Nakladatelství Hejkal / Podzimní knižní trh

Nakladatelství Hejkal

TOPlist
(obálka) 
Mika Waltari: ŠŤASTNÁ HVĚZDA  2. vydání / FIN MIKAEL KARVAJALKA ANEB HAKIM V ZEMÍCH ISLÁMUMika Waltari

ŠŤASTNÁ HVĚZDA 2. vydání
FIN MIKAEL KARVAJALKA ANEB HAKIM V ZEMÍCH ISLÁMU


vložit do košíku

Hrdinové Šťastné hvězdy Mikael a Antti se ocitají v samém středu islámského světa, na dvoře sultána Sulejmana. Mikael je zpočátku okouzlen. Obdivuje náboženskou toleranci Osmanské říše, v níž si jsou všichni zdánlivě rovni a každý může dosáhnout i toho nejvyššího postavení. Postupně však dospívá k hořkému prozření. Vidí, že všichni jsou jen sultánovými otroky a každý si může svobodně vybrat jen to, zda přijme islám a nasadí si na hlavu turban, nebo zda o hlavu raději přijde, a častěji než pocty a vysoké hodnosti na lidi čeká náhlá smrt z rukou němých otroků. Mikael se stává zbraní v boji, který mezi sebou vedou dva sultánovi nejbližší: oddaný velkovezír Ibrahim a milovaná favoritka Roxolana. Waltari poutavě, barvitě a s hořkým humorem líčí dobu i život svých hrdinů, krvavé bitvy, spletité intriky, zákeřné zrady, krátké chvíle pomíjivého pozemského štěstí i krutost historie, pro niž lidské životy neznamenají nic.
Z finštiny přeložila Markéta Hejkalová, ilustrace Zdeněk Mézl. Vázaná s přebalem.

ISBN: 978-80-88396-14-7
Doporučená prodejní cena: 399 Kč
Cena v našem e-shopu: 349 Kč
Stran: 832

