Karin tápe v temnotě na hraně propasti a pláče ze spaní.
Je úplně osamocena, chybí jí domov i bezpečí otcovy ochrany, ponurý královský hrad je vůči ní nepřátelský. Už rozumí chladně zvědavým lidským pohledům a ví, že každého potěší, pokud se jí přihodí něco ošklivého. Herkules se na ni neslušně pitvoří a dokonce i malá Virginia po ní občas střelí dětsky zvídavým pohledem, úplně jako by jí nějaká zlomyslná služtička bůhvíco napovídala.
Ale král se vrátí a Karin se uzavře do sebe, chodí s vysoko vztyčenou hlavou, v očích má lesk tajených slz. Král se vrátí a uzavře se na celé dny do jednacího sálu s nejvyššími důstojníky a Jöranem Perssonem. Avšak občas se Karin střetne s královým vřelým, temným pohledem, a tak zavře oči před vším ostatním a žije jen pro tyto okamžiky.
Zase je jasný letní den, na cvičišti pochodují propocení rekruti s vyrovnanými halapartnami, až se otřásá zem a zvedají oblaka prachu. Avšak ve vyšívacím pokoji princezny Alžběty je chladno. Vedle Karin u vyšívacího rámu už sedává i malá Virginia, učí se jemnou výšivku, špulí přitom pusu, rozpíchané konečky prstíků jí opuchají. Karin vyšívá rychle a zručně, na nikoho kolem se nedívá, zato ostatní naopak čím dál častěji pokukují po ní. Také nerudná, mužsky hranatá princezna Alžběta na ni občas vzhlédne přes výšivku a v duchu přemítá, čím taková prostá dívenka může okouzlit muže. Nerozumí tomu, jenže na ni nikdy nikdo nevrhal žhavé pohledy, nikdo ji rozechvěle, se zatajeným dechem nepohladil. Vysedává jen u výšivek, pyšní se moudrostí a uměním číst, ale připomíná kyselé, sesychající svraštělé jablko.
Náhle dovnitř vstoupí královský komoří Sven a oznámí tenkým hlasem: „Jeho Veličenstvo si ráčí předvolat Karin, dceru biřice Mĺna.“
Karin prudce zbledne a podívá se nešťastně na princeznu Alžbětu. Jedna z dvorních dam vyjekne, protože se píchne jehlou do prstu. Princezna nakrčí obočí a přikývne. Stále pobledlá Karin se postaví, hluboce se ukloní a plaše následuje pyšného královského komořího. Dosud se něco podobného nestalo a dvorní dámy se třesou vzrušením, ale káravý pohled princezny Alžběty nepřipouští žádné hovory.
Rovněž Karin se chvěje a mne si nervózně ruce, když jde královskému komořímu pokorně v patách. Nejdřív ji napadne, že nevědomky něco provedla a král ji za to chce potrestat. Jenže Sven ji neodvede do královské pracovny, nýbrž sejde po schodišti k postranním dveřím do zahrady a pokračuje dál kolem bylinkových záhonů a skleníků mistra Allarda do královského parku.
Tam stojí tajemná stavba, kterou celé léto budovali cizozemští mistři a o jejímž účelu se všichni marně dohadovali. Teď je budova dokončena a v posledních dnech tam kromě zelených rostlin ze skleníků byly přineseny i záhadné, uzavřené košíky, z nichž se ozývají zvuky a pípot. Královský komoří Sven vede Karin k této stavbě, tváří se tajemně a Karin se prudce rozbuší srdce.
Sven se zastaví kousek od dveří a pokyne k domku, který září pestrými barvami. „Dovnitř máš jít sama,“ pronese věcně. „Král tak přikázal.“
Před Karin se královský komoří nenamáhá použít slovo Veličenstvo. Vykročí nazpátek ke hradu a za chůze potřásá hlavou, dokonce si polohlasně pohvizduje.
Karin zůstane sama. Po špičkách, s jednou rukou přitisknutou k ňadrům, dojde k záhadnému domku. Okna se třpytí různými barvami, dveřní sloupky, hřeben střechy a okapy zdobí rozkošné dřevořezby. Karin otevře dveře a rázem ji zaplaví stohlasé ptačí trylkování, úžasné a líbezné.
Karin vykřikne. Octla se v lese, v podivuhodném háji neznámých rostlin, donekonečna se odrážejících ve velkých zrcadlech. Do pološera se malými okenními tabulkami řine pestrobarevné světlo a všude kolem Karin halasí stovky ptáčků. Klece visí jedna vedle druhé, zpěvní ptáčci jsou až úplně nahoře. Na větvi se pohupuje moudrý havran, upoután řetízkem za pařátek. V klecích se natřásají bílí sněžní strnadi, vrkají volatí holubi. Ale z výšky ke Karin nepřerušovaně proudí líbezně zvonivé stohlasé trylkovaní.
