Nakladatelství Hejkal / Podzimní knižní trh

Nakladatelství Hejkal

TOPlist
(obálka) 
Andreas Pittler: Vídeňské zločiny / 1918 - Vražda na konci válkyAndreas Pittler

Vídeňské zločiny
1918 - Vražda na konci války


vložit do košíku

Kriminální román současného rakouského autora bestsellerů Andrease Pittlera 1918: Vražda na konci války je druhý ze série Vídeňské zločiny. Major David Bronstein ve velmi sugestivně vylíčené atmosféře rozpadajícího se mocnářství vyšetřuje dva případy: vraždu mladé ženy a záhadné zmizení generálporučíka Wilhelma Spitzera von Grabensprung, který byl shodou náhod jeho velitelem na bojištích první světové války. Při putování spletitými slepými uličkami obou případů se Bronstein strachuje o život svého otce, který onemocněl španělskou chřipkou, ale zároveň prožívá vášnivou - a tentokrát opětovanou - lásku ke krásné revolucionářce Jelce. Cítí také nostalgický stesk nad rozpadem staleté říše a obavy z nového světa, který vzniká na jejích troskách. Kniha líčí rozpad Rakouska-Uherska a vznik nástupnických států jinak, než je u nás obvyklé, a nabízí tak českým čtenářům zajímavý a nepředpojatý pohled z druhé strany.
Z němčiny přeložil Vítězslav Čížek, pevná vazba s přebalem. V nakladatelství Tebenas zároveň vychází jako audiokniha v podání Miroslava Táborského.

ISBN: ISBN 978-80-88396-08-6
Doporučená prodejní cena: 289 Kč
Stran: 264

Ukázka:

Neděle
10. listopadu 1918


„Bronsteine! Jsi to ty?“

Policejní major zmateně zvedl zrak. Kdo ho to vlastně oslovil?

„Jsi to ty, viď?“

Stála před ním vyzáblá postava a on si ji neuměl nikam zařadit. Zoufale přemítal,
odkud by toho muže měl znát.

„Ty pořád nevíš, kdo jsem, že ne?“

„Ehm, je mi líto, nemůžu na to přijít,“ odpověděl nejistě.

„Krzeszinsky. Nikolaus Krzeszinsky z Krakova. Byl jsem desátníkem…“

„…v mé jednotce,“ doplnil Bronstein a po tváři se mu rozlil široký úsměv.
„Krzeszinsky, ty chlape jeden, tak ty ještě žiješ! To mám vážně radost! Jak
dlouho jsme se neviděli? Jsou to nejmíň dva roky, viď? Co mě propustili
z lazaretu, tak jsme se už nepotkali. Teda, Krzeszinsky, to jsem opravdu rád.
Povídej, jak se ti vedlo? Je s tebou všechno v pořádku? Potřebuješ něco? Můžu ti
v něčem pomoct?“

Bronstein překypoval radostí, že vidí starého kamaráda z války. Instinktivně mu
vyšel naproti a srdečně ho objal. Pak zase o krok ustoupil a prohlédl si
bývalého druha. „A pověz, co vlastně děláš v Dornbachu? Ty tu taky někde
bydlíš?“

Muž to popřel a pronikavě se zahleděl na Bronsteina. Bylo zjevné, že mu něco leží na
srdci.

„Ještě řekni, že jsi mě hledal,“ uhodl konečně major. „A odkud víš, kde bydlím?“

„Byl jsem předevčírem na ohlašovacím úřadě. Vlastně tě hledáme už od pátku. A čekám
tu na tebe už brzy od rána.“

„No servus. To musí být něco hodně důležitého, když jste po mně vyhlásili pátrání.
Ale hlavně – co znamená to my?“

Krzeszinsky už na první pohled nebyl obratný řečník a vysvětlit, o co vlastně
jde, bylo pro něho dost těžké. Přešlapoval kolem a zabředával do nic
neříkajících floskulí, až Bronsteinovi došla trpělivost. „Tak už se sakra
konečně vyžvejkni. Ke zločinu se mi snad přiznat nechceš, takže horšího už nic
být nemůže.“

Krzeszinsky pochybovačně máchl pravou rukou. „Tak jednoduché to zase není. Hele,
Bronsteine, měl bys pro nás chvilku čas? Tamhle naproti máme stát auto.“

Na začátku hernalské hlavní ulice skutečně stál zaparkovaný vůz, kterého si major
dosud nevšiml.