Ukázka:
Ukázka z 10. části - Šťastná hvězda velkovezíra Ibrahima
Poprvé za dobu našeho přátelství se Mustafa bin Nakír přestal ovládat. Třásl mnou za ramena a křičel na mě: „Vhodný okamžik nám proklouzne mezi prsty, Mikaeli el-Hakime. Muftí dostal čas na rozmyšlenou jen do zítřejšího večera. Zítra večer jsou březnové idy podle křesťanského kalendáře. V té chvíli na prahu jara se děje všechno, co je na světě důležité a rozhodující, a onen osudový den ještě nikdy nezradil muže, jenž v něj věřil. Březnové idy dají dostatek kouřící lidské krve každému, kdo se ji odváží bez zbytečného váhání prolít. Proto je nejvyšší čas, abychom si stanovili plán a pustili se do díla. Březnové idy mají v oblibě jen muže činu, ale hlavy slabých drtí ocelovou podrážkou.“
„Do díla,“ zopakoval jsem. „Máš-li na mysli útěk, je už pozdě, a v sultánových zemích ani není místo, kde by nás čaušové nedostihli. Kromě toho neopustím velkovezíra Ibrahima v jeho nejtěžší hodině, jakkoliv je to z hlediska rozumného člověka hloupé.“
Mustafa bin Nakír netrpělivě vykřikl: „Spíš snad s otevřenýma očima, Mikaeli el-Hakime? Copak už nevěříš, že svět se musí změnit, aby už nikdo nebyl pronásledován pro víru, protože všichni budou vyznávat jen jednu? Sultán Sulejman nedokáže být pánem světa. K tomu úkolu zvolili geomaileři už před časem velkovezíra Ibrahima, ač o tom sám neví. Má na krku sultánovu osobní pečeť. V serailu se ví, že sultán je už několik dní nemocen. Janičáři milují prince Mustafu. Mladý Maur přezimuje i se svými loděmi v arzenálu. Nepotřebujeme nic než peníze pro janičáry, štědré sliby pro lid, ještě větší statky pro sipáhy v sultánových zemích, a serail radostně prohlásí sultánem mladého Mustafu a velkovezír Ibrahim mu v Eyupově mešitě  připevní k pasu svatý meč Dobyvatelův. Ach Mikaeli, Mikaeli. Neodvratný osud nazrál zrovna před zítřejším dnem, nezávisle na naší vůli. Mincovna razí ve dne v noci nové aspery pro měnovou reformu, jež měla zničit velkovezíra, ale intrika se nečekaně obrací v náš prospěch. Janičáři nejlépe rozumějí řeči stříbra a díván zmlkne, jakmile janičáři obrátí kotlíky.“
„Co však hodláš udělat se sultánem Sulejmanem?“ zeptal jsem se překvapeně.
„Ten musí samozřejmě zemřít,“ politoval Mustafa bin Nakír pomalý běh mých myšlenek. „Jeden z nich musí zemřít, to snad chápeš. Koho si tedy vybereš? Umím si to všechno předem představit. Sultán získá fetvu a pozve velkovezíra, aby s ním v noci ramadánu povečeřel, tentokrát však večeře skončí příchodem němých otroků. Před tím nastane velkovezírova chvíle, jediný okamžik, poslední okamžik, rozhodující hodina březnových id. Budou jíst ve dvou. Jed, dýka, hedvábný provaz, nezáleží na tom, jaký prostředek použije. Sultánův obličej bude přece možné obarvit a zkrášlit, aby navenek nebylo nic poznat. Kromě toho po jeho smrti bude lid už myslet víc na mladého Mustafu než na něj.“
Myšlenky se mi prudce rozletěly. Po dlouhém období deprese mi mysl začala zase vřít nadšením, neboť zdravý rozum říkal, že plán Mustafy bin Nakíra je reálný. Velkovezír a sultán vždycky jedí ve dvou, ba dokonce často spí ve stejné místnosti, byť si sultán podle dobrého mravu vybírá různé ložnice, aby zmátl případné spiklence a vrahy. Velkovezír má jediný možnost ho zabít, a janičáři a eunuši ze serailu by se skutečně příliš nevyptávali. Podřídili by se Alláhově vůli a starali by se, kdo dostane z ruky nového vládce nejvíc darů, jak je zvykem. Město by ovládla děla z válečných lodí mladého Maura. Kdyby někdo z pašů dívánu chtěl z hlouposti strkat hlavu do oprátky a požadovat přesné vyšetření, ostatní by mu rychle servali kaftan z těla, aby získali jeho místo. Čím déle jsem o tom přemýšlel, tím jasněji jsem viděl, že události nazrály pro toto jediné řešení. Já navíc podporou změny panovníka nic neztratím, neboť pokud by byl velkovezír na základě fetvy uškrcen němými jako zrádce u Brány míru, i moje hlava by se pod její klenbou rychle zakutálela na stejnou hromadu. Sultán by podle dobrého zvyku musel velkovezírovým příznivcům a sluhům rozdat mnoho černých kaftanů.
