Andreas PittlerVídeňské zločiny 1918 - Vražda na konci války

Kriminální román současného rakouského autora bestsellerů Andrease Pittlera 1918: Vražda na konci války je druhý ze série Vídeňské zločiny. Major David Bronstein ve velmi sugestivně vylíčené atmosféře rozpadajícího se mocnářství vyšetřuje dva případy: vraždu mladé ženy a záhadné zmizení generálporučíka Wilhelma Spitzera von Grabensprung, který byl shodou náhod jeho velitelem na bojištích první světové války. Při putování spletitými slepými uličkami obou případů se Bronstein strachuje o život svého otce, který onemocněl španělskou chřipkou, ale zároveň prožívá vášnivou - a tentokrát opětovanou - lásku ke krásné revolucionářce Jelce. Cítí také nostalgický stesk nad rozpadem staleté říše a obavy z nového světa, který vzniká na jejích troskách. Kniha líčí rozpad Rakouska-Uherska a vznik nástupnických států jinak, než je u nás obvyklé, a nabízí tak českým čtenářům zajímavý a nepředpojatý pohled z druhé strany. Z němčiny přeložil Vítězslav Čížek, pevná vazba s přebalem. V nakladatelství Tebenas zároveň vychází jako audiokniha v podání Miroslava Táborského.
ISBN: 978-80-88396-08-6 Doporučená prodejní cena: 289 Kč Cena v našem e-shopu: 199 Kč Stran: 264
Ukázka:
Neděle 10. listopadu 1918
„Bronsteine! Jsi to ty?“
Policejní major zmateně zvedl zrak. Kdo ho to vlastně oslovil?
„Jsi to ty, viď?“
Stála před ním vyzáblá postava a on si ji neuměl nikam zařadit. Zoufale přemítal, odkud by toho muže měl znát.
„Ty pořád nevíš, kdo jsem, že ne?“
„Ehm, je mi líto, nemůžu na to přijít,“ odpověděl nejistě.
„Krzeszinsky. Nikolaus Krzeszinsky z Krakova. Byl jsem desátníkem…“
„…v mé jednotce,“ doplnil Bronstein a po tváři se mu rozlil široký úsměv. „Krzeszinsky, ty chlape jeden, tak ty ještě žiješ! To mám vážně radost! Jak dlouho jsme se neviděli? Jsou to nejmíň dva roky, viď? Co mě propustili z lazaretu, tak jsme se už nepotkali. Teda, Krzeszinsky, to jsem opravdu rád. Povídej, jak se ti vedlo? Je s tebou všechno v pořádku? Potřebuješ něco? Můžu ti v něčem pomoct?“
Bronstein překypoval radostí, že vidí starého kamaráda z války. Instinktivně mu vyšel naproti a srdečně ho objal. Pak zase o krok ustoupil a prohlédl si bývalého druha. „A pověz, co vlastně děláš v Dornbachu? Ty tu taky někde bydlíš?“
Muž to popřel a pronikavě se zahleděl na Bronsteina. Bylo zjevné, že mu něco leží na srdci.
„Ještě řekni, že jsi mě hledal,“ uhodl konečně major. „A odkud víš, kde bydlím?“
„Byl jsem předevčírem na ohlašovacím úřadě. Vlastně tě hledáme už od pátku. A čekám tu na tebe už brzy od rána.“
„No servus. To musí být něco hodně důležitého, když jste po mně vyhlásili pátrání. Ale hlavně – co znamená to my?“
Krzeszinsky už na první pohled nebyl obratný řečník a vysvětlit, o co vlastně jde, bylo pro něho dost těžké. Přešlapoval kolem a zabředával do nic neříkajících floskulí, až Bronsteinovi došla trpělivost. „Tak už se sakra konečně vyžvejkni. Ke zločinu se mi snad přiznat nechceš, takže horšího už nic být nemůže.“
Krzeszinsky pochybovačně máchl pravou rukou. „Tak jednoduché to zase není. Hele, Bronsteine, měl bys pro nás chvilku čas? Tamhle naproti máme stát auto.“
Na začátku hernalské hlavní ulice skutečně stál zaparkovaný vůz, kterého si major dosud nevšiml.
„Tak to jsem vážně zvědavý,“ podotkl jenom a kráčel za Krzeszinským k autu.
A až na poslední chvíli poznal, že za volantem sedí další muž. András Nemeth ze Szombathely, jenž za války sloužil jako Spitzerův řidič. Poznal ho hned, a ještě při nastupování ho pozdravil žoviálním „Servus, Andi.“ A když se pak Krzeszinsky posadil vedle něho na zadní sedadlo, zeptal se: „Tak co se vlastně děje? Sraz starých kamarádů z fronty? Máme nějaké výročí, na které jsem zapomněl?“
„Něco na ten způsob,“ odpověděl Nemeth s výrazným maďarským akcentem.
„Tak teď už přímo hořím zvědavostí! Kam to vůbec jedeme?“
„To hned uvidíš,“ odpověděl Nemeth a vystoupil z auta, aby nahodil motor. Potom odbočil vlevo a jel do Vídeňského lesa, jak nakonec Bronstein zjistil. Asi za půl hodiny, mezitím se udělala úplná tma, vůz zastavil u malého srubu, který stál uprostřed lesa daleko od jakékoli dlážděné cesty. Nejspíš je to bývalý příbytek hajného, odhadoval Bronstein, když se soukal z auta. Krzeszinsky otevřel dveře a pokynul mu, aby vstoupil. Uprostřed chajdy sedělo u hrubě tesaného stolu dalších šest mužů a všichni k Bronsteinovi dychtivě obraceli zrak. Major se díval do obličeje jednomu po druhém a snažil se vybavit si jejich jména, neboť bylo evidentní, že všichni sloužili v jeho jednotce. „Ty jsi,“ začal úplně nalevo, Dušan Andrinović ze Subotice. Tenkrát jsi byl praporčík, to si pamatuju přesně. Měli jsme spolu hodně co činit.“ Muž přikývl na souhlas a pohladil si přitom veliký černý knír. „A ty,“ pokračoval Bronstein, „jsi Pavel Lazarenko z Tarnopolu. Byls desátníkem.“ I tento voják souhlasně kývl. Nato se Bronsteinovi rozjasnila tvář: „Gajdošíku, ty stará vojno, já tomu nemůžu věřit! Jozef Gajdošík z Trnavy. Nikdy mě nenapadlo, že se ještě uvidíme, mám z toho vážně radost. A hned vedle můj kumpán František Veverka z Prahy. Jestli tohle není setkání starých kamarádů, tak už fakt nevím. Jsem strašně rád, že vás zase vidím všechny pohromadě, a taky že jste živí a zdraví, jak můžu konstatovat.“
Bronsteina začalo mást, že muži navzdory radostné chvíli zůstávali vážní. Co se to tu děje? kladl si otázku. Přivezli ho sem proto, aby mu sdělili nějakou smutnou zprávu? Padl některý jeho kamarád z fronty, k němuž měl blízko? Prošel si v hlavě automaticky seznam tehdejších přátel, ale nepřišel mu na mysl nikdo, koho by v této místnosti postrádal. Nakonec se obrátil k Rumunovi, na jehož jméno si ne a ne vzpomenout. „Ty jsi Rumun,“ vypravil ze sebe nakonec. „Ten, ehm…“
„Petru Ciorbea z Velkého Varadína,“ pomohl mu voják z rozpaků.
