nějaká vesnice pár kilometrů za Moskvou za celý rok?
„Nepůjdem na metro?“ pošeptala Tereze, když dopíjeli třetí láhev šampaňského, ale Tereza se jenom vesele smála. Tereze bylo jedno, že ony dvě se v klubu vyjímají jako Popelky na cizím plese. Smála se a tancovala, jako by čekala, že se jeden z těch dvou každou chvíli promění v laskavého prince a nazuje jí na nohu střevíček.
Nejenom že nešly na metro, ale dokonce s nimi jely ještě domů. Ti dva je ani nemuseli moc přemlouvat. Pravé Rusko má mnoho tváří a Adélka byla v Moskvě už několik měsíců, ale ještě nikdy u nikoho doma. A Tereza si možná myslela, že princ zapomněl střevíček doma.
Mercedes projel kolem vrátnice střeženého komplexu, pak vyjeli výtahem nahoru – a když se octly v obrovské hale s nádhernou sedačkou z bílé kůže, Tereza a ten druhý kluk zmizeli. Adélka se rozhlédla – sedačka působila v obrovské hale opuštěně a smutně. Odnikud se ale nevynořili rozzlobení rodiče, plačící manželka, chůva s dítětem v náručí ani sluha s vozíkem plným lahůdek. Adélčin společník ji na tu sedačku povalil a začal z ní strhávat džíny. „Dám ti pět set eur,“ slintal jí do ucha, když se bránila, ale ona ho odstrčila a utekla. Naštěstí se dostala ven z domu. Vrátný jí otevřel bránu a pak na ni spiklenecky mrkl – nebo se jí to aspoň zdálo.
Vyběhla z komplexu pro zbohatlíky a octla se sama uprostřed moskevské noci na liduprázdné ulici. Nejdřív propadla panice, protože si připadala sama na celém světě. Kdyby zmizela, hledal by ji vůbec někdo? Táta v poslední době nemyslel na nic než na svoje baby – Adélka ho s jednou takovou nastrojenou barbínou potkala v kavárně a bylo to pěkně trapný. A máma asi taky myslela na tátu a jeho baby. A Libor – Libor se dostal na univerzitu do Ameriky a teď už nejspíš zapomněl, že nějaká Adélka vůbec kdy existovala. Napsal jí jen jeden mail a pak se už vůbec neozval. Nejsmutnější bylo, že Adélce to vlastně nevadilo. Stejně by se rozešli, byli úplně jiní. Tak jiní jako Rusko a Amerika. Až teď ji najednou napadlo, jestli si náhodou nespletla světové strany a neměla jet radši taky do Ameriky. Nebo jestli si svoje strany nespletl svět. A jestli se jí po Liborovi náhodou nestýská. Po něm, nebo spíš po tom zlatém čase před maturitou, kdy jim úplně stačilo být spolu. Prostě jen být pořád spolu. Vůbec nic je nerozdělovalo, Rusko ani Amerika. A navíc tátu nepotkávala s barbínama a máma neměla nepřítomný pohled.
Nevěděla, jak dlouho jeli z restaurace, co když jsou někde za Moskvou v jednom z mnoha milionářských satelitů? Domy kolem ale vypadaly normálně, nějaký děda na ulici venčil psa, a Adélka za chvíli došla na Tverskou ulici, která byla i teď v noci živá. Chvíli jen tak bloumala bez cíle, až došla sem, k Bulgakovovu muzeu. Tady to znala – před pár dny byli v muzeu se školou.
Sedla si do kavárny a přemýšlela, jestli si těch pět set eur přece jenom neměla vzít. Ubylo by jí? Zrovna teď by peníze potřebovala, brzo si bude muset zaplatit výlet do Volgogradu a nechtělo se jí říkat si tátovi znovu o peníze. Kdyby ten debil nezačal mlít o eurech, tak by s ním třeba zůstala. Copak v Rusku jsou všechny holky děvky? Samozřejmě udělala dobře, že mu utekla – jenže teď tady trčí sama v kavárně u jednoho čaje a čeká, až jí pojede metro. A co Tereza, neměla jsem ji tam nechávat, přemýšlela, ale víc se zahořklou závistí než s výčitkami.

„To tady budete sedět až do rána?“ zeptal se Sergej. „Nemáte kde spát? Nechcete přespat u mě?“ zeptal se a ta cizí dívka se nevěřícně rozesmála. „V kanceláři, nebojte se,“ dodal rychle, aby ji uklidnil. Najednou mu strašně záleželo na tom, aby řekla ano, aby se mu neztratila v nekonečném oceánu noční Moskvy. Dívka přikývla a Sergejovi se nesmírně ulevilo a vůbec nepřemýšlel nad tím, že přivést tuhle hubenou cizí holku do budovy Souručenství je ta největší hloupost, jaká ho kdy v životě napadla.