Nakladatelství Hejkal

Ředitel Sunnila sedí ve své prostorné pracovně, pohodlně uvelebený v křesle. Nohy si zabalil do vlněné deky a kolem krku si omotal měkkou šálu z velbloudí srsti. Na kuřácký stolek vedle sebe si navíc postavil láhev koňaku a teď si vychutnává doutník. V krku už ho nebolí.
Kde se ta bolest v krku k čertu vůbec vzala? Celé to nicotné nachlazení je něco tak mimořádného, úplně zamíchalo s jeho každodenním koloběhem. Samozřejmě si pamatoval, jaký byl před mnoha lety – pobledlý mladý gentleman s lesklým černým knírkem, který si svědomitě léčil všechny neduhy, pravidelně užíval lékořicový prášek podporující trávení a často musel kloktat lehce parfémovanou ústní vodu, ať už kvůli počínajícímu kataru, nebo jen aby měl příjemný dech. Teď v něm ten trochu lehkomyslný a citlivý mladík vzbuzuje jen lehký úsměv. To už je... ano, to už bude skoro třicet let. Od té doby se z něj stal úplně jiný člověk, i jeho země a celý svět se úplně změnily.
Roztržitě si prohlížel pokoj, černé knihovny s drahými knihami, slovníky a encyklopediemi. S uspokojením pohlédl i na obraz visící na čelném místě – byl to žánrový obrázek, ulice v Töölö po dešti. Velmi přesná a pečlivá práce, ty charakteristické, téměř filigránské tahy štětcem jsou pro autora typické, a ten, kdo aspoň trochu sleduje mladší umělce, nemusí už ani pohlédnout na signaturu v dolním rohu. Tenhle malíř maluje málo, ale dobře. A on mu o Vánocích poměrně slušně zaplatil. Ten obraz by se ale spíš hodil do národní galerie než do soukromí domova, byť přepychového. No ano, na sledování umění mu v poslední době moc času nezbývá. Teď zjara si stihl zaskočit na výstavu nanejvýš v polední pauze. A symfonické koncerty navštěvoval svědomitě – svědomitě, to je správné slovo. V posledních letech získaly všechny jeho záliby maličkou příchuť svědomitosti. Taková nepatrná únava. No, umění hraje v dnešním světě tu nejmenší roli. Je bráno jako zábava. On přesto stále cítil, že k síle, přepychu a bohatství je třeba přidat krásu a cit, právě tenhle detail odlišuje zbohatlíka od gentlemana. Přezíravě přemýšlel o svých nových spolupracovnících ve společnosti. Jen v tom poměrně mladém a zatím ještě činorodém Sorpovi s pronikavýma očima něco je, něco, co mu zaručuje budoucnost. Však taky je Sorpo jeho člověk.
Vedle na kuřáckém stolku leží aktovka a v ní nějaké dokumenty a zprávy, k nimž by měl přičinit poznámky. Teď ale zívl, dlouho a uvolněně a spokojeně, skoro s chlapeckou radostí zívá. Má volný den, a v kanceláři je práce v plném proudu. Doušek dobrého koňaku mu rozproudil krev v těle.
Poskytl mu však i důvod k malému sebezpytování. Když zahájil svou současnou kariéru, rozhodl se, že alkohol bude pít jen ze společenských důvodů, alkohol bude prostředkem, nikoliv cílem. Jeho přesný, pružný mozek je příliš jemný a drahocenný, než aby si ho ničil opíjením. Teď však musel přiznat, že mu vysedávání v klubu nebo v hotelu přináší potěšení. Zrovna tak věnoval velkou pozornost alkoholu, když měla přijít návštěva. A také uprostřed dne bylo snadné najít půlhodinku a strávit ji v hotelovém baru. Posezení u sklenky napomáhá obchodu. Přináší mu vlivné známosti a nové přátele, ale za celých dvacet let kvůli alkoholu jedinkrát nezanedbal práci, ani se nezmýlil ve svých kalkulacích. Přesto je důvod mít se na pozoru. Kdyby mu to řekl někdo jiný, z celého srdce by se rozesmál, ale když podrobil zevrubnému zkoumání sám sebe, musel přiznat, že mu alkohol prostě chutná.
A tělo začalo pomaličku chřadnout. Možná je to nachlazení prvním příznakem. Samozřejmě se nehrbil a pořád vypadal dobře, ale na těle se už začaly objevovat tukové vrstvy, při chůzi se zadýchával a často ho něco bolelo. Vlasy ustoupily z čela dozadu a bez ohledu na vlasové vody byly čím dál řidší, a na nose vystupovala namodralá síť vlásečnic. Zatím ještě nijak rušivě ani příliš viditelně – ale právě tak začíná skleróza.
Jen žádnou paniku. K opatrnosti je možná důvod proto, že teď prožívá největší a nejintenzivnější dobu svého života. Nikdy dřív se v jeho rukou nenahromadila tak veliká moc, nikdy dřív se v jeho mysli nerýsovaly tak veliké a přitom reálné, během několika let dosažitelné cíle. Stojí za to udělat si jeden den volno, po dlouhé námaze se uvolnit a odpočinout si. Je to jako když člověk udělá krok zpátky, aby se pak o to rychleji rozběhl kupředu. Před ním je ještě hodně neklidu, napjaté práce a vyjednávání. Lidský rozum ani nedokáže stvořit tak spolehlivé kalkulace, aby je náhoda nemohla rozvrátit.
Strach z budoucnosti ho ale netížil. Byl si jist vítězstvím a předměty v místnosti se začaly vzdalovat, perspektiva krásného obrazu se prohlubovala a jarní světlo ho oslňovalo. Štěstí má na své straně. Neuvěřitelné štěstí. Má na své straně moc a radost a rozkoše života. Podařilo se mu vytvořit ze svého života svébytné umělecké dílo.
Podíval se z okna. Okno pracovny vedlo na prostorný dvůr, obklopený krásnými novými domy, šedá křídla holubů zářila ve slunci a na dvoře si dvě mladé dívky házely míčem. Byly prostovlasé, obě měly bílé halenky s krátkými rukávy a dlouhé modré kalhoty. Sluneční světlo rozjasňovalo jejich plavé vlasy. Běhaly chlapecky pružně a lehce, smály se a posílaly si míč z jednoho konce dvora na druhý.
Bohatý muž se díval z okna. Nejprve dívkám nevěnoval zvláštní pozornost. Stále prodléval ve svých vítězoslavných, spokojených a trochu omamných představách. Ty mladé bytosti ho však přivedly k myšlenkám na děti, a spokojený pocit se maličko zakalil.
Jeho děti jsou už jiná generace a jsou mu cizí. Obě starší však v sobě mají jiskru a charakter. Za několik let se dcera stane jedním z kamenů v jeho stavbě. Možná rok v cizině, pak slavnosti a večírky, co nejširší kruh pro známosti a hledání příležitosti. Vhodné manželství bude důležité pro všechny. A syn – jen ať se vybouří, každý se musí vybouřit. Hlavně aby se v mladické namyšlenosti nezapletl do žádných potíží. Měl by lépe dohlížet na jeho společnost a kamarády. Hned se ale musel trochu pousmát. Copak dnes může otec ve středním věku, měšťák s počínající sklerózou dohlížet, s kým se stýkají jeho děti? Jsou samostatné a nemají zrovna ve zvyku zpovídat se, kam jdou a kdy se vrátí.
V nich obou je vedle vší citlivosti, vnímavosti a zapáleného nadšení i podivný chlad nové generace, bezcitnost, která mladým lidem dovoluje, aby se na své rodiče dívali kritickýma očima a uzavírali se do svého světa. Bezesporu jsou několikanásobně věcnější, než byli v jejich věku rodiče. Mají mnoho nových slov a myšlenek, o nichž se dřív soudilo, že přinejmenším dospívajícím lidem do úst nepatří, přesto však jako blázniví snílci směřují své zájmy k cílům, které nemají nic společného s realitou, a dávají rodičům jasně najevo, že jejich čas už pominul.
Samozřejmě je to nový způsob, jímž mladí lidé vyjadřují žízeň po ideálním světě, ale proč to musí projevovat tak nepříjemně a nevkusně? Je vlastně úplně nepochopitelné, odkud se bere ta podivná nespokojenost, která jako jed proniká do srdcí mladých lidí. Musí to být něco v nich, v těch mladých, neboť žádné vnější podněcování by nebylo k ničemu, kdyby nepadlo na půdu již předem připravenou.
A největší nespokojenost staví okázale na odiv právě děti z nejbohatších rodin, které se mohou po libosti věnovat všem svým zájmům a nakonec i zábavám v mezích zákona, proč by ne. Jako například jeho syn. Co se to teď objevilo za zatracené puritánství!