„No jasně, Petru!“ zopakoval Bronstein a zahleděl se pak na muže, který seděl úplně na kraji. Zavalitý chlap s masitým obličejem, který mu rámoval věnec blond vlasů. „My se myslím neznáme, nebo ano?“
„Jakob Müller ze Simmeringu. Přišel jsem k rotě až v šestnáctém. Předtím jsem sloužil u zeměbrany v Banátu.“ S Krzeszinským a Nemethem to tedy bylo osm mužů. Jako malá soudní porota, napadlo Bronsteina dřív, než se už hodně netrpělivě zeptal na důvod tohoto shromáždění. Müller pokynul hlavou Ciorbeovi, jenž vstal a otevřel poklop, který evidentně vedl do sklepa. Bronstein rovněž zaznamenal, jak po něm vstal i Nemeth a zavřel srub zevnitř na závoru. Majorovi se začalo dělat nevolno a díval se do díry v podlaze, z níž se draly podivné zvuky. Připadalo mu to, jako kdyby odtud Ciorbea vlekl pytel brambor, než s velkým supěním vykoukla z díry jeho upocená hlava. Po příčlích žebříku rachotil těžký předmět a Ciorbea měl co dělat, aby mu nevyklouzl z rukou. To už byl napůl zase venku a Bronstein zděšeně zatajil dech. Spatřil totiž zrudlou hlavu bývalého velitele Spitzera. Měl zalepená ústa a v očích otevřených dokořán se zračil strach a volání o pomoc. Teď už Bronstein věděl, kam ten člověk zmizel. Unesla ho jeho vlastní rota.
Zvedli se Gajdošík a Veverka a pomohli Ciorbeovi vytáhnout generálporučíka ze skrýše. Pak ho nedbale pustili na podlahu a Spitzer se pokoušel zacloumat pouty. Ale záhy pochopil beznadějnost tohoto počínání a vzdal to. Nepřestával však pohledem prosit Bronsteina o pomoc. Ten se pomalu dotápal ke stolu, ztěžka usedl na židli a upřeně hleděl na svého bývalého velitele.
Müller povstal a chopil se iniciativy. „Jak sám víš, kamaráde, tahle svině má na svědomí tři sta mužů. Kvůli jeho šílenému rozkazu, předevčírem to bylo přesně tři a půl roku, tedy 8. května 1915, padlo tři sta dobrých a oddaných kamarádů, i když bylo od začátku jasné, že ten útok nemá sebemenší šanci na úspěch. Terén byl úplně rovný a nedalo se v něm nikde krýt. Protistrana měla kulomety a odstřelovače, ale tenhle netvor přesto rozkázal přímý útok. Vím, že ty sám jsi přežil jen o vlas, a někteří ze zde přítomných dodnes nesou následky tohoto šíleného činu. Ale víme, že stát takové zločiny nikdy nezažaluje, a proto jsme se poradili a rozhodli vzít spravedlnost do vlastních rukou. Je nás osm mužů, osm porotců, a čirou náhodou představujeme i osm národů monarchie, takže tvoříme dostatečně reprezentativní grémium. Dále jsme se rozhodli, že ty, neboť jsi byl tenkrát poručíkem, budeš vystupovat jako obhájce, protože nás po dlouhém přemýšlení nenapadl nikdo, kdo by mohl hovořit ve prospěch toho chlapa. Jsme lidový soud, ale nejsme barbaři. Projednáme případ řádně a na konci naše osmičlenná porota usoudí, jaký trest tento zločinec zasluhuje.“
Bronstein byl dosud ze všeho vyjevený, ale teď zároveň i překvapený. Od vojáka ze Simmeringu by se nikdy nenadál, že pronese brilantní řeč jako u soudu. „Odkdy se umíš,“ zeptal se konečně, „vyjadřovat takhle vybraně?“
„Jsem mluvčím dělníků ze Simmeringu. To se člověk zkrátka naučí,“ odpověděl Müller a byla na něm znát polichocená hrdost.
Bronstein se pokoušel udržet glanc a díval se postupně z jednoho muže na druhého. „Ale je vám přece jasné, že to, co zamýšlíte, je zcela protizákonné. Jakkoli s vámi souhlasím, že nemožnost stíhat takové činy podle práva je skandál, musím vás naléhavě odradit od toho, abyste brali zákon do vlastních rukou.“
„Proto jsme tě sem přivedli. Budeš jeho obhájcem. Když nás přesvědčíš, že nejednáme po právu, pustíme toho chlapa a nezkřivíme mu vlas. Ale jestli se ti nepodaří nás přesvědčit, potom se poradíme o výši trestu. Myslím, že je to jedině spravedlivé,“ namítl Müller.
Bronstein se znovu rozhlédl dokola. „A to je názor vás všech?“ zeptal se. Muži souhlasně kývli jako na povel. „Jozefe, Františku, to přece nemůžete myslet vážně! Víte dobře, že vás pak poženou k odpovědnosti, jestli se tu té svini něco stane. To přece za to nestojí.“
Gajdošík se podíval Bronsteinovi do očí. „Ale stojí!“
„A co ty, Müllere?“ obrátil se k muži, který mu připadal jako vůdce smečky. „Ty jsi u toho přece tenkrát nebyl. Co tobě je vůbec po tom?“
„To je úplně jedno, jestli jsem tam byl, nebo ne,“ namítl Müller. „Viděl jsem v té zatracené válce dost, abych věděl, jaké zločiny se v ní napáchaly a kdo je za ně zodpovědný.“
„Bronsteine,“ přihlásil se o slovo Veverka. „Uděláme to s tebou, nebo bez tebe. Ty se rozhodni, komu chceš sloužit. Jestli spravedlnosti, nebo tady tomu.“ Udělal při tom pohrdlivé gesto směrem k Spitzerovi, jenž znovu začal cloumat pouty a funět.
