Nakladatelství Hejkal / Podzimní knižní trh

Nakladatelství Hejkal

TOPlist
(obálka) 
Mika Waltari: KRVAVÁ LÁZEŇ  2. vydání / FIN MIKAEL KARVAJALKA V KŘESŤANSKÝCH ZEMÍCHMika Waltari

KRVAVÁ LÁZEŇ 2. vydání
FIN MIKAEL KARVAJALKA V KŘESŤANSKÝCH ZEMÍCH


vložit do košíku

Dvojici historických románů z první poloviny 16. století Krvavá lázeň a Šťastná hvězda napsal slavný finský spisovatel Mika Waltari v letech 1948 a 1949, brzy po světovém úspěchu Egypťana Sinuheta. Waltari měl toto své dílo o dobrodružném putování písaře Mikaela a jeho druha, siláka Anttiho v křesťanských a později islámských zemích ze všech svých historických románů nejraději.
Krvavá lázeň se odehrává částečně ve Waltariho vlasti, "v daleké severní zemi, již kosmografové znají pod jménem Finlandia". Písař Mikael, který pro svůj nemanželský původ nemůže pomýšlet na církevní kariéru, a jeho druh, na první pohled prostoduchý silák Antti, z finského města Turku prchají do Evropy, zmítané náboženskými a mocenskými boji. Zažívají veselý studentský život na pařížské Sorbonně, v Německu se zaplétají do bojů selské války, vyvolané reformací Martina Luthera, z bolestné blízkosti sledují kruté mučení při čarodějnických procesech,  účastní se barbarského vyplenění Říma. Poté se vydávají na cestu pokání, ale Bůh a Alláh rozhodnou jinak. Mikael a Antti se ocitají v samém středu islámského světa, na dvoře sultána Sulejmana. Mikael je zpočátku okouzlen. Obdivuje náboženskou toleranci Osmanské říše, v níž si jsou všichni zdánlivě rovni a každý může dosáhnout i toho nejvyššího postavení. Postupně však dospívá k hořkému prozření. Vidí, že všichni jsou jen sultánovými otroky a každý si může svobodně vybrat jen to, zda přijme islám a nasadí si na hlavu turban, nebo zda o hlavu raději přijde, a častěji než pocty a vysoké hodnosti na lidi čeká náhlá smrt z rukou němých otroků. Mikael se stává zbraní v boji, který mezi sebou vedou dva sultánovi nejbližší: oddaný velkovezír Ibrahim a milovaná favoritka Roxolana. Waltari poutavě, barvitě a s hořkým humorem líčí dobu i život svých hrdinů, krvavé bitvy, spletité intriky, zákeřné zrady, krátké chvíle pomíjivého pozemského štěstí i krutost historie, pro niž lidské životy neznamenají nic.
Z finštiny přeložila Markéta Hejkalová, ilustrace Zdeněk Mézl. Vázaná s přebalem

ISBN: 978-80-88396-13-0
Doporučená prodejní cena: 399 Kč
Cena v našem e-shopu: 349 Kč
Stran: 672