Vnitřním zrakem jsem viděl, jak se ztemnělá brána rozevírá a místo ostudné smrti se přede mnou objevuje nádhera moci. V tom okamžiku se však z křovin na břehu ozvalo veselé šplouchnutí a Anttiho hlas ve tmě řekl: „Alláh mi buď v noci ramadánu milostiv, ale tohle je opravdu dobré víno a tys mě uvedl do velkého pokušení, Mikaeli, kdyžs mě pro ně poslal do sklepa.“
Bál jsem se, že ho víno rozběsní, když má zakalený rozum. Proto jsem se na něj rozkřikl, ať okamžitě pustí soudek z pracek a přinese nám ho. Ochotně poslechl, přinesl soudek na molo jen trochu vrávoravě, teskně si otřel ústa hřbetem ruky a řekl:
„Promiňte mi, všichni dobří lidé, že jsem se musel trochu povzbudit na duchu, abych se odvážil zabít modrou kočku paní Giulie. Od prvního okamžiku jsem tu zákeřnou kočku sice horoucně nenáviděl a ten cit byl vzájemný, ale jsem už skutečně unaven zabíjením. Povzbudil jsem se ale vínem a teď tu kočku skutečně uškrtím, a na tvůj výslovný rozkaz, Mustafo bin Nakíre. To zákeřné zvíře se tady plíží a zjevně poslouchá, jak bolestně se v tvém srdci rodí báseň.Tamhle sedí na pobřežním kameni, žlutýma očima zírá na vycházející měsíc a ocas, příliš chlupatý pro Bohem stvořenou kočku, si omotává kolem předních nohou, jako by mě svým chováním chtěla schválně provokovat.“
Polekal jsem se a varoval ho, ať ho ani nenapadne zabíjet Giuliinu vzácnou kočku, která svého času stála mnoho zlatých peněz. Mustafa bin Nakír ho zase ujišťoval, že němá stvoření ho při porodu básně neruší. Antti se s hořkým povzdechem vrátil do křoví a rozzlobeně po kočce házel kamením, dokud zlostně nezavrčela a s naježeným ocasem neutekla po břehu. Mě však znepokojila myšlenka, že ta zlořečená kočka se nikdy nezdržovala příliš daleko od Giulie. Proto ani teď nemohla být Giulia daleko. Pozorně jsem si prohlédl zahradu, jasně osvětlenou vycházejícím měsícem, a svůj dům, postříbrený měsíčním svitem, zázračné dílo stavitele Sinana, příliš krásné na skromný příbytek malé rodiny. Schválně tlumeným hlasem jsem řekl:
„Pijme víno, Mustafo bin Nakíre. Tvůj plán je skvělý, ale ještě jsi mi neřekl všechno. Buď konečně upřímný a řekni, proč se vystavuješ smrtelnému nebezpečí. Myslím, že pouze kvůli velkovezíru Ibrahimovi bys nehnul ani prstem. Natolik znám tebe a svobodomyslné učení geomailerů.“
Odpověděl mi vzrušeně, jako by chtěl obelstít své srdce: „Mikaeli el-Hakime, svět ještě nikdy dřív neviděl podivuhodněji vybudovaný stát, než je Osmanská říše. Sultánovy země budou základem a východiskem znovuzrozeného světa. V Osmanské říši národnost, barva kůže, původ a dokonce ani víra člověku nebrání dosáhnout těch nejvyšších úřadů, jen na základě jeho přirozených schopností a nadání. Většina země patří sultánovi a většinu vysokých úřadů zastávají sultánovi otroci. Princ Mustafa je mladý a schopný dalšího vývoje. Je třeba ho zasvětit do tajného učení geomailerů a velkovezír Ibrahim musí seshora až dolů provést konečnou čistku. Defterdar Iskender čelebi nezemřel kvůli své zradě, ale protože byl zaslepený záští vůči otrokům ve vedoucích funkcích. Považoval Osmany za Alláhem vyvolený národ, a proto nad ostatní národy vznešenější. To byl ale omyl. I když je Osmanská říše předurčena, aby vládla světu, nejsou Osmané sami o sobě lepší než ostatní národy, nýbrž hodnotu každého člověka určuje jen jeho věrnost islámu v té podobě, jak ho vyznávají geomaileři, bez ohledu na jeho jazyk a barvu kůže. Nespočetně hlav proto musí bez milosti padnout, aby už