„Vražte mu jednu po papuli,“ zaklel Lazarenko, který až dosud mlčel.
„Ne,“ postavil se Müller proti. „Žádné násilí. Zatím ne. Napřed musíme případ v klidu projednat, abychom pak mohli dát volný průchod spravedlnosti.“
„Volný průchod spravedlnosti!“ zapapouškoval Bronstein. „Vždyť už jste ho odsoudili. Tohle všechno je jenom fraška. S tou nechci mít nic společného.“ Rychle vstal a chystal se ke dveřím. Nemeth vypnul prsa a postavil se mu do cesty. Major zvážil své šance proti maďarskému obrovi a upustil od konfliktu. „Vždyť je to šílenství,“ zasténal. „Vzpamatujte se, kluci! Takhle to přece nejde.“ Ale jeho zoufalý apel nedošel sluchu.
Vtom se zvedl i Andrinović a postavil se těsně k Bronsteinovi: „Vzpomeň si na ten prokletý den.“ Hovořil pomalu a se silným přízvukem. Ale hlas měl pevný a naléhavý. „Leželi jsme tam ve sračkách. Všichni. Tři sta šedesát mužů na našem úseku. Přehradná palba. Od pěti ráno bez přestání. A potom přijde on,“ ukázal na Spitzera, „a s velkou suitou: plukovník, major, hejtman. A řekne, ať dobudeme ten kopec. Okamžitě. Bez ohledu na ztráty.“
Bronsteinovi ta scéna rázem vyvstala před očima. Přestal poslouchat Andrinoviće a ponořil se do onoho osmého května 1915. Šedivé, mokré a studené ráno. Celá planina v mlze. Nebylo vidět na deset metrů. Všichni se zahrabali do nejbližšího úkrytu. Šrapnely ruské artilerie dopadaly nalevo i napravo a vyrvávaly kusy vlhké zeminy, jež vířila vzduchem. Z nepřátelské strany znovu a znovu štěkaly kulomety a kropily smrtícím olovem celý úsek fronty. Bronstein ležel se svou jednotkou na východním boku a nacházeli se pod neustálou těžkou palbou. Do toho najednou přišel ten šílený rozkaz: vyrazit ze zákopů a vzít útokem nepřátelskou výšinu. Země nikoho mezi oběma pozicemi měřila dvě stě až tři sta metrů a nikde, vůbec nikde se na ní nedalo ničím krýt. I kdyby se někomu podařilo tuto vzdálenost překonat, celá nepřátelská zóna byla jištěna dvoumetrovým plotem z ostnatého drátu. Než by se jím prostříhali, celá jednotka bude jak řešeto. Rozkaz prostě nebyl proveditelný. A přesně to také Bronstein jako poručík ve službě hlásil. Spitzer se ho pouze zeptal, jestli se chce zodpovídat před válečným soudem za vzepření se rozkazu. Jenže se tím nenechal zastrašit. Jako policejní důstojník znal svá práva i tady na frontě a začal je na generálporučíka řvát. Jenže v tu chvíli se uherský poručík po Bronsteinově boku nedal zadržet. Za pronikavého řevu svých husarů nebo honvédů, to už si nepamatoval, vyskočil ze zákopu a zahájil útok.
Postupně ho následovaly další skupiny, a nakonec zůstal v zákopu Bronstein sám se svými lidmi. Pro všechny to znamenalo popravu za zbabělost před nepřítelem, pokud také nevylezou ze zákopů a nezačnou útočit, jeho muži to věděli také. Okamžik nato zavelel „Za mnou!“ a vylezl na předprseň. Třímal v pravé ruce pistoli a nabádal vojáky, aby ho následovali. Ale sotva udělal první krok do země nikoho, nějaká mocná síla ho srazila zpátky do střeleckého okopu. Bronstein dopadl dolů jako podťatý strom a ztratil vědomí. Probral se až v lazaretu. S prostřeleným ramenem a rozdrcenou klíční kostí. Gajdošík mu pár dní nato podrobně referoval o nezdařeném útoku. Maďarova jednotka přestala existovat. Nepřežil ani jeden muž. Z ostatních čtyř jednotek bylo hlášeno několik pohřešovaných, deset raněných se podařilo zachránit. Bronsteinova četa, jež nastoupila do útoku jako poslední, z toho vyvázla s nejmenší pohromou: dvacet mrtvých, patnáct raněných. Dalším patnácti se podařilo dostat se bez zranění zpátky do zákopů. Celý ten podnik byla jedna obrovská katastrofa a téměř tři sta dvacet vojáků za ni zaplatilo životem. Toto vše si nyní Bronstein živě vybavoval. Bitva u Gorlice-Tarnówa se zapsala do dějin, ale pro jeho jednotku se rovnala poslednímu soudu.
„Co říkáš teď?“ uslyšel opět Andrinoviće.
Bronstein se obrátil a sedl si zpátky ke stolu. Zabořil obličej do dlaní. „Máte pravdu,“ zamumlal. „Ale…“ jeho hlas opět nabyl jistoty. Potom zvedl hlavu a rozhlédl se dokola. „Nechte mluvit jeho, co k tomu může říct.“
Ozvalo se nesouhlasné mručení, muži se dívali jeden na druhého. K Bronsteinovu překvapení to byl Müller, kdo tomu učinil přítrž. „Ne, on má pravdu. K řádnému soudnímu procesu patří vyslechnout obžalovaného. Petru, sundej mu roubík. Ať k tomu něco řekne, jestli má co.“
Ciorbea se podíval na Nemetha a pomalu přikývl. Rumun mohutným trhnutím serval šňůru, kterou měl vězeň převázaná ústa, a vytáhl kapesník, jímž byla ústní dutina zacpaná. „Vy dobytkové!“ rozeřval se Spitzer a znovu zacloumal pouty. „Postarám se, abyste se všichni dostali před válečný soud! Zastřelí vás. Všechny komplet. I vás, poručíku!“ zasršel na Bronsteina.