Ukázka:
Ukázka z 8. části - Duhový prapor.:
Kníže zmlkl, vzdychal a pokyvoval rozechvělou hlavou ze strany na stranu, takže jsem si troufl pokorně pozvednout hlas a přiznat, že bych nikdy nevěřil, že z úst světského knížete uslyším tak moudrá a rozumná slova. „Mohu být tak smělý a považovat to za odpověď?“ zeptal jsem se. „Mohu si troufnout vyřídit svému pánu, že mu dobrý kníže nepřeje nic špatného a nehodlá použít násilí proti nebohým sedlákům, kteří podle svého nejlepšího vědomí a svědomí hledají jen boží právo na zemi?“
Dobrý kníže na mě však pohlédl jako na pomateného a spěšně řekl: „Ne, pro Boha živého, v žádném případě nesmíš takové tlachy vydávat za má slova. Mým hostem totiž je prudký a přísný muž boží, doktor Luther, a pokud by mě slyšel takto mluvit, zase by ke mně přišel a křičel by na mě, v očích a ústech plno vzteklé nenávisti, a já jeho příšerný křik už za žádnou cenu nesnesu. Už jsem dal svolat vojsko a můj bratranec vévoda Jiří slíbil, že proti sedlákům vytáhne z Lipska, a mnozí dobří páni mi slíbili své oddíly na pomoc, takže už nemohu odvolat své rozhodnutí, ani kdybych chtěl. Bude zřejmě nejlepší, když ti všechno vyloží sám doktor Luther, neboť on ti vlastními slovy vysvětlí, co si o těch věcech myslí mí knížecí bratranci a bratři a co hodláme podniknout. Ode mně však můžeš Tomáše Müntzera pozdravovat a požádat ho, aby se modlil za mou nebohou duši, je-li opravdu muž boží. Nakaž mu také, aby co nejdříve složil zbraně a uchýlil se do bezpečí do nějaké cizí země, neboť jinak se bojím, že to s ním špatně dopadne a že stáhne mnoho mužů s sebou do záhuby.“
Kníže Jan pak rychle vstal, nastavil mi ruku k políbení, odešel z místnosti a dopis, který jsem mu přinesl, nechal otevřený na stole, aby si jej mohl doktor Luther přečíst. Zatímco jsem čekal na toho velikána, jehož sláva se během několika let rozlétla po celém Německu a odtud i do těch nejvzdálenějších zemí, roztřásl mě strach, bál jsem se setkání s ním víc než setkání s dobrým a laskavým knížetem. Věděl jsem totiž, že čím je doktor Luther slavnější a proslulejší, tím prudčeji a zlostněji se chová ke svým protivníkům.  Pokud se teď, v rozporu s dopisem, který sedlákům adresoval na jaře, vskutku obrátil proti nim a považuje Müntzera za falšovatele svého učení, soudil jsem, že mě čeká kázání, při němž mi zdaleka nebude do smíchu, a začal jsem už litovat, že jsem tak lehkovážně dovolil, aby mě Antti opustil, neboť jsem měl strach, že se na mě mohutný doktor vrhne a bude se snažit v mém těle zaškrtit Müntzera.
Bál jsem se ovšem zbytečně, jak se ukázalo. Velký učitel přišel se širokým doktorským baretem na hlavě, s prsty pokaňkanými inkoustem a s popsanými listy v rukou. Mával jimi kolem sebe, aby inkoust oschl. Skvrnu od inkoustu měl i na širokém obličeji. Bylo jasné, že přerušil spěšnou práci, aby se se mnou setkal, neboť očima stále ještě přejížděl napsaný text a sám pro sebe se usmíval, i když jeho pobrukování a úsměv neslibovaly nic dobrého. Měl jsem proto chvilku času si ho v klidu prohlédnout. Nebyl to už ten hubený mnich napjatého obličeje, předčasně zestárlý přemýšlením o složitých věcech, který sám a bez pomoci povstal proti papeži a proti císařovi a jehož jsem znal z obrázků, rozšířených po celém Německu. Stál přede mnou tlustý, silný muž v plné síle s hrozivě pevnou bradou a planoucími tvářemi. Bradu měl skutečně jako ze železa, mě však oslovil poměrně vlídně:
„Ach, chlapče nebohý, do jaké ďábelské pasti ses to nechal chytit! Budeš synem pekel, jestli se z toho čertova chléva včas nevyvlékneš. Tvůj obličej však je čistý a jasný a jistě nejsi sám vinen svým bludem, to pekelný duch, sužující Německo, tě svedl na scestí.“
Povšiml si Müntzerova dopisu na stole, vzal ho do rukou a s tvářemi rudnoucími hněvem přečetl několik řádek, pak však dopis náhle roztrhal a kousky zadupal do země. S očima hrozivě ztemnělýma mě přitiskl ke zdi a řekl mi:
„Záclony jsou roztaženy, zlo odhalilo svou pravou tvář a nikdo nemůže čekat na milost. Nastal den nenávisti, protože sedláci navzdory mým dobrým radám chtějí zneužít svaté evangelium pro své světské zájmy. Dobrý křesťan se pokoří před křivdou a násilím a nechce se za ně pomstít tím, že překrucuje svaté slovo boží, raději nastaví i druhou tvář, aby za svou pokoru sklidil sladkou odměnu na nebesích. Což jsem vás skutečně dost nevaroval, vy tvrdohlaví darebáci, loupežníci a buřiči, že vaše věc je i mojí věcí a že vás budu muset považovat za své nepřátele, kteří chtějí mému evangeliu škodit a ubližovat víc, než až dosud byli schopni papež a císař, pokud budete dál zneužívat jméno Kristovo ke svým světským pletichám?! Proto k vám už necítím milost ani soucit. Vyhlašuji vám přímá slova, jež jsem napsal na papír, aby se bez meškání rozšířila po celém Německu. Poslouchej proto, mladý muži, a poslouchej pozorně, abys toto mé poselství mohl vyřídit svému pánu jako odpověď knížete.“
Usadil se za mohutným psacím stolem knížete, zahalil se do pláště a začal hlasitě předčítat svůj spisek, adresovaný rabujícím a vraždícím sedláckým hordám. Napsal ho ovšem v takovém rozčilení, že ne vždy po sobě dokázal přečíst vlastní slova a musel si naklánět blíž k papíru, a několikrát také přestal číst a opravil po sobě nějaké místo, škrtal a přepisoval řádky nebo jako zkušený tiskař po straně udělal křížek a k němu přičinil to, co v textu chybělo.  Poslouchat ho tak bylo obtížné, ale obsah spisku jsem přesto pochopil. Byl to krutý a nemilosrdný útok proti sedlákům a jejich dobrým úmyslům. Protože sedláci povstali proti zákonné a Bohem posvěcené vrchnosti, jako sprostí loupežníci u cest plení kláštery a hrady a nakonec se pokusili svůj strašný hřích schovat za evangelium a říkají si bratři v Kristu, zasluhují si trojnásobně smrt duše i těla. Proto na ně už neplatí trpělivost a lítost, není čas milosti, ale hněvu a meče. Závěrečnou tezi přečetl doktor Luther dvakrát, takže se mi vryla hluboko do paměti. Poprvé ji přečetl váhavě a už  zvedal pero, aby ji trochu zmírnil, ale podruhé už ji přečetl rychle a bez váhání, jako by měl požitek z tíhy a síly svých slov:
„Proto je třeba je teď bít, dusit a srážet do země, veřejně nebo tajně, kdokoliv a kdykoliv, s myšlenkou, že nic není jedovatější, škodlivější a ďábelštější než vzdorný člověk, a proto je třeba ho zabít jako vzteklého psa. Pokud ho nezahubíš, on zahubí tebe a s tebou celou zem.“
Z těch slov jsem pochopil, že Luther napsal dopisy německým zeměpánům, v nichž jim radil, jak mají naložit se sedláky, kteří povstali a volají po božím právu. Jeho zlá slova mě však tak zdrtila, že jsem si přál být mrtvý, a v tom okamžiku jsem už nevzpomínal na hořící hrady, vyloupené kláštery a do hola obrané mrtvoly v příkopech u cesty. Myslel jsem na ty prosté, zbožné muže, kteří celý život dřeli a pracovali rukama, a tou celoživotní dřinou si nebyli schopni vydělat víc než několik guldenů, a ve své nevinné důvěře ve slovo boží si teď představovali, že mohou vybudovat boží království na zemi. Myslel jsem na prostého muže, který na dvoře kláštera v biskupském městě vytrhával z nenahraditelně drahého misálu pestré obrázky, aby je donesl domů a i jeho děti se stejně jako dětí boháčů a šlechticů mohly dívat na obrázky. Myslel jsem na všechny chudé sedláky, kteří s důvěrou ve slovo boží věřili, že mají právo lovit ptáky ve vzduchu, zvěř v lese a ryby ve vodách, aby se nasytili, vodit svůj dobytek volně na boží pastviny a volně si kácet dřevo v lesích, jež Bůh stvořil.
Z těch trpkých myšlenek mi z očí vyhrkly slzy. Zapomněl jsem na svůj strach, vrhl jsem se před doktorem Lutherem na kolena, vztáhl jsem ruce k cípům jeho pláště a řekl jsem mu: „Vysoce učený doktore Luthere, věřte mi, i když jsem jen chudý a slabý člověk.  Oni nejsou vzteklí psi, většina z nich jsou prostí a zbožní mužové, kteří žádají jen boží právo. Uvěřili vašemu učení a důvěřují vám jako Bohu. Právě vy jste jim dal bibli, napsanou jejich vlastním jazykem, a nemůžete je opustit teď, když knížata proti nim svolávají vojska. Staňte se alespoň smírcem a odpusťte jim, co učinili zlého, pokud se s nimi nechcete spojit a vytvořit v Německu na věčné časy nový pořádek, neboť velikosti vašeho ducha a vaší síle nemohou vzdorovat ani knížata.“