Karin uneseně vykřikuje, na všechno zapomene a poskakuje od jedné klece ke druhé, odhrnuje stínící větve a zvesela volá na chocholatého pyšného ptáka, který sedí nehybně v kleci a nadutě ji pozoruje. Karin planou rudé rty, oči modře září, do vlasů se jí zacuchávají větvičky.
Král, jenž stál skryt ve stínu za kmenem stromu, rozpaží ruce a sevře Karin v náručí. Karin úlekem zavrávorá, chvatně ustoupí a pokloní se až k zemi. Jak jen mohla být tak hloupá? Pro ptáčky úplně zapomněla, že si ji král předvolal! Upřeně hledí na krále vyděšenýma, prosebnýma očima, ať jí promine.
Král si však přiloží prst na rty, z očí mu plane chlapecká radost, zlehka obejme Karin kolem pasu a odvede ji doprostřed velké místnosti, kde mezi keři stojí krásná a pohodlná lavička a vedle ní visí pozlacená ptačí klec. Král se zastaví, rovněž Karin se zastaví, ústa pootevřená údivem, a ptačí trylkování přehluší nakřáplý, rozkazovačný hlas:
„Karin!“
Karin se poleká a rozhlédne se, ale nevidí žádného člověka, a znovu se ozve prskavý hlas, o poznání zlostněji:
„Karin! Karin!“
Hlas přichází z pozlacené klece. Karin po špičkách, s očima vypoulenýma strachem i údivem, přistoupí blíž. V kleci je prazvláštní pták, jakého ve Švédsku určitě ještě nikdo nikdy neviděl. Načechrané peří září všemi duhovými barvami. Dravě zahnutý zobák se opět otevře a zaskřehotá:
„Karin!“
Král rychle prostrčí mezerou mezi pozlacenými dráty oříšek. Pták natáhne pařátek a uchopí ořech do drápů jako člověk. S křapnutím rozlouskne mohutným zobákem tvrdou skořápku, spořádá jádro a spokojeně zakoulí očima. Učiněné kouzlo.
Král stáhne Karin vedle sebe na lavičku, čemuž se Karin brání, neboť v králově přítomnosti se přece nesluší sedět, a začne jí vyprávět o mluvícím ptáku.
Ptáka prý přivezli námořníci přes oceán až z daleké Indie. Volat „Karin„ ho naučil on sám. Mluvící ptáci se dožívají sta let, tvrdí král, a jsou moudří jako lidé. Karin poslouchá s očima dokořán, dívá se střídavě na krále a na podivuhodného opeřence, nakonec však podlehne své zvědavosti a vyhrkne otázku, která zajímá celý dvůr.
„Pro koho se ten úžasný domek stavěl?“
Král se už neusmívá. „Pro tebe, Karin!“ řekne. „Nechal jsem ho postavit pro tebe a věnuji ti ho se všemi ptáčky.“
Jenže Karin nepropukne v jásot, pokud Erik něco takového čekal. Ne, svěsí hlavu a odtáhne se co nejdál od krále.
„Pročpak se neraduješ, Karin?“ zeptá se Erik a zachmuří se. „Chtěl bych, aby ses usmívala, přeji si, aby ses smála.“
Karin se pokouší usmívat, neboť královského příkazu je třeba uposlechnout, ale její úsměv je neobyčejně smutný a brzy se jí zpod víček derou slzy, jakkoli se je pokouší zadržet. Erik ji vášnivě uchopí za ruku.
„Pročpak jsi smutná, Karin?“ vyzvídá.
Karin nezbývá než dát konečně průchod tísni svého usouženého srdce. „Kvůli lidem!“ vypraví ze sebe a v očích se jí zatřpytí průzračné slzy. „Lidé se na mě tak divně dívají!“
V Erikovi vzkypí hněv, ale kousne se do rtu. Ani sám král nemůže zabránit lidským pohledům, lidským řečem. Ostatně jeho mysl nahlodává skrývaný pocit viny.
„Na lidi nehleď, Karinko,“ řekne a oběma rukama jí stiskne ruce. „Král Erik je sám, Erik je nešťastný, potřebuje tě. Král po tobě touží, Karinko. Bude se usmívat, pokud uvidí tvůj úsměv, bude se smát, pokud uslyší tvůj smích.“
Karin nevěří svým uším a užasle na krále upře zrak. Skrz slzy jí na tvářích mimoděk vytryskne úsměv. „Opravdu?“ zašeptá. „Ach, pak budu šťastná, nejšťastnější člověk v celém Švédsku.“
Bezděčně, poslušna svého citu uchopí do obou dlaní královu krásnou, bílou ruku a vášnivě ji políbí dychtivými dívčími rty. Ptačí trylkování přehluší nesmrtelná píseň, která opět burácí v Erikově mysli. Zvolna, velmi zvolna si Karin přivine k sobě.