Müller popošel k důstojníkovi, jenž ležel na podlaze, a přidřepl si k němu. Soucitně se na něho podíval: „Ty vůbec netušíš, o co tu jde, viď? Jestli se ti nepodaří přesvědčit nás, že jsi hoden života, budeš mrtvý muž. A to ještě dnes. Zahrabeme tě někde v lese a tvoji mrtvolu nikdy nikdo nenajde. Takže jestli chceš ještě někdy vidět vycházet slunce, tak radši mluv.“
„Ty svině!“ zařval Spitzer. „Tebe si podám…“ Müller pohotově vytáhl pistoli a přiložil ji Spitzerovi ke spánku. „Správně bys to měl udělat sám, ale na to nemáš formát, ty ubohý kašpare. Takže, teď je čas na poslední modlitbu.“
Spitzer propadl panice. „No dobře,“ zasípal, „budu mluvit. Jo, budu. Jenom mi ten krám dejte pryč od hlavy.“
Müller se nadřazeně usmál: „Nuže, co můžeš říct na svou obhajobu? Proč jsi musel tři sta dvacet našich kamarádů poslat na jistou smrt?“
„Ale prosím vás, já jsem přece taky jenom plnil rozkazy. Vzpomeňte si, jak to tenkrát vypadalo. Vrchní velení stálo pod enormním tlakem, protože nikde nezaznamenalo žádný úspěch. Na rozdíl od Němců, to jen tak na okraj. Začalo to vlastně už v Srbsku, kde nás Srb zahnal zpátky za Dunaj už v zimě ve čtrnáctém. A východní fronta, prosím pěkně, to byla jedna porážka za druhou. Ivan nás zatlačil až do Karpat, nebylo nám nic platné ani to, že Prus zvítězil u Tannenbergu-Grünwaldu. Conrad von Hetzendorf už byl přitlačen ke zdi a věděl moc dobře, že jestli se u Tarnówa nezmocníme vesla, můžeme Rakousko rovnou odpískat, protože potom vrchní velení nad našimi armádami převezme Hindenburg. A… a… a…,“ Spitzer ze sebe doloval slova, „potom mi generální štáb přichystal učiněné peklo. Už kolik dní čekáme na hlášení o splnění rozkazu, a vy si pořád ve všem pohodlí sedíte na pozicích. Jestli se vám nepodaří průlom do devátého, bude to mít pro vás osobní následky, řekli mi. Degradace, propuštění z armády se ztrátou cti a možná i proces před válečným soudem. Tak co jsem, prosím pěkně, měl dělat?“
„Právě,“ zavrčel Veverka. „Radši ať umře několik set vojáků, než abych já musel žít z malé penze. Jsi odpornej šmejd, Spitzere!“
„Ale to přece byla vaše povinnost, k vlasti…“
„Co mi to tu vykládáš o vlasti, ty pse?!“ vykřikl Lazarenko a vyskočil od stolu. Jak řval, přeskakoval mu hlas a přešel do mateřštiny. V ní už pokračoval souvisle. Nemeth, Ciorbea, Spitzer a nakonec i Bronstein se podívali napřed na něho a potom na další slovanské vojáky. Gajdošík začal překládat. „Říká, že Rakousko nikdy nebylo jeho vlastí. Rakousko jeho vlast… jak se to řekne… anektovalo a lidu se nikdo neptal. Rusové jsou jejich bratři a Rakousko ho nutilo bojovat proti bratrům… Rakousko, to je jenom Vídeň, jenom baroni a generálové. Jeho lid nikdy nebyl pánem ve svém domě, ale teď… teď to bude naštěstí jinak. Takže Spitzer ať nemluví… o nějaké vlasti.“
„Má naprostou pravdu,“ přitakal Andrinović. „Srbové, Černohorci, Chorvaté, ti všichni hovoří stejným jazykem, a Vídeň z nás chtěla udělat nepřátele. Co máme společného s Rakušany? Nic!“
„V tomhle jsme všichni zajedno,“ přidal se teď Veverka. „Všichni jsme příslušníci velkých národů s úžasnou minulostí, a jenom zákeřnost a úskoky nás dostaly pod rakouské jho. Měli jsme Sámovu říši, Velkou Moravu, měli jsme Přemyslovce a zlatou Prahu Karla IV., měli jsme Jiřího z Poděbrad a Jana Žižku. To všechno dávno před Habsburky.“
„A my,“ chytil se Nemeth tématu, „jsme měli Arpádovce, měli jsme velikého krále Ondřeje a města za něho dosáhla netušeného rozkvětu už v době, kdy v Rakousku ještě jenom rostlo bodláčí. Měli jsme Korvína, a kdyby Ludvík II. nepadl u Moháče v boji s Turky, nikdy bychom se nedostali pod rakouskou vládu.“
„Je to pravda,“ doplnil nyní Ciorbea. „My Rumuni jsme celá staletí čelili Turkům, a Rakousko se za nás nikdy nepostavilo. A teprve když jsme turecké nebezpečí konečně zažehnali, napochodovali k nám Rakušané a roztrhli náš národ.“
„A o nás už ani nemluvě. Zrazovali nás Rusové, Prusové a Habsburkové. Hanebně si nás rozdělili a vymazali z mapy, navzdory všemu, co jsme kdy dokázali,“ prohlásil teď i Krzeszinsky.
„Takže ty nám nevykládej nic o nějaké vlasti,“ shrnul Gajdošík za všechny kamarády. „Jednali jste s námi jako s otroky a každý náš sebemenší pokus svobodně dýchat jste utopili v moři krve. A že teď bylo Rakousko konečně poraženo, to je přímo zázrak.“
Tato argumentace Bronsteinovi nepřipadala nijak nelogická. Pamatoval si, jak monarchie ještě během války tvrdě postupovala proti vůdcům jednotlivých národností. Řada poslanců unikla trestu smrti jen o vlas, přestože je měl jejich mandát chránit imunitou před trestním stíháním. Vzpomněl si na případ Markov, do něhož se jako policista sám okrajově připletl. Lvovského představitele křivě obvinili ze špionáže pro Rusy a provaz ho minul jen díky tomu, že starý mocnář včas umřel a nový se nechtěl uvést vraždou lidového zastupitele. Špionáž pro Rusy podsouvali i vůdci mladočechů Karlu Kramářovi, a jenom proto, že byl ženatý s Ruskou. Císař mu zmírnil trest smrti na doživotí a nyní je tento Kramář předsedou vlády nového Československa. Zato italský poslanec byl skutečně popraven, jak si Bronstein dále připomínal, a měl vztek, že si nemůže vzpomenout na jeho jméno. Něco s Janem Křtitelem to bylo, Battista nebo tak nějak. Oběsili ho v Tridentu a od té doby platí v Itálii za mučedníka. Když se podíváme na všechny tyto fakty, je pochopitelné, že národy monarchie se k ní už nechtějí znát.