Ještě před takovými deseti lety někteří lidí kňučivě jako nemocná štěňata hlásali novou sexuální morálku. Přinejmenším v jistých kruzích byli vyslyšeni a pak stáhli uši a zmizeli, aby si lízali rány. To období nepředstavovalo žádné nebezpečí. Protože nic nového se ve skutečnosti nezrodilo, jen se začalo nahlas a veřejně mluvit o věcech, které se do té doby dělaly tajně. Stačí pomyslet na chorobné roky světové války... A lidé až příliš rychle zjistili, že je vlastně k smrti nudné mluvit pořád dokola o jedné a téže věci.
Teď o ní tedy mluvit přestali. Bylo to něco zastaralého. A mladí lidé neopovrhují ničím víc než zastaralou myšlenkou. Něco jiného je, jak sami přistupují k morálce. Člověk zvnějšku to může jen těžko posoudit. V každém případě se dá pozorovat, že v těch polotajných masových hnutích jsou jak opilci, tak degenerované typy, idealističtí snílci a také homosexuálové. Ale ovšem, tok proudící za hranicemi rozumu a reálného života, který apeluje na city a chce všechno převrátit vzhůru nohama, s sebou nese spoustu špíny. To se děje vždycky, v každé revoluci. Jen na základě toho nelze soudit, byť mladí lidé sami bezesporu dávají svým protivníkům až příliš zbraní do rukou.
V zimě se konečně jednoznačně ukázalo, že nové, zaslepené a nezodpovědné aktivity mladých lidí představují hrozbu pro stát. Několik jich posadili za mříže a mnoha slušným buržoazním rodinám ztuhl úsměv na rtech. Teď v létě ve volbách chtějí postavit na kandidátku některé bývalé rudé. Politikařící kněze a rudé gardisty a mládež, která dosud nemá volební právo, a než ho získá, určitě své sympatie ještě mnohokrát změní.
Nemá ale cenu ty věci zbytečně nafukovat. Tenhle národ má přese všechno v krvi zákon a luteránský duch. A nedůvěřivý selský rozum, jímž se řídí většina, ho chrání před tím, aby příliš podléhal novým učením. A sobectví a samolibost a závist jsou v téhle věci jenom ku prospěchu, neboť teď je mnoho vůdců a každý omílá ty svoje bludy, protože ve skutečnosti nikdo doopravdy neví, co vlastně chce a kam směřuje. Prostě jen budou rozněcovat nespokojenost tak dlouho, až si sama najde cíl. Kde se však na světě vzala ta rezignace na uvažování vlastní hlavou a ochota sklonit se před silnější vůlí a poslouchat její rozkazy? Snad je to touha po dokonalosti. Jedinec žije ve složitém, mechanizovaném světě, bloudí v něm a nechápe nic než své bezprostřední okolí. Domnívá se, že díky rozkazům vůdců se stane součástí většího celku. Naštěstí se v téhle zemi beranů a tvrdohlavců ještě neobjevil vůdce, který by dokázal získat na svou stranu masy.
Ale tohle všechno je jen mlácení prázdné slámy. Jeho úvahy směřovaly k něčemu jinému: k záhadě nové, chladné a přitom činorodé mládeže. V jejím způsobu myšlení je bezesporu něco matoucího a iracionálního.
Mnoho případů lze samozřejmě snadno vysvětlit. Snadno si lze představit chlapce z nuzné a nevzdělané rodiny, který ve škole trpí chudobou a ponížením, a když školu konečně vychodí, zjistí, že životní úroveň inteligence poklesla a nadprodukce mu brání najít si místo, tíží ho nesplacená studijní půjčka a jeho zájem orientovaný jednostranně na intelektuální a kulturní hodnoty se mu vymstil, je nepraktický a vykořeněný a často zahořkne vůči prostředí, z něhož vyšel. Samozřejmě že nějaký takový mladík může s upřímným přesvědčením kázat, že současné společenské uspořádání v sobě obsahuje do nebe volající nespravedlnost. A tento poznatek, vycházející z okolností a vlastní sebestřednosti, se pak stává mánií a zachvacuje další podobné nešťastníky a vrhá je – podle stupně jejich rozvoje a duchovního bohatství – víceméně náhodně buď k radikální inteligenci, nebo do řad modročerných, extrémně pravicových studentů – vždyť to je jedno, hlavně ať je nějaká revoluce. V jiných případech je zase zábavné pozorovat, jak rychle tučné sousto umlčí štěkajícího psa. Člověk, kterému se podaří ztloustnout, necítí potřebu vykřikovat do světa nářky nad bezprávím a útlakem.
Jak se však tou nezměrnou, vzdornou a hořkou nespokojeností nakazili ti, kdo měli všechny možnosti a bezpečný domov a jistou budoucnost? Nemůže pro to být jiné vysvětlení než ona záhadná myšlenka, že doba nazrává něčím novým. Evropa žije na hranici dvou extrémů, byť pomyšlení na finskou pevnou a klidnou demokracii, která obstála ve zkoušce, ve vší tichosti uskutečnila velkorysé reformy a mění Finsko v průmyslovou zem, je útěšné.
Neboť za dobu své samostatnosti tato země prodělala mohutný vnější vývoj. Hustě osídlené obce, vznosné veřejné budovy, mohutné továrny, vzrůst úrovně vzdělání, to je jen několik příznaků rozvoje. Finsko svůj úkol zvládlo skvěle i ve srovnání s mnoha jinými zeměmi. Brzy již nebude mít žádné dluhy, kvalifikovaní dělníci jsou spokojení a životní úroveň rovnoměrně roste. Všude bují podnikavost a blahodárný vliv kapitálu se projevuje ve stále nových oblastech. Radikální živly jsou pod kontrolou a komunismus téměř potlačen...
Tak kde se mezi mladými lidmi k čertu bere ta strašná nespokojenost?
Ty myšlenky v něm vyvolávaly nervozitu a podráždění, přestože si byl vědom své síly a byl si tou silou jist. Není přece člověk, který by si potrpěl na jalové spekulace. Doutník dohoříval a už mu nechutnal. Znovu vyhlédl ven. Dvě dívky si na dvoře hrály s míčem. Vesele pobíhaly a oslnivé jarní slunce jim zářilo v plavých vlasech. Mládí, mládí – nenávratné a přitom věčné. Náhle se v něm rozhostil nevýslovný stesk – věčná kapka smutku ve stříbrné číši života.

Odpolední hodiny pokračovaly jako obvykle. V odpovědích žáků však byla znát nervozita a učitelé byli buď podráždění, nebo se zničehonic uprostřed věty nořili do vlastních myšlenek. Co čtyři minuty s téměř vteřinovou přesností vešel nějaký hoch dovnitř, mlčky s vyděšenýma očima došel na své místo a pokynul následujícímu. Ředitel pracoval pečlivě a přesně. Ale zbytečně. Sám to už tušil a v jeho otázkách se začala rušivě projevovat netrpělivost a podráždění. Není přece možné, aby všichni tak jednomyslně a důsledně lhali. Zjevně doopravdy nic nevědí. A všechno tohle je jenom ztráta času a ukázka jeho slabosti. Byla hloupost mluvit o kriminální policii. Byl to výstřel do vzduchu. Tak daleko samozřejmě nemůže nechat věci dojít. Propukl by takový skandál, že pověst školy by byla nenávratně pryč. Náhle výslech přerušil. Nemá cenu dál ztrácet čas. Každý učitel, jehož se ptal na názor, naznačoval váhavě totéž. Každý zmínil asi pět jmen. Několik se různilo, ale na prvním místě všichni jmenovali Veliho Sunnilu. Veli Sunnila – už jen pouhý učitelský instinkt, vycvičený dlouholetou praxí, ho označoval za viníka. Ředitel zničehonic přerušil výslech a řekl vyděšenému chlapci:
„Dobře. Můžeš jít. A jako dalšího sem pošli Veliho Sunnilu.“
Dveře třídy se otevřely. Vyslýchaný vešel dovnitř váhavými krůčky. Další hoch v řadě se už zvedal a učitel němčiny znovu podrážděně zmlkl uprostřed věty. Pak ale přišlo pokývnutí hlavou směrem ke dveřím a vyzvání: „Sunnila!“
Veli cítil, jak mu krev mizí z obličeje. Křeč v břiše ho svírala víc a víc, ale seděl na druhém konci třídy a nepočítal, že by mohl přijít na řadu tak brzy. Setkal se s Kariho vyplašeným pohledem a v duchu si bleskově ještě jednou prošel celý plán, jestli najde trhlinu, z níž by mohlo něco prosáknout. Chlapec, který se právě vrátil z výslechu, mu z lavice dával zoufalá znamení, kulil oči, krčil rameny a vrtěl hlavou. Veli však nepochopil, jestli se ředitel něco dozvěděl nebo ne.