„Tak to jsem vážně zvědavý,“ podotkl jenom a kráčel za Krzeszinským
k autu.

A až na poslední chvíli poznal, že za volantem sedí další muž. András Nemeth ze
Szombathely, jenž za války sloužil jako Spitzerův řidič. Poznal ho hned, a ještě
při nastupování ho pozdravil žoviálním „Servus, Andi.“ A když se pak Krzeszinsky
posadil vedle něho na zadní sedadlo, zeptal se: „Tak co se vlastně děje? Sraz
starých kamarádů z fronty? Máme nějaké výročí, na které jsem zapomněl?“

„Něco na ten způsob,“ odpověděl Nemeth s výrazným maďarským akcentem.

„Tak teď už přímo hořím zvědavostí! Kam to vůbec jedeme?“

„To hned uvidíš,“ odpověděl Nemeth a vystoupil z auta, aby nahodil motor. Potom odbočil
vlevo a jel do Vídeňského lesa, jak nakonec Bronstein zjistil. Asi za půl
hodiny, mezitím se udělala úplná tma, vůz zastavil u malého srubu, který stál
uprostřed lesa daleko od jakékoli dlážděné cesty. Nejspíš je to bývalý příbytek
hajného, odhadoval Bronstein, když se soukal z auta. Krzeszinsky otevřel dveře a
pokynul mu, aby vstoupil. Uprostřed chajdy sedělo u hrubě tesaného stolu dalších
šest mužů a všichni k Bronsteinovi dychtivě obraceli zrak. Major se díval do
obličeje jednomu po druhém a snažil se vybavit si jejich jména, neboť bylo
evidentní, že všichni sloužili v jeho jednotce. „Ty jsi,“ začal úplně nalevo,
Dušan Andrinović ze Subotice. Tenkrát jsi byl praporčík, to si pamatuju přesně.
Měli jsme spolu hodně co činit.“ Muž přikývl na souhlas a pohladil si přitom
veliký černý knír. „A ty,“ pokračoval Bronstein, „jsi Pavel Lazarenko
z Tarnopolu. Byls desátníkem.“ I tento voják souhlasně kývl. Nato se
Bronsteinovi rozjasnila tvář: „Gajdošíku, ty stará vojno, já tomu nemůžu věřit!
Jozef Gajdošík z Trnavy. Nikdy mě nenapadlo, že se ještě uvidíme, mám z toho
vážně radost. A hned vedle můj kumpán František Veverka z Prahy. Jestli tohle
není setkání starých kamarádů, tak už fakt nevím. Jsem strašně rád, že vás zase
vidím všechny pohromadě, a taky že jste živí a zdraví, jak můžu konstatovat.“

Bronsteina začalo mást, že muži navzdory radostné chvíli zůstávali vážní. Co se
to tu děje? kladl si otázku. Přivezli ho sem proto, aby mu sdělili nějakou
smutnou zprávu? Padl některý jeho kamarád z fronty, k němuž měl blízko? Prošel
si v hlavě automaticky seznam tehdejších přátel, ale nepřišel mu na mysl nikdo,
koho by v této místnosti postrádal. Nakonec se obrátil k Rumunovi, na jehož
jméno si ne a ne vzpomenout. „Ty jsi Rumun,“ vypravil ze sebe nakonec. „Ten,
ehm…“

„Petru Ciorbea z Velkého Varadína,“ pomohl mu voják z rozpaků.