„Ale mějte přece rozum,“ usiloval Spitzer chvílemi o soucit a oči se mu rozšiřovaly strachem. „Nikdo nechtěl vaši smrt. Když vás naše Veličenstvo císař povolal do služby, nepožadoval, abyste zemřeli. Chtěl, abyste bránili svou vlastní zemi, bez ohledu na to, ke kterému národu přináležíte. Chtěl, abyste žili a abyste zvítězili.“
„Lže, jako když tiskne,“ zavrčel Nemeth a opovržlivě si odplivl. „Dělají to, co dělali vždycky. Ohánějí se vznešenými slovy, aby zastřeli pravdu. Celá staletí nám takovými řečmi pletli hlavu. Ale s tím teď musí nastat konec jednou provždy.“
Všichni muži souhlasně zamručeli a Bronstein se nyní doopravdy zapotácel. Jak má hájit někoho, kdo tak zarputile a veřejně setrvává ve svém bludu, a dokonce ani teď nepochopil, jak moc se Habsburkové provinili na svých poddaných. Ti muži mají pravdu. Jejich národům trvale upírali práva, nikdy je nenechali podílet se na politickém utváření monarchie, a pak po nich požadovali, aby právě za tuto monarchii nastavovali krk. Byla to od Habsburků drzost stejně jako hloupost.
Bronstein si sám ještě pamatoval, jaký se ve Vídni spustil kravál, když chtěl ministerský předseda Badeni přiznat Čechům právo používat ve veřejné sféře jejich vlastní jazyk. Strany německých nacionálů zuřily tak dlouho, až tato předloha byla smetena ze stolu – a Badeni musel abdikovat. Slované měli všechny důvody dštít na monarchii oheň a síru a nezáleželo, zda jde o Čechy, Poláky nebo Jihoslovany. Byli opravdu setrvale poškozováni, a že monarchii zachovávali věrnost tak dlouho, se rovnalo zázraku. Spitzerovo sebeospravedlňování je vskutku ubohé, soudil Bronstein. Každý, kdo uměl aspoň trochu strategicky uvažovat, musel tenkrát pochopit, že takový útok je sprostá vražda. Útočilo se ve špatnou dobu, s nedostatečnými prostředky a naprosto nerozvážně. Od první chvíle muselo být nad slunce jasné, že to jenom bude stát život bezpočet mužů a že není sebemenší šance se k nepřátelským pozicím vůbec dostat.
Je dost dobře možné, že vlastní odpovědnost neslo vrchní velení, ale Spitzer horlivě splnil rozkaz a ani na okamžik mu nepřišlo na mysl, co to bude pro vojáky znamenat. Ochotně a vědomě vzal v potaz hromadnou smrt, takže ani Bronstein nemohl proti obžalovací řeči Jakoba Müllera nic namítnout. Ani on už nepochyboval o velitelově vině.
Ale je přípustné nechat se na základě tohoto poznání strhnout k stejnému jednání, jakého se dopustil Spitzer? Copak tím člověk automaticky neklesne na stejnou úroveň jako tento řezník?
„Jistě se ptáš,“ začal Bronstein opět vnímat Müllera, „jestli se tím nedopustíme stejného bezpráví, když ho teď odsoudíme. A já říkám: ne, nedopustíme, neboť tento muž má férovou šanci hájit se, a ta je o hodně větší, než jakou měli naši kamarádi, které poslal na jistou smrt.“
Bronstein pohlédl na Spitzera. Jestli ho teď nenapadne něco, co by mohl přednést na jeho obhajobu, pak bude muset aspoň žádat o milost, protože jinak bude generálmajorův osud opravdu zpečetěn. Pak už mu nikdo nepomůže, dokonce ani malý Bronstein, jenž se laskavě namáhá spatřovat v něm obžalovaného, který má právo na přiměřenou obhajobu.
I na Spitzerovi bylo nyní znát, že ztrácí půdu pod nohama. Potichu poprosil o ještě jedno slyšení: „Ale musíte mi přece poskytnout příležitost promluvit sám za sebe. Vždyť jsem dal útok přerušit, když jsem viděl, že nevede ke kýženému úspěchu. Udělal jsem to, abych uchránil vaše životy.“
„Jen si ho poslechněte!“ vyjel Müller posměšně. „On chtěl uchránit naše životy! Prd jsi udělal! Neslyšeli jsme signál k ústupu. To teď říkáš jen proto, aby sis zachránil vlastní kůži, ty vrahu!“
„To není pravda,“ protestoval Spitzer. „Rozkázal jsem přerušit útok, jakmile se první sled zarazil.“
„Vážně? A komu jsi ten rozkaz vydal?“ Müllerovu otázku podtrhlo napětí ve tvářích mužů.
„Hejtmanu Schretterovi. Toho se zeptejte. Ten vám to může potvrdit. Rozkázal jsem mu okamžitý ústup na pozice a on rozkaz neprodleně předal spojkám. Ihned.“
„Lháři!“ zaznělo ze všech hrdel najednou.
„Ale vždyť vám to přece říkám! Musíte mi věřit. Zeptejte se Schrettera. Zeptejte se ho!“
Müller přistoupil těsně před Spitzera a naklonil se k němu: „Ty to opravdu nevíš? Schretter padl při poslední Brusilovově ofenzívě! To je pro tebe výhodné, viď? Podstrkuješ nám mrtvého, poněvadž moc dobře víš, že ten už nám nic nepoví.“
Bronstein sledoval Spitzerovu reakci. Jeho zděšení se zdálo autentické. Velitel o Schretterově smrti zjevně neměl nejmenší tušení. Spitzer se roztřásl a na čele mu vyrazily krůpěje potu. „Jak to?“ začal koktat. „Proč bych to měl dělat? To je přece nesmysl, abych se odvolával na muže, který nemůže vystoupit v můj prospěch. Můžu vás jen prosit, abyste mi věřili, že jsem…“ Spitzer hledal slova. Teď už nebylo pochyb, že si konečně uvědomil svou zoufalou situaci. „Spojky,“ vymáčkl ze sebe konečně. „Spojky to přece musejí vědět. Zeptejte se jich!“
„I kdyby to, co říkáš, byla pravda,“ oponoval mu Müller, „nemění to nic na skutečnosti, že jsi ten rozkaz vůbec vydal. Pro nás koneckonců není nijak podstatné, jestli jsi obětoval celý regiment, anebo jenom půlku. Každý kamarád, kterého jsi svévolně poslal na smrt, je už moc.“
„Nikoho jsem neposlal na smrt,“ trval Spitzer na svém. „Pouze jsem předal rozkaz dál. To jste přece celé ty roky dělali sami. Plnili rozkazy. V armádě už to tak chodí.“
„Blbost! Jak to vůbec můžeš srovnávat, ty svině?“ obořil se na něho Lazarenko. „My jsme museli poslouchat, protože jinak by nás zastřelili. A tebe by nikdo k odpovědnosti nehnal, kdybys v tom zabíjení nebyl tak horlivý.“
„Kamarádi, pamatujete se na toho kluka z Brodů?“ Ciorbea se tázavě rozhlédl kolem stolu a všichni kývli na souhlas. „Zrovna vyšel ze školy. Bylo mu teprve osmnáct. Jaký ten měl strach! Každou noc brečel a všem nám bylo jasné, že ho vůbec neměli uznat schopným vojenské služby, jak byl slabý na prsa. Měl takový jemný pohled a v očích neuvěřitelný smutek. Bez přestání psal. A vykládal nám, že se octl v armádě jenom proto, že ti blbci v odvodní komisi nerozuměli, co jim říká. Atest, který dosvědčoval počínající tuberkulózu, jim byl úplně fuk. Ten hoch mohl být dneska advokátem. Nebo novinářem, kdo ví. Věděl sám už od začátku, že na frontě nepřežije. Ale vám na velitelském stanovišti na kopci to bylo jedno. O jednoho víc, nebo míň, na tom přece nezáleží. Ale teď, potom co jste se navraždili už dost, teď se scházíte někde v salonu na kultivované popovídání a navzájem se utvrzujete, že se to vlastně vůbec nikdy nestalo. A kosti toho chlapce z Brodů zatím hnijou někde na pustém poli.“
„Jo,“ zavrčel Nemeth, jenž Ciorbeovo líčení sledoval s dojetím, „na toho hubeňoura si pamatuju dobře. Pytel mouky by neunesl, a přesto měl větší cenu než celá tahle oficírská pakáž dohromady.“ Potom se obrátil k ostatním: „Já nevím, kamarádi, proč tady pořád řečníme. Proženeme tý svini pár kulek skrz ty jeho naducaný tváře, a pak – requiescat in pace.“
Bronstein zaznamenal všeobecný souhlas a neviděl na nikom ochotu hájit velitele aspoň náznakem.