původ, náboženské zanícení, přílišné bohatství či nevíra nepřekážely při budování mohutné světové stavby. Teprve, až se zbavíme tvrdohlavých mužů, jako byl Iskender čelebi a mnoho dalších, bude všechna země sultánova, všichni obyvatelé té země budou sultánovými otroky a všechen majetek bude patřit sultánovi. Takový je cíl, a nikdo nebude smět mít nic, co by mohl nazývat svým bezvýhradným majetkem, zároveň však se každému dostane všechno podle jeho schopností a potřeb. Sultán bude jen Alláhův stín na zemi a vnější obraz moci, neboť obyčejní lidé potřebují obrazy, jimž by mohli sloužit. Neviditelné a skryté za sultánem, bude však vládnout bratrstvo geomailerů. Jeho členové nesmějí mít žádnou osobní ctižádost a jejich jediným cílem musí být šíření slávy islámu. S pomocí geomailerů podřídí Osmanská říše celý svět moci islámu, jen až vzejdou semena, zasetá při našich poutích. Víš, co se stalo v Bagdádu a v Basře. Totéž se brzy stane v Indii. I nad křesťanským císařem zvítězíme, až bude velkovezír Ibrahim moct využít své nezměrné moci. Loďstvo máme. Francouzský král tajně pomýšlí na novou válku proti císaři, němečtí kacíři budou muset se zbraní v ruce hájit svou víru, budou-li si ji chtít udržet. Velká světová politika nevypadá vůbec beznadějně. Naopak, pojistili jsme si pozice vedoucí k ovládnutí světa. Pak všude zavládne víra v jediného Boha podle výkladu geomailerů, každému se dostane po zásluze práva a nevěřící už nebudou, takže snášenlivost a milosrdenství bude pro všechny.“
Jako bych v jeho slovech zaslechl krvavou ozvěnu z mé dávné minulosti, vášnivé kázání Tomáše Müntzera, jenž chtěl vybudovat nebeské království na zemi ve stínu duhového praporu a nevěděl nic o půlměsíci. Proto jsem řekl:
„Snad jsem postižen opovrženíhodným nedostatkem víry, ale myšlenka nutit všechny lidi vyznávat stejnou víru je mi nanejvýš odporná, ať jsou její pohnutky sebelepší. O stejnou věc se lidé už mnohokrát pokoušeli za pomoci kázání, zbraní, šibenic a hranic. Věřím už jen v nedokonalost člověka a v marnost jeho nejlepších úmyslů. Přesto věřím, že v hloubi lidského srdce tkví schopnost obnovy. Možná svět někdy bude o trošičku lepší, nepatrně spravedlivější, maličko milosrdnější a trochu snášenlivější než dosud. Taková je moje chabá víra a její naplnění nemusí myslím ani dlouho trvat, neboť žijeme osvícenou dobu a letopočet kříže dosáhl roku 1536. Za našeho života jsme byli svědky, jak se svět změnil v kulatou kouli a z moře se vynořily nové světadíly, a to nejsme ještě starci. Člověk se také naučil odlívat písmena a tisknout je do knih, které si i chudí mohou přečíst, a lidé se naučili vyrábět i lehčí a rychlejší děla. V běhu světa nemůže nastat žádná jiná rozumná změna než změna k lepšímu. Lidská povaha se ve své pomalosti a nedokonalosti vzpěčuje změnám příliš prudkým, ať už k lepšímu nebo k horšímu. To je nejlepší brzda, aby vůz nesjel do příkopu, i kdyby za otěže tajně tahali geomaileři. Jen z tohoto důvodu souhlasím s tvým plánem, Mustafo bin Nakíre, i když - abych byl upřímný -, souhlasím s ním spíše proto, abych zachránil seraskera Ibrahima, jehož miluji, a také svou hlavu, bude-li to vůle Alláhova. Vlastní hlava je každému drahá, cennější než všechna vylepšení světa. Otevřeně ti to vyznávám, a stejně otevřeně mi teď vyznej ty, můj příteli Mustafo, jaká tajná vášeň tě žene kupředu po zvolené cestě. Nezačni mi ale tlachat o víře, protože ve svém srdci nevěříš v nic.“
Mustafa bin Nakír v jasném měsíčním světle přiblížil svůj obličej k mému, až jsem v chladné jarní noci ucítil sladkou vůni jeho krášlicích přípravků. „Už nepij, Mikaeli el-Hakime,“ varoval mě a násilím mi vzal soudek z rukou.
Nakladatelství Hejkal,  Dolní 153, 580 01 Havlíčkův Brod
tel. 569 424 115, e-mail hejkal@hejkal.cz