On mi však odstrčil ruku a přitáhl si plášť blíž k tělu, jako bych i já byl jedovatý had nebo vzteklý pes, a hněvivě řekl: „Nejsem povinen skládat účty tobě ani komukoliv jinému na tomto světě. Za svá slova a skutky odpovídám jen Bohu a svému svědomí a nedovolím, aby snílci a stavitelé vzdušných zámků rozbili napadrť mé evangelium, budu proti nim bojovat zuby nehty a až do posledního dechu, tak jako jsem bojoval proti papeži a císařovi.  Pokud si nějaký zběsilý Tomáš Müntzer myslí, že je moudřejší než já a že na mých ramenou vjede do království nebeského, ošklivě se mýlí a město Mühlhausen se kvůli němu bude koupat v krvi, neboť z něj učinil semeniště ďáblovo. Já však rozbiji jeho zmijí vejce dřív, než se z nich stačí vyklubat mláďata.“
Pochopil jsem, že se už považuje za příliš velikého, než aby vedle sebe snesl soupeře v učení a ve víře, a každého, kdo jen zavadí o jeho dogmata, považuje za padělatele své víry. Věc sedláků zavrhl proto, že jeho učení rozšířili. Jistě soudil, že získá sympatii knížat a svým spiskem se chtěl v jejich očích očistit, dokud je čas, aby ho zeměpáni mohli použít jako svou nejsilnější zbraň proti sedlákům, neboť jeho sláva byla v Německu vskutku nebetyčná. Začala mě zavalovat hluboká hořkost, proto jsem vstal, bez bázně jsem mu pohlédl do očí a řekl jsem mu:
„Jsem ještě mladý muž a vedle vás, velkého německého doktora, jsem nevzdělaný a můj názor neváží ani tolik, co zrnko prachu na vahách, na nichž budou váženy vaše skutky a vaše slova. Mé uši však bolí, když mluvíte stále jen o svém evangeliu, protože evangelium přece není jenom vaše, je to evangelium každého chudého člověka, což je, pokud jsem to správně pochopil, základem vašeho učení. Samo jasné slovo boží mluví proti vám, a vy sám rozhodně nepatříte k těm, kdo ochotně nastaví druhou tvář, jsou-li biti. Na dlouhou dobu jste se schoval před císařovým hněvem, zatímco vás celé Německo netrpělivě volalo, a teď se mi zdá, že se v této svaté věci sedláků schováváte za záda knížat, abyste se jim zavděčil.“
Jistě se nepatřilo, abych tak drze hovořil k tomu velkému muži, a on jistě udělal jen správně, když mě dlaní, potřísněnou inkoustem, bolestivě udeřil do obličeje. Hořkost mě však zaslepila. necítil jsem bolest a se slzami hněvu a pokoření v očích jsem pokračoval:
„Jen si mě bijte, protože to nic neznamená. Inkoust na vašich prstech, to už je krev nevinných lidí, a z každého písmene ve vašem spisku kape krev nevinných smíchaná s krví viníků. Jen si získejte na svou stranu knížata, doktore Luthere, tloustněte si v klidu a míru a nadělejte z nich nejvyšší biskupy jejich zemí a říší, jak jste sliboval, aby vykládali vaše evangelium lépe a vám mileji než hloupí a nevzdělaní sedláci. Jistě vyhrajete, uplatíte-li pány majetkem a statky svaté církve a postavíte-li kolem svého evangelia ještě mohutnější a strmější hradby, aby evangelium už nebylo svobodným božím světlem na zemi, ale uzavřelo se do vašich hradeb a zdí, aby neohrožovalo starý pořádek. Budete určitě spokojen, když vaše poselství bude veřejně čteno ve všech německých kostelích a i katoličtí páni, kteří vás dříve nenáviděli víc než samotného ďábla, budou teď s vaším jménem na rtech pobíjet své poddané jako dobytek bez duše. Před Bohem však tímto činem ublížíte své duši.“
Doktor Luther mi naslouchal bledý hněvem, ale už se mě nedotkl, jako by ho má slova ochromila. Beze slova na mě zíral zachmuřenýma očima, jako by mi chtěl dohlédnout až na dno duše, a pak začal mluvit, jakoby sám pro sebe:
„Snad i toto je pravda. Snad jsem byl svobodnější a šťastnější, když jsem ve své víře stál na pokraji hranice, sám proti císaři, než teď, když mě ze všech stran obklopují ďáblovy pasti a intriky. Což jsi však ty, bledý a rozhněvaný mladý muž, ztělesněným hlasem mého svědomí? Ne, ne, to nemůže být pravda, ty jsi jen nová intrika, seslaná ďáblem, aby zkalil jas mých myšlenek. Odstup proto ode mě, pokušiteli, a vrať se do ďáblova semeniště, z něhož jsi přišel.“
Nakladatelství Hejkal,  Dolní 153, 580 01 Havlíčkův Brod
tel. 569 424 115, e-mail hejkal@hejkal.cz