Bez otálení prošel aulou až ke dveřím ředitelny. Jen stěží odolával pokušení sejít až dolů do šatny, vzít si kabát a odejít ze školy. To by se však rovnalo přiznání. Přece nemají žádný důkaz – nemůžou mu vůbec nic dokázat!
Zaklepal. Otevřel dveře. Netřást se. Dívat se zpříma do očí.
Stál před ředitelovým stolem a nástěnné hodiny pomalu a hlasitě tikaly. Ředitel se na něj napřed ani nepodíval, jen zachmuřeně upíral zrak do papíru před sebou. Pak začal nahlas číst – jakoby sám pro sebe a pomalu, s důrazem na každém slově:
„Členové souručenství: My jsme finští žáci. Milujeme svou vlast. Chceme dělat všechno pro blaho naší vlasti a bude-li to zapotřebí, jsme připraveni položit za náš národ a za naše příbuzné národy i život, neboť věříme v Boha a ve Velké Finsko. Naše přesvědčení je svaté a velké.
Cizí tyranie teď proti nám povstává, stejně nepřátelská a neústupná jako kdysi za carské vlády...“
Ředitel zmlkl a poprvé pohlédl Velimu do očí. Veli cítil, že rudne a pohled mu těká. Pak se ale vzdorovitě narovnal. V ředitelově pohledu už chyběla ranní zlost a hněv. Byl to trudnomyslný a unavený pohled, který se zase zabořil do papíru. A hlas pokračoval:
„Jen proto, že ctíme svou povinnost vůči velikosti naší vlasti, hodlají s námi teď zacházet jako se zlobivými dětmi. Svoboda shromažďování je nám ve škole upírána. V klubu nesmíme mluvit svobodně o tom, co nám velí naše srdce. Zakazují nám vstupovat do organizací, které jsou ocejchovány za politické, a vyhrožují nám tresty, pokud neuposlechneme. Dobře ovšem víme, že zdaleka ne ve všech školách naší země se tato směšná nařízení dodržují.
Oběžníky a nařízení nás nemohou zadržet. Zatímco staří sveřepí a zaslepení politici si sami sobě kopou hrob, my důsledně pokračujeme v práci, jejímž cílem je sjednocení celého národa, zacelení propastí mezi stranami, nové, společensky spravedlivé Finsko a osvobození našich příbuzných národů, umírajících hladem. A až přijde den, budeme připraveni chopit se zbraní a za tyto cíle položit své životy. Kdo není s námi, je proti nám. Podle toho jednejme.“
Ředitel umlkl a instinktivně papír v dlani zmuchlal. Pak ho zase narovnal a uhladil a ještě jednou na něj pohlédl. A se skloněnou hlavou, aniž se na Veliho podíval, se zeptal:
„Psal jsi to?“
Veli zaváhal jen na okamžik. Pak odpověděl rázně, jako by sekl nožem:
„Ne!“
Ředitel dlouho mlčel. Pak unaveně řekl: „Ty tedy popíráš, žes to psal. Popíráš, že ses podílel na psaní tohohle prohlášení. Popíráš, že ses včera v noci vloupal do školy. Popíráš, že o tom všem víš víc než ostatní.“
„Ano, popírám.“
„V duchu s tím však bezpochyby souhlasíš – s obsahem tohoto prohlášení.“
Tentokrát Veli váhal déle a tváře mu pomalu rudly. Ředitel hledal pohledem jeho oči, ale on se tomu přísnému zkoumavému pohledu vyhýbal. Nakonec připustil:
„V duchu s tím souhlasím.“
„A doufáš, že se z našich škol stanou extrémistické výchovné ústavy, a ti, kdo si budou myslet něco jiného, budou izolováni od spolužáků a budou poučeni pěstmi a za míru mužnosti se bude brát to, jak se umí kdo bít.“
Veli ztuhl a oněměl. Nebyl důvod pouštět se s ředitelem do sporu. Ředitel vyčkával. Pak řekl:
„Copak si doopravdy neuvědomuješ, že žáci se nemají co plést do politiky? Copak ti vlastní zdravý rozum neříká, jak je to směšné?“
Veli zase pobledl a oči mu potemněly.
„Pane řediteli. Na stěně slavnostního sálu naší školy je mramorová deska a na ní sedm jmen zlatými písmeny. I to byli jenom... žáci, kteří se pletli do politiky.“
„To sem nepatří!“
Veli stiskl zuby tak silně, až ucítil křupnutí v lícních kostech, ale mlčel. Najednou nabyl jistotu. Ještě ve dveřích si jistý nebyl. Ředitel znovu promluvil:
„A to tajnůstkaření. Pletichaření ve tmě. Pochybná společnost. Trestné činy. Rušení veřejného pořádku. Pachové bomby. Zbraně. To určitě uspokojuje dětinské touhy po dobrodružství. To je přece něco, vloupat se do školy s papíry, v nichž je mnoho velkých slov a velmi málo myšlenek. Copak si neuvědomuješ, že to je nezákonné?“
Veli neodpověděl. Vinni byli podle jeho chápání ti, kdo je nutili jednat tajně, kdo nejodvážnější a nejlepší muže celé země zaháněli do tmy a hladu. Muže, kteří si troufli vzít na sebe zodpovědnost za činy, nejen za řeči. Nic ale neodpověděl.
Ředitel ještě chvíli mluvil. Zkoušel to po dobrém i po zlém. Sliboval zmírnění trestu, pokud se Veli přizná. Jakmile bude odhalen viník, mohou se vrátit ke každodennímu řádu. Hradby chlapcova vzdoru však nedokázal zbořit. Hezký hoch se širokými rameny, v obličeji ještě dětsky měkký. Potemnělé, vzdorné oči. Zuby pevně stisknuté.
Nakonec si ředitel rezignovaně povzdechl:
„Dávej si vinu sám sobě, ty hloupý, tvrdohlavý kluku. Jsi jako zaslepené štěně. Je mi z tebe smutno. Tak už jdi!“
Veli odešel. Ředitel zůstal vysíleně sedět za stolem. V duchu cítil nevýslovnou hořkost. Takovíhle špiní pravdu a právo, špiní vlast i svá srdce. Okoralí, chladnokrevní, plní vzdoru.
Za dveřmi se Veli rozplakal. Vlastně ne, neplakal úplně, jen mu po tvářích tekly slzy, styděl se za ně, musel vytáhnout kapesník a utřít si tváře a nos. Napil se vody přímo z kohoutku v aule a potom se vrátil do třídy. Tam se právě rozděloval překladový úkol na příští hodinu. Za minutu zazvonil zvonek a ohlásil začátek přestávky. Musí se poradit s Karim – hned. Sám už to dál nezvládne.

„To světlo je tak zvláštně bílé, slečno. Už jsem málem myslela, že jsem mrtvá a octla se někde jinde. Asi jsem chvíli spala. Je mi tak zvláště lehce...“
Hlas nemocné se změnil. Třas v rukou položených na pokrývce ustal a oči se zvětšily. Hlas je ještě tišší než dřív. Není už pronikavý, připomíná utichající hlásek malého zvonečku. Není to už zlý a špatně naladěný hlas nemocného člověka. Brzy, už velice brzy se drobné, křehké tělo staré ženy rozpadne, tepna se přeruší a neklidná duše dojde klidu. Teď už jí lze snadno prominout všechna svárlivá a jízlivá slova. Slunce jasně svítí do starobylého pokoje a nemilosrdně odhaluje opotřebovaná plyšová sedátka židlí, prošlapané koberce a skvrny na špinavě zelených tapetách. Přesto však v pokoji plane světlo...
„Vezmete si už lék, slečno Sunnkvistová? Mám vám ho dát?“
„Dejte mi už pokoj s těmi léky. Stará, nervózní slečna Sunnkvistová teď není chudá a nemocná. Tak to říkají páni, když pijí. I můj bratr pil jak se patří...“
Nemocná se pro sebe lehce zachichotá. V tom smíchu je něco přízračného, pomyslí si ošetřovatelka, když pohlédne na pacientčiny ruce, ve světle na přikrývce vypadají jako hnáty kostlivce. Jak se může starý, věřící člověk takhle upínat na světské a lehkomyslné věci, ačkoliv ví, že smrt je každou minutu blíž a blíž. Umírající, jakoby vedena nějakým přízračným instinktem, vytuší její myšlenky a znovu se zachichotá:
„A zítra ráno v sedm hodin zase cinkne schránka a vypadnou z ní noviny, ale stará slečna už neuslyší, jak dopadne vztah mezi zrzavým lordem Wynehamem a chytrou slečnou Anne-Marií. Začalo to tak dobře a já jsem tolik doufala, že román už dneska skončí. Neumíte si představit, jak moc mě mrzí, že se už nedozvím, jak to s nimi dopadne. A moc ráda bych viděla miss Patricii, jak ostrouhá. Od samého začátku jsem tu nafoukanou opici nemohla vystát. Věřte nebo ne, už dávno jsem si vyrovnala účty s Bohem i lidmi, nic pozemského už mě nedojímá, ale přesto bych chtěla strašně moc vědět, jak ten román skončí. Ještě nikdy v životě jsem žádnou knihu neodložila nedočtenou, ať byla sebenudnější, a vždycky jsem splnila každičkou povinnost, nikdo mi nikdy nemohl vyčíst ani to nejmenší. Ale teď prostě nedojdu pokoje, když nebudu vědět, jak ten román skončí. Vy nevíte, jak houževnatě dokáže takováhle kostnatá stará panna jít za svým. Celých dvacet let už v sobě nemám jediné měkké místečko.“
Ruce na okamžik strnuly a hned se zase vydaly na nekonečnou pouť po přikrývce, příšerné ruce, v jasném slunečním světle připomínající hnáty kostlivcovy. Ošetřovatelka se rozechvěje ledovým chladem.