„Chlapi,“ uslyšel najednou svá vlastní slova, „klid, prosím. Uklidněte se! A poslouchejte mě. Máte pravdu. Ten chlap je svině, protože zločiny, které spáchal, jsou opravdu svinské. Ale nebude to rovněž zločin, když ho jen tak odděláme? Nebudeme pak přesně jako on?“
Muži se napohled skutečně zamysleli. A byl to sám Spitzer, kdo znovu rozdmýchal jejich hněv. „Vy mrzká kreaturo,“ zasyčel na Bronsteina. „Vy jste byl poručík a jedete v tom s tady těmi. Děláte hanbu uniformě, kterou jste tenkrát nosil.“
„Zavři hubu, hajzle!“ rozeřval se na něj Müller. „Jestli je tu někdo hanbou, tak to jsi ty. Hanbou celého lidstva! Ty a ten tvůj zasranej generální štáb. S vámi všemi patří uspořádat proces a pak vás všechny pověsit! Vy jste tuhle válku vedli z těch nejnižších pohnutek, jaké si jenom lze představit! Válka, to vždycky znamenalo vznešenou věc a umírat za vlast prý je čest. Takovou blbost si vymysleli leda zazobanci, aby mohli sledovat své mrzké cíle. Žádný francouzský sedlák mi nikdy neublížil, žádný ruský mužik neohrožoval moji vlast, žádný Ital mi nikdy neusiloval o život. Potom jste přišli vy, odporní zločinci, a zaseli rozkol mezi národy. Vy, kdo jste nás vždycky vysávali do krve. Před tisíci lety jsme byli vašimi otroky, před sto lety vašimi poddanými, a teď se musíme ve vašich fabrikách udřít k smrti, když ne rovnou zhebnout někde na bojišti. Vy budete vykládat něco o tom, že Angličané, Rusové a Belgičané jsou naši nepřátelé. A potom se ukáže, že německý císař je příbuzný s anglickým králem a ruským carem, a náš císař zase s belgickým králem. Ti všichni jsou mezi sebou tak strašně znepřátelení! Malý rodinný svár stál život miliony nešťastných lidí. Taková smůla.“
„Ale, co ty víš o politice,“ zabrblal Spitzer.
„Dost na to, abych věděl, že nás podváděli! Všechny ty roky. Zrazovali nás a prodávali. Císař, politici a vojenští pánové. My jsme tam venku cedili krev za nějakou pitomou vlast, a naše rodiny doma trpěly hladem. Císař si dál sedí v Schönbrunnu, cpe do sebe kapouna s kaviárem a splachuje to šampaňským. Tahle válka je jeden do nebe volající skandál. Jenže pro vás byl skandál, když v důstojnické jídelně došel citronový sorbet.“
„Ale sorbet přece vůbec nebyl,“ pobouřil se Spitzer, „i my jsme se museli uskromňovat.“
Müller nechápavě zíral na velitele. Pak se od něj otočil a vrtěl hlavou: „To je neuvěřitelný! Ten člověk mě připraví o rozum.“
„Vždyť to povídám,“ zopakoval Nemeth, „proženeme mu kulku hlavou, a je po ptákách.“
Spitzerův strach se rázem proměnil ve vztek. „Co si to vlastně o sobě myslíte, vy bando neotesaná?“ rozeřval se znenadání. „Vy nevíte, kde je vaše místo? To, co si tady troufáte, je naprosté chucpe! Vrcholná troufalost, za kterou zasloužíte zbičovat. Nejste nic než zabednění burani! Co se to opovažujete plést se do věcí, o kterých nemáte ani zdání a nikdy ho mít nebudete? Za to můžou jedině tihle zatracení socani, co vám zamotali hlavu svými jedovatými žvásty o rovnosti všech lidí a podobnými pitomostmi. Sedlák je jednou sedlák, a císař je císař. Na tom nikdy nic nezměníte! To by tak hrálo, aby kdejaký holý zadek spolurozhodoval o tom, co se má dít. Naučte se prvně číst a psát, vy sebranko hloupá, a pak si zkuste někde mluvit. Nezáleží na vás tolik, jak si namlouváte. Je vám to jasné? Taková ubohá pakáž jako vy patří do kasemat, a na doživotí, aby vás ta troufalost přešla jednou provždy, vy neřádi, vy bando bezbožná…“
Spitzer zaskučel a potom se svalil na bok na podlahu. Nemeth po něm skočil jako kočka a vrazil mu jednu pěstí do obličeje. „Drž hubu, ty pse!“ vyprskl na něho. „To vás patří hnát bičem. My jsme obdělávali vaše pole, my jsme se vám starali o potravu. My jsme utkali látku na šaty, které nosíte. My jsme vám postavili kočáry, automobily a vlaky, kterými cestujete po zemi. My jsme vybudovali vaše paláce, my vám sloužíme ve dne v noci. Bez nás byste nepřežili ani jeden den, a ty, žalostná figuro, si dovoluješ hovořit o chucpe? Vaše třída je jedno velké chucpe! Od samého začátku. Už to, že vůbec existujete, je provokace. Právě proto dnes udeřila vaše poslední hodina. Zabydleli jste se jak prasata v žitě, nenažraně jste uchvacovali všechno, co my jsme vytvořili. S každou generací jste si stavěli ještě přepychovější sídla, zatímco my jsme živořili ve špíně. Naše ženy musely rodit na poli, kdežto vy jste si pořádali bály a maškarní reje, za které by stovka sedláků mohla hodovat po celý rok. Ne, ne, ty na mě s žádným chucpe nechoď, ty svině. Tohle už skončilo. Tady už váš zákon neplatí, stejně jako ten tvůj prokletý rozkaz! My jsme tvoji soudci a jako takoví ti říkáme, že jsi zralý pro šibenici už stovky let. Ty a tobě rovní. Uzrál čas předložit vám účet za porobu chudých v téhle říši. Nikdy v dějinách jste neznali slitování, když jsme kvůli bídě a nouzi museli předčasně chcípat. Naopak, daněmi jste nás ožebračovali ještě víc, a kdo přežil, toho sebrali na vojnu. Bůh, náš Pán, byl daleko a jeho flanďáci vzývali raději víno, pokud rovnou nebrousili za našimi ženami. Teď už toho máme vrchovatě dost. Nyní se bude účtovat. Jednou provždy! Ty jsi už dávno mrtvý, Spitzere, jenom o tom nevíš. Ale v mých očích jsi pouze hlava, která leží pod gilotinou.“