„No jasně, Petru!“ zopakoval Bronstein a zahleděl se pak na muže, který seděl úplně
na kraji. Zavalitý chlap s masitým obličejem, který mu rámoval věnec blond
vlasů. „My se myslím neznáme, nebo ano?“

„Jakob Müller ze Simmeringu. Přišel jsem k rotě až v šestnáctém. Předtím jsem sloužil u
zeměbrany v Banátu.“ S Krzeszinským
a Nemethem to tedy bylo osm mužů. Jako malá soudní porota, napadlo Bronsteina
dřív, než se už hodně netrpělivě zeptal na důvod tohoto shromáždění. Müller
pokynul hlavou Ciorbeovi, jenž vstal a otevřel poklop, který evidentně vedl do
sklepa. Bronstein rovněž zaznamenal, jak po něm vstal i Nemeth a zavřel srub
zevnitř na závoru. Majorovi se začalo dělat nevolno a díval se do díry
v podlaze, z níž se draly podivné zvuky. Připadalo mu to, jako kdyby odtud
Ciorbea vlekl pytel brambor, než s velkým supěním vykoukla z díry jeho upocená
hlava. Po příčlích žebříku rachotil těžký předmět a Ciorbea měl co dělat, aby mu
nevyklouzl z rukou. To už byl napůl zase venku a Bronstein zděšeně zatajil dech.
Spatřil totiž zrudlou hlavu bývalého velitele Spitzera. Měl zalepená ústa a v
očích otevřených dokořán se zračil strach a volání o pomoc. Teď už Bronstein
věděl, kam ten člověk zmizel. Unesla ho jeho vlastní rota.

Zvedli
se Gajdošík a Veverka a pomohli Ciorbeovi vytáhnout generálporučíka ze skrýše.
Pak ho nedbale pustili na podlahu a Spitzer se pokoušel zacloumat pouty. Ale
záhy pochopil beznadějnost tohoto počínání a vzdal to. Nepřestával však pohledem
prosit Bronsteina o pomoc. Ten se pomalu dotápal ke stolu, ztěžka usedl na židli
a upřeně hleděl na svého bývalého velitele.

Müller
povstal a chopil se iniciativy. „Jak sám víš, kamaráde, tahle svině má na
svědomí tři sta mužů. Kvůli jeho šílenému rozkazu, předevčírem to bylo přesně
tři a půl roku, tedy 8. května 1915, padlo tři sta dobrých a oddaných kamarádů,
i když bylo od začátku jasné, že ten útok nemá sebemenší šanci na úspěch. Terén
byl úplně rovný a nedalo se v něm nikde krýt. Protistrana měla kulomety a
odstřelovače, ale tenhle netvor přesto rozkázal přímý útok. Vím, že ty sám jsi
přežil jen o vlas, a někteří ze zde přítomných dodnes nesou následky tohoto
šíleného činu. Ale víme, že stát takové zločiny nikdy nezažaluje, a proto jsme
se poradili a rozhodli vzít spravedlnost do vlastních rukou. Je nás osm mužů,
osm porotců, a čirou náhodou představujeme i osm národů monarchie, takže tvoříme
dostatečně reprezentativní grémium. Dále jsme se rozhodli, že ty, neboť jsi byl
tenkrát poručíkem, budeš vystupovat jako obhájce, protože nás po dlouhém
přemýšlení nenapadl nikdo, kdo by mohl hovořit ve prospěch toho chlapa. Jsme
lidový soud, ale nejsme barbaři. Projednáme případ řádně a na konci naše
osmičlenná porota usoudí, jaký trest tento zločinec zasluhuje.“

Bronstein byl dosud ze všeho vyjevený, ale teď zároveň i překvapený. Od vojáka
ze Simmeringu by se nikdy nenadál, že pronese brilantní řeč jako u soudu. „Odkdy
se umíš,“ zeptal se konečně, „vyjadřovat takhle vybraně?“

„Jsem mluvčím dělníků ze Simmeringu. To se člověk zkrátka naučí,“ odpověděl Müller a
byla na něm znát polichocená hrdost.

Bronstein se pokoušel udržet glanc a díval se postupně z jednoho muže na
druhého. „Ale je vám přece jasné, že to, co zamýšlíte, je zcela protizákonné.
Jakkoli s vámi souhlasím, že nemožnost stíhat takové činy podle práva je
skandál, musím vás naléhavě odradit od toho, abyste brali zákon do vlastních
rukou.“

„Proto jsme tě sem přivedli. Budeš jeho obhájcem. Když nás přesvědčíš, že nejednáme po
právu, pustíme toho chlapa a nezkřivíme mu vlas. Ale jestli se ti nepodaří nás
přesvědčit, potom se poradíme o výši trestu. Myslím, že je to jedině
spravedlivé,“ namítl Müller.