„To je na hovno, říkali kluci z vojenského domova, když si mysleli, že neslyším. To je na hovno, jestli se nedovím, jak ta kniha skončí. Chci vidět, jak ten zrzavý kluk líbá dívku na ústa. Třeba násilím, nebo možná dokonce radši násilím. A miss Patricia se svými miliony ať se jde vycpat, protože ty ropné akcie určitě budou mít cenu zlata dřív, než kniha skončí. Věřte mi. A řekněte mi, jak tu knihu můžu získat?“
„Ta ještě není ani vytištěná,“ pokouší se jí ošetřovatelka vysvětlit. „To může ještě několik týdnů trvat. Možná překládají každý den jednu kapitolu.“
„A to je mi jedno! Od života jsem skoro nic nechtěla, ale teď se chci dozvědět, jak kniha dopadne. Hned ji jděte sehnat, a bez ní mi nechoďte na oči. Slyšíte, vy stará opice?!“
Ošetřovatelka si povzdechne, tiskne ruce v pěst a bezmocně vrtí hlavou. Zkostnatělý, tvrdý mozek umírající ženy je zase postižen takovým bláznivým vrtochem, stejně jako ráno s tou kávou.
„Tak jděte, jděte sehnat tu knihu!“ Stará hlava se hýbe na polštáři, nažloutle šedé vlasy vzbuzují lítost. Na chviličku to dokonce vypadá, že se nemocná dokáže posadit, a ošetřovatelka se vyděsí.
„Ne, to nesmíte, slečno Sunnkvistová!“ prosí nervózně a skoro přitom polyká slzy a drží ty přízračné kostnaté ruce, v nichž je přece jenom ještě zbytek síly.
„Pusťte mě, nebo budu křičet! Už mi věříte, že tu knihu chci? Nechápete, že nebudu moct v klidu umřít, když se nedozvím, jak ta kniha skončí, vy zatracená opice?“
„Slečno Sunnkvistová, slečno Sunnkvistová! Pak doktor slíbil, že odpoledne přijde. Pokuste se na chvilku usnout, jenom na chvilku, a on přijde. A já vám slibuju, že se ho zeptám. Možná bude vědět, kde by se ta kniha dala sehnat. Možná umí anglicky.“
Nemocná se podvolí a zase se dlouho a tvrdohlavě chichotá: „Jen ať se mi směje, pane doktore, určitě si myslí, že jsem pěkně bláznivá pacientka, ale vy mi rozumíte. A já budu spát. Ale chraň vás pánbůh, jestli mi lžete! Ale snad byste se mi lhát neodvážili. Lháři přijdou do pekla. K takovéhle netrpělivé a zlostné staré panně bude dobrý Bůh ale milosrdný. On ví všechno a usmívá se. Moje jméno mu zašeptaly krvavé rty v temné soutěsce na druhém břehu Dunaje, ještě před vaším narozením. Přísahal mi to, a na uniformě měl stříbrné knoflíky a já jsem měla na prsou červenou růži ve skleněné trubičce. To všechno se ale stalo ještě před vaším příchodem na svět, a potom ještě přišlo mnoho válek, jedna větší než druhá. A Bůh se mnou určitě má své záměry, když mě nenechal, abych se utopila, on postrčil mého bratra, aby pro mě obutý skočil z mostu a vytáhl mě nahoru, kde ze mě kapala voda. Já jsem dostala jen strašnou rýmu, a smutek člověka, který má rýmu, je vždycky nějak bláznivý a já už několik desetiletí necítím nenávist k Turkům, protože to přece nebyla jejich vina. Bůh měl určitě své záměry, i když vem mě čert, jestli tomu ještě rozumím, od těch dob už uplynulo skoro šedesát let. Jen ať se pak doktor směje, já teď budu spát – budu spát, abych vydržela poslouchat, až mi budete číst, protože tuhle jedinou věc se chci dozvědět.“
A hlava s těmi ubohými vlasy poklesne. Ošetřovatelka se k ní skloní a poslouchá. Ale ne, žena stále dýchá, i když skoro neznatelně, a ruce pokračují ve své přízračné pouti. Ošetřovatelka sama pro sebe pokývne. Myšlenky se už začínají mást, mozek nedokáže vytvořit jedinou celistvou myšlenku. A bezděčně pohlédne na hodiny. Je čtvrt na tři.

„Jméno a příjmení, hodnost nebo povolání, dřívější adresa,“ vypočítává úředník za přepážkou a zároveň si zvědavě prohlíží žadatele. Na nohou holínky, čepice v ruce, kazajka na loktech odřená, z batohu trčí topůrko, zamyšlený, uzavřený obličej. Vysvětluje:
„Řekněte mi jeho jméno a příjmení a povolání. Bylo by dobře, kdybyste věděl i dřívější adresu. Pak chviličku počkáte a zjistíme jeho současnou adresu.“
Muž však stále mlčí. Venkovani jsou pomalí.
Ohlazené, hnědé dřevěné zábradlí. Lhostejný úředník za přepážkou. Na zdi vytištěná oznámení. Co tady dělá, jak se sem dostal, na co se ptá? Opálené tváře zase potemněly a v očích se zablesklo. Už už otvírá ústa, aby řekl, že si jméno nepamatuje, ale pak náhle pronesl hlasem, který zněl i jemu samotnému cize:
„Aatos Laurila. Myslím, že je pastor. Dřívější adresu neznám. Sloužili jsme spolu na vojně.“
„A je z Helsinek? Jak je to dlouho?“
„Dvanáct let!“
Úředník stiskne rty, zahvízdne a chápavě se podívá na toho uzavřeného muže, který mu odpovídá mechanicky jako stroj. I když co je mu po něm, jeho povinností je jenom se podívat do seznamu. Vsadil by deset ku jedné, že takové jméno v žádném seznamu nenajde.
„No, tak chvíli počkejte.“
Muž se neposadil. Pořád drží čepici v rukou a je v rozpacích. Z které neznámé škvíry v paměti se to jméno najednou vynořilo? Znovu rozechvěle pocítí blízkost síly v této nízké, nevlídné místnosti s hnědými stěnami. Přišel sem do kamenného města mezi čtvrt milionu lidí jako list poháněný mocným větrem a síla vede jeho kroky k neznámému cíli. On sám není nic. Jeho duše je jen umrtvený, ztuhlý úlomek, ale kvůli němu vzplál uschlý jalovcový keř jasným plamenem. A on musel odejít daleko do světa a vybudovat svůj život znovu. Neochvějně, s nevysvětlitelnou jistotou  ví, že ta adresa se najde a on se setká s člověkem, který má sílu vzkřísit ho k novému životu.
Tři životy už prožil. V bolestech však musí začít ještě jeden život. Pochyboval, ale ruka bez zachvění zatloukla hřebíky do prken, zakrývajících okna chalupy, a stejná ruka se vrátila do kůlny pro sekyru...
„Tady to je. To je určitě on. Je to zvláštní, ale našel se. Padesát penni.“
Muž si vzal kousek papíru, aniž na něj pohlédl, pečlivě ho složil a zasunul do náprsní kapsy. Dveře se za ním zavřely a před ním zářilo v jarním slunci palčivě modré moře.

