|
|
|
Mika Waltari (19. září 1908 - 26. srpna 1979)
Světoznámý finský spisovatel. Pocházel z rodiny luteránského pastora. Otec brzy zemřel a Waltari vyrůstal od pěti let sám s matkou a dvěma bratry.Pod vlivem rodinné tradice začal Waltari studovat teologii, ale po roce přešel na filozofickou fakultu, kde studoval mj. historii náboženství. Víra v Boha a zájem o různá náboženství Waltariho provází celý život a hraje velkou roli ve všech jeho historických románech. Waltari, ač sám luterán, měl velmi kritický vztah k Martinu Lutherovi (vytýkal mu mj. to, že Evropu, do té doby sjednocenou latinou, rozdělil na sever a jih). Waltari přikládal velký význam snům, často se mu zdálo o jeho andělu strážném (který na sebe často bral civilní a všední podoby), vždy ho zajímala extáze, mystika, čarodějnictví.
Waltari psal od dětství, ale do literatury vstupuje v roce 1928 jako básník, okouzlený dálkami, exotikou, svobodou, světem, který byl po první světové válce mladý a plný naděje. A exotika, která ustoupila ve třicátých letech do pozadí (Waltari tehdy píše především díla ze současného Finska) se k Waltarimu znovu vrací ve všech jeho velkých historických románech.
Waltari pracuje jako redaktor a překladatel, ale především píše - byl neobyčejně plodný autor, psal romány z finské současnosti i nedávné historie, novely (tzv. malé romány), dramata, filmové scénáře, detektivní příběhy, pohádky, fejetony. Waltari měl pocit, že musí rychle psát, aby vytvořil dílo dřív, než podlehne některému z „rodových prokletí“ - tuberkulóze, cukrovce či alkoholismu.
V roce 1931 se oženil s Marjattou Luukkonenovou, s níž žil až do své smrti. Jejich dcera Satu Waltari (nar. 4. ledna 1932) je také spisovatelkou.
V roce 1939 je Finsko napadeno Sovětským svazem, nejprve se brání samo, pak se spojuje s nacistickým Německem a ač v roce 1944 uzavírá se Sovětským svazem separátní mír, končí v táboře poražených. Z dřívějšího nepřítele se stává spojenec, vlády ve Finsku se prakticky ujímá sovětská kontrolní komise, komunistický puč v roce 1948 se naštěstí nepodaří, ale život v zemi se přesto mění a nikoho nezajímá, že Finsko si válku nepřálo a nezačalo ji a spojenectví s Německem bylo čistě účelové.
Válka změnila Waltariho pojetí historie. Ve třicátých letech dvacátého století stejně jako většina Finů věřil, že Finsko si může zachovat nezávislost a hrozící válce se vyhnout. Po vypuknutí zimní války v roce 1939 ovšem přestal věřit, že neutralita malých národů je možná. Waltari ve vzpomínkách uvádí, že kdyby byl Sinuhet napsán před válkou, bez zkušenosti chladnokrevné a bezohledné velmocenské politiky, byla by to jiná kniha (a to jistě platí i o jeho ostatních historických románech) V této situaci se Waltari odvrací od neradostné současnosti, obrací se k tajemným dálkám a dávným příběhům, které ho lákaly v mládí, a v roce 1945 píše své nejslavnější dílo, román Egypťan Sinuhet (Sinuhe, egyptiläinen, 1945, česky v překladu Marty Hellmuthové poprvé 1965). Po něm následují další historické romány - Krvavá lázeň (Mikael Karvajalka, 1948, česky v překladu Markéty Hejkalové 2002), Šťastná hvězda (Mikael Hakim, 1949, česky v překladu Markéty Hejkalové 2002), Temný anděl (Nuori Johannes, 1951, vydáno posmrtně 1980, česky v překladu Markéty Hejkalové 2000), Pád Cařihradu (Johannes Angelos, 1952, česky v překladu Marka Světlíka 1975), Tajemný Etrusk (Turms, kuolematon, 1955,česky v překladu Marty Hellmuthové 1972), Jeho království (Valtakunnan salaisuus, 1959, česky v překladu Marty Hellmuthové 1974) a Nepřátelé lidstva (Ihmiskunnan viholliset,1964, česky v překladu Marka Světlíka 1999).
Kromě historických románů vyšly česky novely Cizinec přichází (1937, česky v překladu Vladimíra Skaličky 1941), výbor Pařížská kravata (česky v překladu Marty Hellmuthové 1981), Plavovláska (obsahující novely Plavovláska a Už nikdy nebude zítra, česky v překladu Markéty Hejkalové a Violy Parente-Čapkové 1995), „román o románu“ Čtyři západy slunce (1íčí, česky v překladu Marty Hellmuthové 1976) a detektivní příběhy Třikrát komisař Palmu (česky v překladu Jana Petra Velkoborského 1989).
Rozhovor se Satu Waltari-Elstelä v úterý 23. října 2001 v budově nakladatelství WSOY v Helsinkách
MH: Váš otec byl slavný spisovatel. Čtenáři na celém světě znají především jeho román Egypťan Sinuhet. Které dílo vašeho otce mátenejradši vy, a proč?