Bronstein se znovu rozhlédl dokola. „A to je názor vás všech?“ zeptal se. Muži
souhlasně kývli jako na povel. „Jozefe, Františku, to přece nemůžete myslet
vážně! Víte dobře, že vás pak poženou k odpovědnosti, jestli se tu té svini něco
stane. To přece za to nestojí.“

Gajdošík se podíval Bronsteinovi do očí. „Ale stojí!“

„A co ty, Müllere?“ obrátil se k muži, který mu připadal jako vůdce smečky. „Ty jsi u
toho přece tenkrát nebyl. Co tobě je vůbec po tom?“

„To je úplně jedno, jestli jsem tam byl, nebo ne,“ namítl Müller. „Viděl jsem v té
zatracené válce dost, abych věděl, jaké zločiny se v ní napáchaly a kdo je za ně
zodpovědný.“

„Bronsteine,“ přihlásil se o slovo Veverka. „Uděláme to s tebou, nebo bez tebe.
Ty se rozhodni, komu chceš sloužit. Jestli spravedlnosti, nebo tady tomu.“
Udělal při tom pohrdlivé gesto směrem k Spitzerovi, jenž znovu začal cloumat
pouty a funět.

„Vražte mu jednu po papuli,“ zaklel Lazarenko, který až dosud mlčel.

„Ne,“ postavil se Müller proti. „Žádné násilí. Zatím ne. Napřed musíme případ v klidu
projednat, abychom pak mohli dát volný průchod spravedlnosti.“

„Volný průchod spravedlnosti!“ zapapouškoval Bronstein. „Vždyť už jste ho odsoudili.
Tohle všechno je jenom fraška. S tou nechci mít nic společného.“ Rychle vstal a
chystal se ke dveřím. Nemeth vypnul prsa a postavil se mu do cesty. Major zvážil
své šance proti maďarskému obrovi a upustil od konfliktu. „Vždyť je to
šílenství,“ zasténal. „Vzpamatujte se, kluci! Takhle to přece nejde.“ Ale jeho
zoufalý apel nedošel sluchu.

Vtom se zvedl i Andrinović a postavil se těsně k Bronsteinovi: „Vzpomeň si na ten
prokletý den.“ Hovořil pomalu a se silným přízvukem. Ale hlas měl pevný a
naléhavý. „Leželi jsme tam ve sračkách. Všichni. Tři sta šedesát mužů na našem
úseku. Přehradná palba. Od pěti ráno bez přestání. A potom přijde on,“ ukázal na
Spitzera, „a s velkou suitou: plukovník, major, hejtman.
A řekne, ať dobudeme ten kopec. Okamžitě. Bez ohledu na ztráty.“

Bronsteinovi ta scéna rázem vyvstala před očima. Přestal poslouchat Andrinoviće
a ponořil se do onoho osmého května 1915. Šedivé, mokré a studené ráno. Celá
planina v mlze. Nebylo vidět na deset metrů. Všichni se zahrabali do nejbližšího
úkrytu. Šrapnely ruské artilerie dopadaly nalevo i napravo a vyrvávaly kusy
vlhké zeminy, jež vířila vzduchem. Z nepřátelské strany znovu a znovu štěkaly
kulomety a kropily smrtícím olovem celý úsek fronty. Bronstein ležel se svou
jednotkou na východním boku a nacházeli se pod neustálou těžkou palbou. Do toho
najednou přišel ten šílený rozkaz: vyrazit ze zákopů a vzít útokem nepřátelskou
výšinu. Země nikoho mezi oběma pozicemi měřila dvě stě až tři sta metrů a nikde,
vůbec nikde se na ní nedalo ničím krýt. I kdyby se někomu podařilo tuto
vzdálenost překonat, celá nepřátelská zóna byla jištěna dvoumetrovým plotem
z ostnatého drátu. Než by se jím prostříhali, celá jednotka bude jak řešeto.
Rozkaz prostě nebyl proveditelný. A přesně to také Bronstein jako poručík ve
službě hlásil. Spitzer se ho pouze zeptal, jestli se chce zodpovídat před
válečným soudem za vzepření se rozkazu. Jenže se tím nenechal zastrašit. Jako
policejní důstojník znal svá práva i tady na frontě a začal je na
generálporučíka řvát. Jenže v tu chvíli se uherský poručík po Bronsteinově boku
nedal zadržet. Za pronikavého řevu svých husarů nebo honvédů, to už si
nepamatoval, vyskočil ze zákopu a zahájil útok.