Ale Karin se zapře rukama o jeho hruď, dívá se na krále, úsměv jí hasne a oči temní. Erik před jejím pohledem upadne do rozpaků.
„Máš ze mě strach, Karin?“ zeptá se zklamaně.
Karin však zavrtí hlavou. Údy jí zalévá ohnivý příval, temnota je úplně blizoučko, chce ji pohltit a ona má strach. Zavrtí však hlavou a její temné oči se střetnou s očima krále.
V ten okamžik ji Erik poprvé políbí. Erik sklidí z jejích rtů nejplašší kouzlo nedotčenosti a Karin s úlekem cítí, jak se její vlastní tělo probouzí čímsi neznámým a znepokojivým a zachvívá se štěstím, jež nahání hrůzu.
Erik ji líbá na rty a pak ji hladí, v králově očích už není jediný stín. Jeho obličej září láskou a radostí a Karin rozechvělými rty odpovídá na jeho úsměv. Erik ví, že dobyl to, co možná znamená víc než moc a koruna, a vítězoslavně se otáže:
„Je nesprávné, že tě líbám, Karin?“
Ač se jí chvějí rty a oči má zalité slzami, Karin spěšně odráží i své poslední pochybnosti. „Ne, ne!“ zvolá. „Král nemůže dělat nic nesprávného!“
Vysoko nad hlavou trylkuje stohlasý ptačí chór. Neutuchající líbezné trylkování bude v Karinině vzpomínkách navždy spojeno s plachým, znepokojivým kouzlem prvního polibku. Neboť tehdy bylo všechno nejkrásnější a bez jediného stínu.
Neví totiž, že ptáčkům zpěváčkům probodali oči žhavými jehlami. Oslepili je, aby zpívali a nikdy neumlkli. Zato král to ví, proto nechal klece zavěsit co nejvýš, aby Karin ta slepá očka neviděla.
Karinin osud se naplňuje. Teď už schází jen krůček. Poživačný a zhýralý král Erik, nadaný a krásný svůdce, je zvyklý dostat vše, co si zamane.

4.
Letní noci tmavnou, zvečera se nad černými lesy rojí blýskavice a chrpy modře svítí pod ohnutými klasy dozrávajícího obilí. Na stráni září drobné kvítky hvozdíků jako kapky krve a po zrcadlové hladině pluje při západu slunce královský člun, poháněn pomalými záběry vesel. Nad klidnou vodní hladinou jásavě znějí tóny loutny. Erik sedí na šarlatovém sedadle na zádi, zpívá milostnou píseň svého srdce, u nohou mu spočívá Karin a důvěřivě si opírá hlavu o jeho koleno.
Na přídi visí naškrobené vyšívané královské standarty, vzadu se po vodě táhne ozdobná vlečka. Pomalými záběry vesel, bez skřípění veslových vidlic pluje královský člun po jezeru.
Karin má zavřené oči, hlavu si opírá o Erikovo koleno. Sní, všechno je píseň, pohádka a sen, a z toho snu se už nikdy nechce probudit. Údy se jí každou chvíli zachvívají blaženým vědomím královy blízkosti a ona bezděčně, zlehka hladí královo hedvábím oděné koleno, pevné, krásné koleno, jež umí zkrotit i nejdivočejšího koně.
Karin přivírá oči a vrhá se do temnot. Nemá už minulost ani budoucnost, existují pouze tyto blažené chvíle, kdy člun klouže po zrcadlové jezerní hladině, a láska krále Erika, která zaznívá z něžných a nádherných tónů loutny.
Slunce zapadá, vodní hladina se nachově leskne a v dálce na tmavém břehu stojí uprostřed bělavých bříz bílá lovecká chata. Čím blíž k ní bezhlasé záběry vesel posouvají člun, tím pevněji Karin zavírá oči, srdce jí v hrudi divoce tluče.
Jakmile člun přirazí k molu, mlčenliví veslaři zvednou vesla kolmo vzhůru a Erik bez jediného slova pomůže Karin na přístavní schůdky. Karin vidí před sebou na pozadí lesní temnoty štíhlé sloupky verandy a siluetu domu. Slunce se krvavě třpytí na hladině, rudě hoří v Erikově vlasech a temná červeň vášně plane i z jeho očí, když uchopí Karin pevně za ruku a chvatně ji odvádí k chatě. Karin však neklade odpor, následuje krále jako ve snu a přestává vnímat půdu pod nohama.
U dveří stojí nehybně jako sochy dva drabanti v železné zbroji, na příkaz krále mají spuštěné hledí. Dveře se neslyšně otevřou a pak se za králem a mladičkou dívkou opět zavřou. Drabanti s třesknutím zkříží své halapartny.
V okamžiku nejrozechvělejšího štěstí někdo propukne v pláč, někdo v smích. Karin spočívá mlčky a s otevřenýma očima v králově náruči.