SE: To je těžká otázka, protože já jsem knihomol, miluju knihy obecně a líbí se mi všechno, co můj otec napsal, nebo jinak řečeno není nic, coby se mi nelíbilo. Jako dítěti mi otec četl svoje díla nahlas, samozřejmě hlavně pohádky... Když o tom přemýšlím, možná mám nejradši jeho „román o románu“ Čtyři západy slunce.
MH: Jaký byl Mika Waltari člověk a otec? Jaká byla jeho nejvýraznější vlastnost? Kdo byl prvním čtenářem jeho textů?
SE: Ke mně, k dítěti, byl Mika vždycky velmi trpělivý. Byl také velmi pilný a když psal, byl pro mě nepřítomný, teprve večer byl k dispozici. Vždyckymi radil, co mám číst, co sám četl v mládí, proto jsem už od dětství hodně četla. Mikovy texty četla jako první moje matka a pak nakladatel, tímbyl a je Werner Söderström, akciová společnost (největší a tradiční finské nakladatelství, poznámka MH). Otec psal zásadně dvěma prsty na psacímstroji, rukou nepsal, protože měl moc malé písmo, rukou by asi nenapsal ani dopis. Když byl na cestách v zahraničí, vždycky si tam kupoval přenosnýpsací stroj Olivetti, svůj si s sebou brát nechtěl, aby nebyl nucen k psaní. Poznámky si psal, rukou, byly to malé lístky, pro ostatní nesrozumitelné,ale Mika je pak ničil, neuchovával si je. Odborné knihy si půjčoval z knihoven, i ze zahraničních, naproti tomu v zahraničí si knihy kupoval minimálně.Tady ve Finsku si knihy kupoval prostřednictvím antikvariátu na Kasarmintori, tady si objednával i knihy ze zahraničí.
Musím také říct, že Mika měl rád psy a koně, to je vidět i z jeho textů, za války jezdil na koni, ale jinak se velkých zvířat bál. Malá zvířataměl rád, dokonce sbíral hračky, představující malá zvířata.
Taky se pamatuji, co otec rád dělal - ležel na zádech na kanapi, v bílých ponožkách a bačkorách, a četl detektivku, a každou chvíli si ji položilna břicho a povídal si s námi.
MH: Pamatujete se na dobu, kdy váš otec psal dva romány, které právě teď vycházejí česky - Krvavou lázeň a Šťastnou hvězdu, (v origináleMikael Hakim a Mikael Karvajalka)?
SE: Mika je psal na vesnici, v Hartole, u babičky, která tam žila v domě svého bratra. My jsme tam byli za války „v evakuaci“ a jezdili jsme tam ipo válce, až v roce 1948 se rodiče přesunuli na jiné letní sídlo v Pörnäinen, tam pak Mika napsal druhý díl, Šťastnou hvězdu. Babička bydlela vHartole až do roku 1954.
MH: Co myslíte, že by váš otec říkal současné situaci - konfliktu s islámským světem, terorismu, Usámu bin Ládinovi? Islám je přece častýmtématem jeho děl.
SE: Kdyby Mika žil, strašně by ho to zajímalo. Byl by z té situace nešťastný, ale zároveň by se toužil nějak zapojit - a matka by ho od tohozrazovala a zdržovala, až skoro násilím. Matka byla klidná, harmonická a i Miku „držela zpátky“, domnívala se, že všechno, co chtěl říct, řeklknihami. I já jsem po ní tenhle přístup částečně zdědila, byla jsem například proti vydání jeho vzpomínek, protože ho práce na nich velmi vyčerpávala.Dělalo se to tak, že otec dostal nahrané otázky a k nim nahrával odpovědi, a ty otázky se pak vymazaly. Hlavně jsem proti tomu byla kvůli matce, matkaani nechtěla, aby vzpomínky vyšly, ale já jsem teď ráda, že ta kniha vyšla.
MH: Sama jste spisovatelka. Sledoval Mika Waltari vaši práci, radil vám?
SE: Nevím, jestli jsem spisovatelka, psala jsem hlavně o svém životě, o tom, co jsem prožila. Na konci 70. let jsem ale najednou a zničehonic přestalapsát, bylo to v době, kdy otec onemocněl, snad to s tím souviselo, ale přesto chci říct, že psaní je nádherná, skvělá věc, nic není tak krásné,jako psát romány.
Otec mi radil v době, kdy jsme psala svou nejúspěšnější knihu, Kavárnu Mabillon (vzpomínková próza na mládí v Paříži, pozn. MH), radil mi například:Piš krátké věty. Piš k věci. Dobrá kniha má maximálně 200 stran...
MH: Byla jste někdy v Česku nebo Československu?
SE: Já ne, můj muž, filmový žurnalista, byl jednou na filmovém festivalu v Karlových Varech. Ale moc se mi líbí obálka českého vydání Krvavé lázně. |
|
|
|