Bronstein nevycházel z úžasu. Jestliže ho předtím Müllerova řeč udivila, pak tento projev vousatého Maďara byl hodný světel ramp. Stačilo by ještě jedno slovo, a i on, Bronstein by s horlivým zanícením provolával „Ukřižuj!“ Umínil si, že už nikdy nebude o nižších šaržích hovořit s despektem, neboť se právě stal svědkem toho, jaké talenty v nich dřímají.
Teprve při projevech všeobecného souhlasu zúčastněných mužů si začal uvědomovat, že Spitzerovi začali klást k tíži činy, z nichž sice mohl profitovat, ale za které nebyl zodpovědný. Vládnoucí systém mohl být nespravedlivý a prolhaný vrcholnou měrou, ale Spitzer ho nevytvořil. A Bronstein usoudil, že ve svém úředním postavení je povinen poukázat právě na tento bod. „Milí přátelé,“ chopil se opět slova. „Náš dobrý Nemeth má bezesporu pravdu, když tepe nepravosti tohoto světa. Ale z toho musíme činit odpovědným Boha, císaře a vlast. Spitzer z tohoto řádu věcí nepochybně těžil, ale on sám tento řád nevytvořil. Jsem policista, jak víte, a za ty roky mám hodně zkušeností se zločinci. Většina z nich není zrovna to, co nazýváme spořádaným člověkem. A Spitzer také ne, v tom se jistě shodneme. Ale něčí reputace nesmí ovlivňovat rozhodování, zda se tento člověk dopustil konkrétního zločinu, nebo ne. Držme se prosím vlastní věci. Otázka, kterou jste si… kterou si klademe, zní, zda si Spitzer, jenž nás bezohledně nahnal do nesmyslného útoku, zaslouží trest, a pokud ano, tak jaký. Všechny jiné otázky pro tuto chvíli pomiňme, protože zde na Spitzerově místě nesedí Karel Poslední.“
„Dobrá,“ zazubil se Andrinović, „nebudeme ho soudit za vraždu milionů, nýbrž jenom za třísetnásobnou vraždu. Tudíž, milý Bronsteine, jaká je na to ve vašem zákoně trestní sazba?“ Bronstein věděl, proč se na něj Andrinović ušklíbl. Není žádný rozdíl, jestli někdo zabil deset lidí, dvacet nebo víc. Podle platných zákonů se za zločin vraždy předpokládal trest smrti. Pro Spitzerův čin se sotva najdou polehčující okolnosti. Jenže není každé zabití hned vraždou. A přesně v tom tkvělo jádro problému. Spitzer nesáhl po zbrani a neusmrtil vlastnoručně tři sta dvacet lidí, nýbrž v rámci války, kterou všichni ze všech stran opěvovali jako spravedlivou, vydal rozkaz, jehož provedení mělo za následek smrt tří set dvaceti lidí.
Leč bylo jasné, že takovými právnickými finesami přítomné muže nepřesvědčí. Spitzerův čin by nebyl vyhodnocen jako zločin nikde na světě. Snad jedině v případě, že by rozkázal vyhladit vesnici, takže by mezi mrtvými byli civilisté. I to by soudy odbyly jako kolaterální škody. V rámci vládnoucího řádu se Spitzerův čin nesměl zpochybňovat, protože by se tím zpochybnil celý řád. A ten nyní zpochybňovali pouze komunisté, kteří představovali nesmiřitelný protiklad vlády buržoazie.
Bronstein byl vnitřně hluboce rozpolcený. Na jedné straně uznával, a znal to i z vlastní zkušenosti, že hněv shromážděných mužů je oprávněný. Na druhé straně sloužil státu dost dlouho na to, aby si uvědomoval skutečnost, že občanské právo a morálka jsou dva navzájem se vylučující pojmy. Pokud by se tedy postavil na stranu soudících mužů, musel by vyvodit důsledky a vzdát se svého postavení policisty, protože by se octl mimo právní řád, na nějž složil přísahu. Tato tíha nyní těžce doléhala na jeho bedra a najednou měl pocit, že obvinění, která ti muži adresují Spitzerovi, se vztahují i na něho, byť jen v malé míře. Od doby, kdy nastoupil k vídeňské policii, opakovaně plnil rozkazy, které mu nepřipadaly správné. Pamatoval si, jak na začátku své dráhy často musel asistovat při vystěhovávání zbídačených dělníků, kteří se provinili pouze tím, že nemohli platit nájem, protože je fabrikant bez skrupulí propustil, a stejně bezohledný majitel nemovitosti trval na svém domnělém právu. Jak často zavíral do cel tuláky, kteří poté byli postrkem vráceni domů. A jen proto, že v zoufalství hledali práci mimo svou domovskou obec. Vybavil si vyhublé děti, které sice se slzami v očích, ale přesto zavíral, protože z hladu ukradly něco k jídlu.