„Kdyby skutečně začali vyšetřovat... kdyby... tak tu dívku snadno vypátrají. Ty ses s ní hodně stýkal...“
„Ale ona nic neřekne. Sakra, přece ji znám,“ Kari se už rozčilil. „Kromě toho to dělala v kanceláři večer, často pracuje přesčas. A na rozmnožovacím stroji se také nepozná, jestli ho někdo použil. Papíry koupila sama. Nevěřím, že by ředitel šel kvůli takovéhle věci na policii.“
„A tys hodil klíče do záchodu. Sestra mi dosvědčí, že jsme spolu byli v kině, na devátou. Bylo skvělé, že jsme ji šli doprovodit. V předsíni jsem prohodil pár slov s paní Järvinenovou. A v jedenáct jsme se oba vrátili domů. Sakra, přece nám nemůžou nic dokázat.“
Ještě jednou, už po několikáté, si všechno znovu zopakovali. Školníkovy klíče visely na věšáku vedle jeho dveří a bylo snadné obtisknout je do vosku a získat kopii. A dveře jednotlivých tříd se nikdy na noc nezamykaly. Kari sám vysoustružil klíč. Celé dobrodružství bylo jako z kriminálního filmu. A štěstí jim překvapivě přálo. Ne, nemůžou je usvědčit. A celých čtrnáct tříd přece nemůžou jen tak bez příčiny potrestat. Jejich cílem bylo ukázat, jak jsou učitelé se všemi oběžníky bezmocní. Ani jeden z nich však nečekal, že to potom bude tak těžké.
„Kdo se bojí, nesmí do lesa,“ řekl Kari povzbudivě. Oba měli knedlík v krku. A už moc dlouho spolu mluvit nemůžou. Chlapci se na ně už začali zkoumavě dívat. V každém případě teď Kari dokáže držet jazyk za zuby, jestli si ho ředitel pozve k výslechu.

Chlapec seděl na nízké stoličce u bílého dětského stolku, pod nějž se sotva vešly jeho natažené nohy. Tuší začerňoval jednu stranu hrubého, silného papíru. A stará dóza na bonbony stála na stole otevřená a pestré skleněné střípky v slunci zářily.
Tohle byl ten světlý pokoj, o němž se mu zdálo. Pokoj dětství a pohádek. Maminčin pokoj. Voňavý a laskavý pokoj. Maloval štětečkem pečlivě a přesně, jazyk mezi zuby, krk a čelo zpocené. A ořezal starý váleček na hraní tak, aby měl průměr osm centimetrů. Kolem něj obtočí papír a bude lepit vrstvu po vrstvě, dokud neudělá dostatečně silný válec s černou vnitřní stěnou.
Při malování vdechoval příjemnou vůni tuše a myslel na Číňany. Někdy, až bude velký, bude psát moudrá slova černou tuší na stříbrný papír. Čína je stejně veliká jako Evropa a on by chtěl někdy vidět Žlutou řeku a Modrou řeku jinak než na mapě. I na té největší mapě jsou totiž řeky jen modré nehybné žilky a není poznat, jak v nich proudí voda.
Slíbil mamince, že zkusí před večeří usnout. Chvíle, kdy se sen stane skutečností, se však blížila a on viděl, jak se skleněné střípky mění v drahokamy. A kdyby se to nepodařilo, vlastně by se vůbec nic nestalo, neboť o jeho plánu nevěděl nikdo jiný než lékař. A sotva se dá předpokládat, že by si pan doktor na jeho plán pamatoval. Lékař musí myslet na spoustu jiných věcí, musí myslet na život a smrt a zrození, nějaké skleněné střípky se mu už do přemýšlení nevejdou. A nic by se nestalo ani v případě, že by pan doktor nezapomněl, protože pan doktor je rozumný člověk a nebude se smát tomu, co není k smíchu.

Ředitel ještě jednou vyslechl školníka a uklízečku. Ti však nic nevěděli. Jakkoli se snažili si na něco vzpomenout, nevěděli nic. Ředitel znovu osaměl v místnosti u svého velkého stolu. Na zdi visí velký rozvrh hodin. Slunko se začíná pomalu klonit k večeru. Už je jenom hodina času, pak se iniciativa z jeho rukou přesune do rukou někoho jiného. Provinilci vydechnou úlevou a získají jistotu, ve škole už nebude vládnout stejný duch jako dřív. Vzdor zvítězí nad autoritou.
Ředitel seděl za stolem a vraštil obočí. Velké, silné ruce měl zaťaté v pěst. V létě, o prázdninách kope příkopy a přemísťuje balvany, ale letos nic takového nebude. Mluvilo se o lázních a o dietě.
Ve velké školní budově, rozkládající se kolem něj, zase začala hodina. Aula je tichá a duní prázdnotou. Hodiny na stěně ředitelny tiše tikají. A ředitel je sám a bezradný. Přišel odjinud, získal si úctu učitelů a rodičovské rady, ale ne jejich pochopení. Jeho činy určuje přísnost a neotřesitelné vědomí povinnosti. Přesto je chápavější, než se soudí, a ke svému úkolu cítí lásku, byť takovou věc se nehodí dávat najevo. Někdy později, až uplyne hodně času, na něj budou vzpomínat, jeho obraz se v mysli bývalých žáků zvětší a rozjasní, jeho osamělost, přísnost a neochvějnost se stanou symbolem. Laskavost je slabostí, chápavost znamená podávat prst zlu, přimhouření očí je neodpustitelnou změkčilostí.
A on odpovídá za duch této školy...
Takto sám může váhat a pociťovat tíseň. Může zatínat mohutné ruce v pěst a nadávat a klít. Ti zbabělí pejsci, kteří nedokážou přijmout zodpovědnost za své činy. Čin spáchaný ve tmě seje temnotu, ať jsou jeho cíle jakkoli nesobecké a šlechetné.
Sám pro sebe může proklínat i nějaký zdeúřední oběžník, vymyšlený zběsilými psy stranických plátků, oběžník, který má přirozeně zcela opačný účinek než bylo zamýšleno. Směšní, malí, hloupí kluci – ti nevědí, že on má na boku jizvu po ruské kulce, protože ji nikdy nestavěl na odiv. Je to jeho věc, o tom se nemluví.
A teď ví i to, že nesmí couvnout. Ať se zřítí celá pracně budovaná stavba, ať se několik životů mladých chlapců vychýlí ze svých drah, ale viník musí být potrestán. Ne kvůli jeho cti či autoritě, ale kvůli duchu, kvůli zákonu, z principu. Ozvalo se zaklepání na dveře.
Je to pastor Laurila, jehož celá bytost je teď řediteli cizí a protivná. Moderní učitel, vyznavač křesťanské výchovy mládeže a ctnostných ideálů. Za šedivých zimních rán přesně v osm spustí ranní modlitbu plnou lyrických vzdechů, dívá se chlapcům do očí a tiskne jim ruku. Jeho cit je jako házení jemňoučkého písku do soukolí mohutného stroje. V téhle škole se vychovávají chlapci, budoucí muži, ne ufňukané slečinky.
„Pane řediteli, chtěl bych s vámi na pár minut mluvit o... o té ranní záležitosti.“
Laurila má strach. Tiskne ruce k sobě, až jsou zpocené. Dívá se řediteli do očí a na tvářích se mu objevují nepravidelné rudé skvrny. Před tímhle ředitelem je pořád jenom žák, možná žák z nejvyššího ročníku, samostatný, ale přece jenom žák, který se bojí přísného slova a trestu. Desetileté studium a praxe učitele a vychovatele se rozplývá jako dým. Ovládne se však a promluví:
„Slyšel jsem, pane řediteli, že se chcete... obrátit na policii? Není to... nebylo by možné nějak jinak...?“
Ředitel odpovídá stejnou měrou sobě i tomu rozplizlému měkkýši:
„Vím, že je to moje prohra, přiznám tím, že nedokážu ve škole udržet kázeň. Vím, že ztratím autoritu. Musím ale najít viníka... za každou cenu.“
„Ale já... vy už přece tušíte, kdo je viník.“
Teď se ředitel usměje s jasným opovržením.  Vstane a začne přecházet po místnosti sem a tam a dívá se shora na toho malého, rozechvělého, sentimentálního tvora.
„Zřejmě máte nějaké nové informace, pane kolego. Samozřejmě si rád vyslechnu všechno, co do té záležitosti může vnést jasno.“
Laurila pořád pevně tiskne ruce k sobě. Po těle cítí ledové mrazení. Připadá si jako zrádce, opovrženíhodný udavač. Teď už ho nikdo, nikdo nepochopí. A přesto právě teď je sám sebou, teď se projeví jeho nejhlubší, nejopravdovější, nejčestnější já. Dosud nikdy nebyl tak upřímný a vyrovnaný, tak celistvý jako v tomhle zoufalém okamžiku. Řekne:
„Když jsem se o přestávce díval ze sborovny na dvůr, viděl jsem, jak Veli Sunnila a Kari Saarinen jdou každý jinudy mezi hromady dříví. Několik minut se tam spolu dohadovali. Možná by se Veli Sunnila chtěl přiznat...“
Minutu, dvě minuty vládne ticho. Hodiny tikají. Slunce se kloní k západu. Je už odpoledne. Ředitel řekne:
„Veliho Sunnilu jsem už vyslýchal. Nechce se přiznat. A bez přiznání s ním nic neudělám. Nechci se stát špehem. A nebudu ani mezi žáky hledat někoho, kdy by zradil kamarády. Proto bude lepší nechat další vyšetřování na profesionálech.“
Teď se Laurila rozčilí. Napůl vstane.
„Pane řediteli, vždyť zničíte dvěma mladým chlapcům život,“ přesvědčuje ho. „Není to jejich vina. Jejich přesvědčení bylo hořce uraženo. Představují si, že bojují za právo, a jsou to jenom kluci. Pane řediteli, všichni nemohou být vzorní žáci. Vzorný žák není žádný ideál. Jestliže je nějaký hoch poslušný a dobře se učí a ctí učitele a dodržuje školní řád, tak to může být vzorný žák a hodný hoch, ale nemůžeme ho milovat. Jeden hříšník znamená víc než deset pobožných.“
„Pane kolego, bible nemá s touhle záležitostí co dělat. Já hledám viníka – a odpuštění bez trestu je jako chleba bez soli.“
Laurila moc nechápe, zmateně se na ředitele dívá. Ředitel ho zjevně vůbec nepochopil.
„Já vás neprosím, abyste komukoli odpouštěl. Viník samozřejmě musí být potrestán. Ale kvůli klukovině mu přece nemůžete zničit celou budoucnost. Copak nestačí, když se viník přizná?“
„Už jsem vám řekl, že se nepřizná,“ podotkne ředitel. Pomalu ztrácí trpělivost. „Nemá cenu to omílat pořád dokola.“
„Ale co kdybych... co kdybych s ním zkusil promluvit? S Velim Sunnilou. Chtěl bych být chlapcům víc bratrem a přítelem než učitelem. Kdybych mu vysvětlil...“
Ředitel teď nemůže mlčet: „Pane kolego, vy prostě nechápete, co je posláním učitele. Už teď vám musím říct, že vaše zastupování u nás na konci pololetí končí. V mé škole nepotřebujeme mít místo učitelů bratry a kamarády. Ale samozřejmě by bylo dobře, kdybyste mohl trochu zmírnit důsledky bratrství a kamarádství. Jinými slovy bych ocenil, kdyby se viník sám přiznal. Myslím ovšem, že svůj vliv na chlapce přeceňujete, ale to je vaše věc.“
Ředitel na okamžik zmlkne. Je trochu pobaven. Ať se tedy utká cit s citem, myslí si, byť je mu ta myšlenka protivná. A ještě řekne:
„Abych celou věc usnadnil, tak vám ještě řeknu, že mi bude stačit jediný viník. Nebudu chtít, aby odhalil spolupachatele. Zmínil jste Kariho Saarinena. Budiž, jako by jeho jméno vůbec nepadlo. Jeden viník mi stačí. Pokud se přizná jeden, přiznají se i ostatní. Tak to tedy odložíme na zítřek.“
„Dovolujete mi tedy, abych si Sunnilu pozval? Může pak přijít rovnou za vámi.“
„Dělejte, co uznáte za vhodné. Mně bude stačit, když mi večer zatelefonuje. Budu celý večer doma. Dávám vám čas řekněme do deseti. Třeba uspějete, i když, jak jsem už říkal, o tom pochybuji. A ještě z principu, když jsme to téma začali...“ Ředitel se obrátí k Laurilovi zády a dívá se z okna, nechce mu pohlédnout do obličeje. „Chci vám říct, že takový vztah mezi učitelem a žákem se mi nelíbí. Mezi učitelem a žákem je a musí být propast. Učitel se může jakoby snižovat na žákovu úroveň, může mu dávat najevo kamarádství a pochopení a může dosáhnout toho, že mu žák uvěří. Ve skutečnosti ho však přitom podvádí, protože je pořád učitelem, a žákovu důvěru chce jen proto, aby vyzvěděl jeho tajemství a mohl tak uspokojit svou...hm... nepřirozenou zvědavost, která s výukou nijak nesouvisí. A když využije takový nepřirozený vztah místo poctivého výslechu k tomu, aby žák přiznal svůj přečin, tak je to podle mě... snad chápete, co mám na mysli. Je možné, že jsem staromódní a že pedagogický směr, který vyznávám, už začíná vycházet z módy, ale...“
Ředitel zmlkne, jako by čekal na odpověď. Dívá se z okna. Za okamžik se otočí, jako by ho překvapilo, že nic neslyšel, a rychle řekne:
„Vím, že se mými slovy cítíte hluboce uražen. A máte právo vzdát se svého záměru, který se mi upřímně řečeno vůbec nelíbí, i když mi může pomoct... pokud uspějete.“
Zase se na Laurilu tázavě zadívá. Ten už nemá skvrny na tvářích. Upírá zrak k podlaze a v duchu si opakuje: Ne kvůli mně, ale kvůli chlapcům, ne kvůli mně...
Ředitel znechuceně pokrčí rameny. „No dobře, dělejte, jak uznáte za vhodné.“ Znovu se k němu obrátí zády, a když slyší, že se dveře pomalu zavírají, pokývne směrem k oknu. Toho člověka nemůže mít rád. Teď ho však ovládne nepříjemný zmatek. Stejná nerozhodnost, jaká ho ráno zničehonic přiměla změnit plány. Stejné pochyby, které ho vedou k tomu, aby se babral ve svém rozhodnutí. Možná ztratil cit pro objektivitu. Možná přehání a střílí do vzduchu. Možná by se na celou věc skutečně dalo pohlížet jen jako na obvyklé, drobné porušení kázně, z nějž nemá cenu dělat aféru. Přestože v jeho zmatené mysli přerostlo v obrovskou, nepoměrně důležitou zásadní otázku, která musí být vyšetřena, i kdyby měl dát v sázku svou pozici a veškerou autoritu.
Náhle se otočí ke dveřím, ale ty se už před hodnou chvílí zavřely. Jsou hnědé a nehybné. Jsou nezvratně zavřené.

Schodiště vonící vlhkým kamenem a cizí dveře. Bezvýrazné, zelené dveře, stejné jako všechny ostatní. Muž se před nimi zastaví, ale nevztáhne ruku po zvonku. Cizí, nehybné dveře jsou symbolem všeho neznámého a nezvratného. Muže se zmocní vnitřní třes.
Pak je zdálky slyšet – zdálky zpoza silné kamenné zdi – první známka života, pláč malého dítěte. Teprve potom zmáčkne plaše zvonek.
Přijde mu otevřít pobledlá žena v zástěře, s unavenýma, červenýma očima. Za ruku drží malého chlapečka v modrém oblečku. Ten se zvědavě hrne do dveří, aby viděl, kdo přichází. Ten pohled, podezíravý a chladný pohled města, nepřátelský a urážlivý pohled...
„Ne, není doma.“
Neznámý muž však stále stojí před otevřenými dveřmi s čepicí v ruce a bezradným obličejem.
„Je ve škole do tří. Ve tři chodí do kanceláře. Po páté se obvykle vrací domů. Ale – nejdřív se navečeří. Možná byste mohl znovu přijít kolem šesté. Myslím, že pak už tady bude.“
Muž stále stojí bez hnutí na schodišti s čepicí v ruce. Jeho nemluvnost znervózňuje i dojímá zároveň. Je těžké jen tak před ním zabouchnout dveře. Hlas je neklidnější, naléhavější.
„Nebo bych mu mohla něco vyřídit. Jestli mu chcete nechat vzkaz, tak já ovšem...“
Vtom se muž otočí a pomalu si nasadí čepici na hlavu. Dveře se zase zavřou, nezvratné, osudové dveře. Chodba je úplně tichá a vydechuje pach vlhkého zdiva. Muž klesne na schod a pomalu si položí obličej do dlaní. Sotva však zavře oči, vidí před sebou planoucí keř a mluví k němu hlas.
Hlas k němu promlouvá. A on poslušně vstane a dál sestupuje po schodech.

Dlouhé, štíhlé nohy a holé ruce, jejichž bělost ještě nestačil narušit sluneční svit. Dívky běhají dlouhými, pružnými kroky, s mladistvým půvabem, pod tenkou látkou se rýsují nedotčená mladá dívčí ňadra, a ústa pootevřená námahou v jarním světle rudě září. Purpurové víno ve stříbrné číši.
Je bohatý, je úspěšný, má krásné děti, má mladistvou a dosud žádoucí ženu, jeho slovo má svou váhu. Kde se v jeho srdci vzala ta trpká pachuť rozkladu?
Poloha hlavy, oblouk mladých ramen, svůdně půvabná oblost štíhlých boků. Ano, miloval už více žen, je už podruhé ženatý, hodně miloval a postupně ztratil cit. Ale právě teď, v jásavém jarním světle, ho mládí oslňuje. Prolomí strnulé, za desetiletí ztuhlé dno a do vědomí mu vplyne vzpomínka jako zurčící bublavý potůček.