Bronstein si uvědomil, že právní řád je divná věc. Když člověk ví, že má právo na své straně, může lidem tahat peníze z kapes ve velkém stylu, jako se to stalo třeba s válečnými půjčkami. Úpisy se dnes hodí leda tak na podpal. Zato když je někdo chudák, je tvrdosti zákona vystaven nemilosrdně. Nenese tedy i on sám vinu na tom všem, když prováděl rozkazy bez ohledu na to, jak jsou morálně sporné? Nahlédl do svého nitra a seznal, že když obviní Spitzera, musí obvinit i sám sebe.
Bronstein si neuměl vysvětlit, proč si zrovna na tomto místě a v tuto chvíli vzpomněl na Bibli. Je v ní přece příběh, jak dav chtěl napřed odsoudit cizoložnici, než potom Pán Ježíš nahlédl do jejich srdcí a zahanbil je? Kdož jsi bez viny, hoď první kamenem. Tak nějak zněl ten citát. Bronstein ho ze sebe vyklopil a povstal. Muži zmlkli a dívali se na něho.
„Je mi opravdu líto, přátelé, ale já toho muže nemohu odsoudit, ať už spáchal cokoli. Právě jsem si uvědomil, jak často jsem sám činil špatná rozhodnutí a nelítostně jednal proti druhým. Měl jsem jenom štěstí, že mé počínání nemělo nikdy tak strašné následky jako ve Spitzerově případě, ale v principu se má pochybení neliší od jeho chyb. Jak víte, jsem policista. Už dlouho. I já jsem plnil rozkazy a na nic se neptal, přestože bych se někdy tázat měl. Kdo jsem, abych mohl soudit tuto kreaturu? A jestli chcete znát můj upřímný názor, také byste měli jít napřed do sebe, než nad tím chlapem zlomíte hůl.“
Bronsteinova slova všechny zmátla. „Ty jsi teď farář?“ zeptal se Gajdošík nechápavě.
„Ne, ale uvědomil jsem si, že zde už nejde jen o Spitzerův čin, nýbrž o mnohem širší souvislosti. Zapomínáte, že zkažení představitelé tohoto skomírajícího státu si takové otázky už z principu nikdy nekladli. Proto jdou teď od válu. Pro nás přece musejí platit vyšší mravní požadavky, máme-li vytvořit něco nového a lepšího. A právě proto vám říkám, že jen když jsme si sami absolutně jistí, že jsme nikdy neprovedli nic špatného, teprve potom máme právo kárat druhé za jejich chyby.“
„Takže z tebe je teď mravokárce?“ předhodil mu Müller uštěpačně.
Bronstein na jeho výtku nepřistoupil, nýbrž se obrátil ke Gajdošíkovi: „Jestli si to dobře pamatuju, před válkou jsi pracoval u Mannlichera. Vyráběls pušky. Myslíš si snad, že se vyráběly jenom na lov bažantů? Ptal ses někdy, kolika lidem práce tvých rukou přivodila smrt? A ty, Veverko, jsi byl dlouhá léta zaměstnaný v loděnicích v Terstu. Stavěli jste tam válečné lodě. Říká ti to něco? A ty, Andrinovići, jsi byl železničář. Vlaky vozily vojáky na frontu.“ Díval se z jednoho na druhého a nikdo jeho pohled nevydržel. Všichni hleděli zaraženě do země.
„Věřte mi,“ pokračoval Bronstein, „všichni jsme dělali chyby, čtyři roky jsme v tom jeli. A právě proto jsme spoluviníci. Možná jsme dnes moudřejší a neudělali bychom bez ptaní nic tak zavrženíhodného jako tady ta svině, ale neměli bychom si právě z toho vzít poučení? Cožpak nový začátek neznamená skoncovat se starým? Dosavadní řád prostým člověkem pohrdal, to je pravda. Ale chceme v tom pokračovat? Teď, když máme konečně příležitost dělat všechno lépe?“
Veverka se zvedl a pochodoval ke dveřím. „Co je s tebou, Franto?“ okřikl ho Müller.
„Vždyť on má pravdu, do prdele!“ zaklel Veverka a pohrdlivě plivl na zem. „Nesmíme to udělat. Kvůli nám samotným a kvůli nové době, která doufám konečně nastala.“
Bronstein viděl, jak muži mlčky přikyvují. Ani Müllerovi to neuniklo. „Co je to s vámi najednou?“ zeptal se ostatních. „Bronstein pronese procítěné nedělní kázání, a vy sklapnete hubu jak za císařství? Nová doba nepřijde sama od sebe, ta přijde, jen když ji nastolíme.“
„To ano,“ ozval se Gajdošík, „ale krev je špatný začátek pro novou dobu.“
„Vlastně má pravdu,“ usoudil teď i Krzeszinsky. „Krve za poslední roky vyteklo vážně dost.“
„Nejsme žádní pitomečci, kteří skončí v propadlišti dějin!“ vykřikl Müller. „Máme to pevně v rukou a budeme psát dějiny…“
„A právě proto je musíme psát jinak než tihle Spitzerové,“ skočil mu do řeči Andrinović. „Ten chlap je beztak odepsaný. Už nikdy nebude mít pevnou půdu pod nohama. Zbývá mu pár roků života, tu svou malou rentu bude propíjet někde v hospodě a snít u toho, jaké to bývaly časy. Je to pravda, Spitzer už je mrtvola.“
Bronstein vytušil, že se schyluje k zásadnímu bodu. Jestli má zabránit Spitzerovu lynčování, pak právě nyní nastal okamžik, kdy lze věc ukončit. „Strávili jsme zde opravdu drahnou chvíli a uvedli všechny podrobnosti, jak se k této otázce stavíme. Myslím, že nastal čas hlasovat, co se má se Spitzerem stát.“
„Máme vůbec na vybranou?“ chtěl vědět Ciorbea.
„Jestli chceme dělat něco lépe než on, tak ho pustíme,“ přispěchal Bronstein s vysvětlením, aby ho Müller nepředešel.
„Jenže on nás práskne a místo něho pak půjdeme bručet my,“ dal v úvahu Nemeth.
„Zapomínáte, že jsem policista,“ usmál se Bronstein. „Kdyby toho chlapa vážně napadlo něco nám za tuhle noc přišít, já už najdu způsob a prostředky, jak mu to srovnat v hlavě.“
„Já jsem utahanej,“ ozval se Lazarenko. „Pojďte už proboha hlasovat, ať to máme za sebou.“
„Dobrá,“ chopil se Bronstein návrhu, „navrhuji, abychom napřed hlasovali o tom, jestli ho propustíme. Když tento návrh nezíská většinu, budeme se muset poradit o dalším postupu.“
|