Pohled sleduje dívky s míčem, jejich smích a tváře zruměnělé hrou. Zalyká se žízní po mládí a kráse.
Ach, mládí, nenávratné, navždy ztracené...Už nikdy nepocítí v srdci tak závratné opojení. Uvažuje chladně a vypočítavě, žilky začínají pomalu kornatět a místo vášně a lásky nastoupil zvyk, má moc – a ta moc ho tíží.
Průzračný, zurčivý pramínek – a okolní svět ustupuje, pohled znovu směřuje do dáli a na tváři se objevuje bezděčný úsměv.
Ten trochu pošetilý, štíhlý a distingovaný mladík, který si pečlivě upravuje modravě černý knírek, a předtím, než líbá v zahradě dámy v bílých šatech, si vykloktá parfémovanou ústní vodou, se po studiích pokoušel dělat všechno možné, praktikoval v bance a rok seděl i v úřadě, ale nejradši večeří v hotelu, líbá dámám ruce a hledí jim zkoumavě do očí a pěstěnou, bílou rukou si upravuje knírek. Také dost hraje a má dluhy a směnky, ve skutečnosti v nich vězí až po krk, ale on se jen s nakažlivou lehkomyslností usmívá a flirtuje s dámami. Také trochu maluje – půvabné akvarely a akty, které rád ukazuje dámám, aby se červenaly a pohoršeně odvracely. A nemá nic proti tomu, když ho titulují rada jen na základě jedné dílčí zkoušky.
Je léto, červenec, stinné cestičky, pestré slunečníky a bílé, lehkomyslné tváře a černé oči a pečlivě chráněné, holé ruce, které líbá v šeru letní noci a na verandě se pohupují pestrobarevné lucerničky. Bílá loď pluje kanálem a nad temnými korunami stromů plane horko. Vrátil se z kanálu Saimaa a vypráví o tom u večeře, zatímco máslo na stole měkne a chladicí nádoby se rosí:
„Dámy, netušíte, jakým utrpením ta cesta byla. Odjel jsem, abych se pokochal finskou jezerní krajinou, tou vychvalovanou lyričností. No, poslyšte, spát uprostřed zatuchlého plyše ve třicetistupňovém vedru, když vám do uší bzučí komáři, a zrovna když celý zpocený a vyčerpaný konečně usínám, zahouká loď. Čekám na ráno, koupu se v potu, komár bzučí, omotám si hlavu navlhčeným šátkem. Samozřejmě se taky podívám z okna: bílá noc, lesknoucí se vodní hladina, skály, břehy, červánky na nebi – podivuhodné, wunderschön, pohádková země. A ráno, myslím si, mě čeká ta lyrika. Loď ospale pluje po třpytivé vodní pláni. Na palubě se ozve zaržání býka. Voda a skály a břehy. Loď houká, zase to stejné molo. Nakonec z toho začínám blouznit. Loď houká, zase stejné molo, na něm stejná babka s konví mléka, zase brázdíme jiskřící vodní plání, stejný ostrůvek s břízkami, stejné skalní seskupení, stejná borovice na skále. Loď houká, molo, stejné šedé molo, stejná babka nebo děda s konví. Netušíte, jak je ta krajina k smrti jednotvárná, finská jezerní krajina – chraň nás před ní pánbůh. Ta by mě zabila.“
Kolem stolu se lidé smějí a baví. Sklenice cinkají. Mluvil napůl žertem, napůl vážně. Gentleman musí být blazeovaný. Teď sebou trhne. Dívají se na něj panenské oči, potemnělé hněvem, jemné chřípí se chvěje, obličej zbledl vzrušením. Pobaveně se dívá na zvedající se, půvabná ňadra, bílé ruce, jimiž proudí krev, hrdé, krásné panenské rty. Její výslovnost je legrační, ale dětsky vážně pronáší patetická slova:
„Jak můžete tak hanět svoji vlast? Krásnou, drahou vlast!“
Žertem odpoví: „Drahá, mladá slečno – my Finové jsme už takoví. Jsme příliš plaší, nechceme se chlubit, proto haníme to, co je naše. Ale kdyby to o nás řekl řekl cizinec, tak i já bych vstal a jako lev bych bránil svoji zem! Saimaa je krásná, Saimaa je podivuhodná, nádherná Saimaa! Líbám vám ruku, mladá rakouská slečno.“
Laciné bílé šaty jen zdůrazňují mládí. Teď odvádí děti pryč, ty rozmazlené, přecitlivělé chlapce, oni se jí drží za ruku a dívají se na ni. Zčervená, skloní k nim hlavu. Kráčí jako panenská mladá bohyně, tahle rakouská dívka, která se tady na kanále octla v roli guvernantky. Muž na ní spočine dlouhým pohledem, zapomene na sklenici vína a cigaretu. Kolem něj se mluví německy a rusky. Pořád se mluví o zavražděném arcivévodovi a jestli bude na Balkáně znovu válka. I on musí mluvit. Vysvětluje:
„Ale na Balkáně se musí válčit pořád. To patří k věci. Tam si to žádá národní povaha. Bylo by nepřirozené, kdyby se na Balkáně neválčilo. To je jejich věc. Co je nám po tom...“
Ale pořád zasněně hledí do stínu stromů. Studniční voda jiskří. Jsou v ní kousky ledu a nádoby se rosí. Na napudrovaných obličejích žen vystupují nepatrné kapičky potu. A on se narovná, jeho povinnost je být zábavný a zajímavý, jeho povinnost je svádět a dobývat. Neboť obchodní rada z Vyborgu má zakázky od ruského státu za miliony rublů a jeho dcera dospěla do věku, kdy by se měla vdát.
V podvečer však jde na břeh sám. Má s sebou krabici s barvami a blok. A cizí krev, cizí mládí sedí vedle kanálu na bílé lavičce a dívá se, jak zapadá slunce, červená koule v lehkém oparu pomalu klesá za stromy.
„Na hranici hoří lesy,“ řekne.
Horká noc a její husté šero. A chladná bílá ruka vedle něj a krásné, hrdé panenské rty, jejichž nedotčenost ho vzrušuje.
„Na hranici hoří lesy,“ řekne ještě jednou. Z černé vody kanálu stoupá chlad a v chladu je zřetelně cítit kouř.
Horké dny finského července. A šplouchání vody a pokřikování, když ženy plavou ve vodě, která se ve slunci trochu ohřála. Lehké slunečníky, lehkomyslně odhalená ramena a ve světlých nocích hlas houslí na břehu. Horké noci.
Při výletech se k jídlu prostírá do trávy na březích jezera, pečeně a láhve a moučníky. Petrohradské pivo pění v lahvích se zabroušeným uzávěrem, tvrdé límečky starých pánů se špiní a na bílých vestách se objevují skvrny od popela. Nervózní stará paní oddechuje pod stromem, tváře brunátné a ústa otevřená. Děti se brodí na písčitém břehu a mladá dívka si podkasala sukni a z vody září její bílé nohy.
A ztěžklý horkem, idylický, zasněný červenec na břehu kanálu přechází v srpen 1914. Pak už nic není jako dřív. Co navždy odešlo, nemůže se nikdy vrátit. Svět je zachvácen požárem a válka přeškrtne všechny plány černým křížem a bláznivý vojenský guvernér přikáže vyklidit všechny vily na kanále.  Balí se kufry, pláč, omdlévání. Žandarmové vedou po cestě mezi odhalenými bodáky německou rodinu a uprostřed křiku, bídy a zmatku vidí jen bílý, vyděšený dívčí obličej a ruce zkřížené na prsou. Pryč, pryč, utéct před válkou, Němci prý už bombardují Hanko, Helsinky jsou evakuovány, davy lidí utíkají z Vyborgu pěšky a na koních, po silnicích se vleče nekonečný průvod. Sedláci zahánějí dobytek do lesů nebo krávy porážejí a lodě odplouvají, aby je armáda nezrekvírovala.
Oni prchají po kanálu vlastní lodí. Nekonečné hodiny plynou při čekání, až se otevřou stavidla. Plačící stařeny natahují ruce a žebrají, aby je vzali na loď: „I chudák má svůj život. Přijdou Němci!“
V nejzazším koutě kajuty, v nehybném vedru, kdy slunce svítí na palubu lodi jako planoucí kus rudy, je cizí dívka, všemi odvržená, náhle nenáviděná a podezřelá, bez pasu, bez peněz – rakouská dívka, která zabloudila do Finska, sama a bezbranná na prahu války. Už o ni svedli bitvu, zvažovali její osud ze všech stran: „Pane Bože, vždyť nás všechny postřílejí jako špiony, když ji vezmeme s sebou!“
Lidskost přece jen zvítězí. Vždyť ta dívka už mluví trochu finsky. Vezmou ji s sebou. Musí ji dopravit přes hranice do Švédska. A vlaky se ženou, na všech nádražích narůstají fronty. Německé jízdní oddíly už viděli v Kouvole, jakkoliv je to šílené a neuvěřitelné. Utéct, utéct! Statky se prodávají za zlomek ceny, koně se rekvírují, kozáci hlídají kontrolní stanoviště, zatýkají a vězní.
Svět se rozpadá, Evropou duní děla, a je už zbytečné pamatovat na povinnost a odpovědnost a etické požadavky. Teď se mu vzdávají, ty zoufalé, hrdé panenské rty. Ta horká ústa mu do ucha šeptají německá slůvka. Svět se rozpadá, bílé paže objímají černou hlavu v zakouřené kajutě. A malý, modročerný, lačný knír se tiskne do bílé kůže ramen a vypočítavá ústa pronášejí sliby, které nemíní dodržet, lžou a svádějí.
Loď vydechuje srpnové horko, nelze se dotknout rozpáleného kovu. V kapitánově kajutě se hrají karty. Mají pivo a šampaňské a přepychové koše s jídlem. Podařilo se jim utéct, peníze jsou v bezpečí, brzy se miliony a desítky milionů rublů přesunou do rukou mužů, kteří vědí jak na to. Zpívejte, braši, co je nám po těch, kdo padli, kdo trpí hladem, kdo hasí žízeň vodou ze studní na nekonečné cestě s dětmi v náručí a ranci na zádech. Svět je bojiště silných a troufalých, a slabí ať se jim nepletou pod nohy.
Svět hoří. Lodě se hromadí před zdymadlem. Vyděšení lidé už nabízejí na prodej stříbrné předměty. Lodníci pijí, na břehu propukají bitky, nože. Loď v bílém šeru sálá horkem, změť hlasů se nese daleko v nehybné noci. Nelze se skrývat celé dny, v noci je nikdo nevidí, tráva voní, zvadlé listy bříz už plují po nehybné vodní hladině, vlhkost se perlí na trávě. To je finské léto, léto tvé nové vlasti. Přijď už, krásná Rakušanko!
Nahé, bílé, rozechvělé panenské tělo v srpnové noci. Svět je bezostyšný, svět patří lidem bez citu a odpovědnosti. Hned tě uvězní, ruské věznice jsou strašné, teď je válka, mohou tě zastřelit jako špionku, jen já tě můžu zachránit! Musíš! Nahé panenské tělo, tak naprosto bezbranné, jeho obrovská hanba a prolomení hrdosti, jaký požitek. Pokořuje to tělo, přiměje ho souhlasit se vším a ono uspokojuje i jeho nejnepřirozenější rozmary. Teď se mstí za plachost, za hrdý odpor, teď je jeho a on si s ním může dělat co chce. Cizí krev, poddaná nepřátelské země – štíhlé, bílé údy se chvějí, ústa už naříkají. Oči se na něj dívají jako vyděšené, nešťastné propasti. Copak i takováhle může být láska? Chladnokrevné, vypočítavé ponížení? Ale on ještě mluví a hrubě, bezostyšně vysvětluje.
A pak jde a v duchu se napůl směje, bílou pěstěnou rukou si hladí modročerný knír a s požitkem si zapaluje cigaretu. V hloubi duše je sám sebou zděšen. Copak se člověk může takhle chovat! Ach, svět hoří, děla duní nad Evropou, střely trhají živá lidská těla. To je však daleko. Dnes v noci našel sám sebe. Svět je bezostyšný! A myšlenka se požitkářsky, chorobně vrací ke každému detailu, každému zachvění a vzdechu, každému hrubému doteku – taková příležitost se může naskytnout jen jednou za život. A on měl odvahu vysát z ní všechnu rozkoš do poslední kapky.
Sedí v osvětlené kajutě. Z lidských tváří se vytratila naučená zdvořilost a dobrosrdečnost. Na podlaze se válí prázdné láhve. Pánové si odepnuli límečky. Obličeje jsou zbrocené potem.  Teď se hraje. A on hraje – s povýšeným úsměvem, cigaretu v koutku úst, černomodrý knír se mastně leskne v anemicky bílém, drobném obličeji. Teď se hraje s vysokými vklady. Stomarková bankovka je malý peníz. Teď se hraje o tisíce – a on si nedbale strká svazky bankovek do kapes. Až do dna, do dna, do poslední kapky – ráno ještě přijde jeho okamžik, ráno ještě strčí několik tisícovek dívce do ruky a usměje se na ni – shovívavě, blasée.
Poslední zdymadlo. Loď pomalu klouže, lodní šroub šlehá vodu do pěny, kamenná stěna se pomalu blíží k železnému boku lodi, chráněnému zavěšenými kusy dříví. Mohutná masa lodi se pomalu sune kupředu, už už narazí do kamenné stěny, loď sebou trhne, zastaví se a vrata zdymadla se za nimi začínají zavírat. A teď náhle kroky běžící po palubě, zoufalý obličej, utrpením změněný k nepoznání, záblesk bílých šatů a srdcervoucí výkřik. V příštím okamžiku narazí železný bok lodi do kamenné stěny komory a nářek odíraných dřev je přehlušen příšerným skřekem drcených kostí.
A v témže okamžiku projede jeho tělem, paralyzovaným slabostí a hrůzou, tak bezmezný záchvěv rozkoše, že se mění v bolest, projede jeho tělem jako žhoucí ostří nože a z úst vyjde bolestné chrčení. Ty štíhlé, bílé údy, měkká oblost boků, hrdé, odmítavé panenské rty teď plavou rozdrcené ve špinavé vodě a osvobozují ho ode vší zodpovědnosti, přiznávají, že zvítězil tak zcela a dokonale, že úplnější vítězství si lidská fantazie nedokáže představit.
„C´est fini,“ šeptají jeho rty, zatímco vzrušený dav nahlíží do vody a ženy lomí rukama a omdlévají, lodníci loví zbytky těla ze špinavé vody, smíchané s bublající krví. „C´est fini,“ šeptá si sám sobě a zírá na ten výjev ochromený hrůzou, ale přitom lačně.
A pohledem zločince se rozhlíží kolem. Nikdo mu teď nesmí věnovat pozornost. Opatrně sestupuje po schodech, ze zaprášené postele pokryté červeným plyšem vezme dopis, strčí ho do vnitřní kapsy saka a vrací se na palubu. Jako adresa je na dopise uvedeno jméno, na něž už zapomněl, a malé město a ulice v Rakousku. Dopis však neotevře. Nepřečtený ho hodí do kotle a plameny ho ve vteřině pohltí.
Pak je třeba naříkat a vyjadřovat lítost, krčit rameny a soudit, že to tak možná bylo nejlepší. Tajně si každý oddychne úlevou, neboť je válka a nad poddanou nepřátelské země je nebezpečné držet ochrannou ruku. Je válka a miliony se začínají otáčet. Válka ho zatvrdí a dá směr jeho životu, smaže jeho dluhy a stvoří mu budoucnost, dá mu moc a umění ji používat k tomu, aby získával čím dál větší moc. Knírek zmizí, lékořicový prášek a jemně parfémovaná ústní voda jsou zapomenuty, vlasy ustupují dozadu a odhalují velké, vypočítavě moudré čelo, manželství přidává k jeho rostoucímu majetku další milion, chrlení krve to manželství z rozumu ukončuje několik měsíců po narození dvojčat. Přinutil osud, aby ho poslouchal, a proto musel zavraždit svou měkkost, podřídit se železné kázni, obětovat mládí a krásu a půvab, obětovat bezvládné, rozbité tělo a oblé údy. Málokdo sází do hry svého života tolik.
Dvě mladé dívky si hází s míčem a slunce se odráží na jejich bílých pažích, v jejich vlasech a na pootevřených růžových rtech. Dvě mladá, bezcitná, hrající si zvířátka. Dvě krásná, mladá zvířátka. Ředitel Sunnila zhluboka vydechne úlevou.  Rozhlédne se kolem, je pořád sám, nikdo mu neviděl do obličeje. Stejně by ho nikdo nedokázal pochopit.
Vzdychne a začne přecházet sem a tam. Doutník mu nechutná, v ústech cítí hořkou chuť hniloby. Sluneční paprsky už nezáří, pokoj je ponořený do pološera. Na nose a na tvářích mu vystupuje namodralá síť žilek. Stále však je mocný a důležitý muž, který před sebou má plno práce, tvůrčí a konstruktivní práce. Před dvaadvaceti lety v prchavém okamžiku zavraždil své mládí, zavraždil ho tak úplně a zcela, jako kdyby ten lehkomyslný, těžce zadlužený úředník s uhlazeným knírkem nikdy ani neexistoval. Nezbyla jeho jediná fotografie z těch dob, instinktivně je všechny vyhledal a zničil. I jméno si změnil – pofinštil.

Město smutku a radosti