Postupně ho následovaly další skupiny, a nakonec zůstal v zákopu Bronstein sám se svými
lidmi. Pro všechny to znamenalo popravu za zbabělost před nepřítelem, pokud také
nevylezou ze zákopů a nezačnou útočit, jeho muži to věděli také. Okamžik nato
zavelel „Za mnou!“ a vylezl na předprseň. Třímal v pravé ruce pistoli a nabádal
vojáky, aby ho následovali. Ale sotva udělal první krok do země nikoho, nějaká
mocná síla ho srazila zpátky do střeleckého okopu. Bronstein dopadl dolů jako
podťatý strom a ztratil vědomí. Probral se až v lazaretu. S prostřeleným ramenem
a rozdrcenou klíční kostí. Gajdošík mu pár dní nato podrobně referoval o
nezdařeném útoku. Maďarova jednotka přestala existovat. Nepřežil ani jeden muž.
Z ostatních čtyř jednotek bylo hlášeno několik pohřešovaných, deset raněných se
podařilo zachránit. Bronsteinova četa, jež nastoupila do útoku jako poslední,
z toho vyvázla s nejmenší pohromou: dvacet mrtvých, patnáct raněných. Dalším
patnácti se podařilo dostat se bez zranění zpátky do zákopů. Celý ten podnik
byla jedna obrovská katastrofa a téměř tři sta dvacet vojáků za ni zaplatilo
životem. Toto vše si nyní Bronstein živě vybavoval. Bitva u Gorlice-Tarnówa se
zapsala do dějin, ale pro jeho jednotku se rovnala poslednímu soudu.

„Co říkáš teď?“ uslyšel opět Andrinoviće.

Bronstein se obrátil a sedl si zpátky ke stolu. Zabořil obličej do dlaní. „Máte
pravdu,“ zamumlal. „Ale…“ jeho hlas opět nabyl jistoty. Potom zvedl hlavu a
rozhlédl se dokola. „Nechte mluvit jeho, co k tomu může říct.“

Ozvalo se nesouhlasné mručení, muži se dívali jeden na druhého. K Bronsteinovu
překvapení to byl Müller, kdo tomu učinil přítrž. „Ne, on má pravdu. K řádnému
soudnímu procesu patří vyslechnout obžalovaného. Petru, sundej mu roubík. Ať
k tomu něco řekne, jestli má co.“

Ciorbea se podíval na Nemetha a pomalu přikývl. Rumun mohutným trhnutím serval šňůru,
kterou měl vězeň převázaná ústa, a vytáhl kapesník, jímž byla ústní dutina
zacpaná. „Vy dobytkové!“ rozeřval se Spitzer a znovu zacloumal pouty. „Postarám
se, abyste se všichni dostali před válečný soud! Zastřelí vás. Všechny komplet.
I vás, poručíku!“ zasršel na Bronsteina.

Müller popošel k důstojníkovi, jenž ležel na podlaze, a přidřepl si k němu. Soucitně se
na něho podíval: „Ty vůbec netušíš, o co tu jde, viď? Jestli se ti nepodaří
přesvědčit nás, že jsi hoden života, budeš mrtvý muž. A to ještě dnes. Zahrabeme
tě někde v lese a tvoji mrtvolu nikdy nikdo nenajde. Takže jestli chceš ještě
někdy vidět vycházet slunce, tak radši mluv.“

„Ty svině!“ zařval Spitzer. „Tebe si podám…“ Müller pohotově vytáhl pistoli a
přiložil ji Spitzerovi ke spánku. „Správně bys to měl udělat sám, ale na to
nemáš formát, ty ubohý kašpare. Takže, teď je čas na poslední modlitbu.“

Spitzer propadl panice. „No dobře,“ zasípal, „budu mluvit. Jo, budu. Jenom mi ten krám
dejte pryč od hlavy.“

Müller se nadřazeně usmál: „Nuže, co můžeš říct na svou obhajobu? Proč jsi musel tři
sta dvacet našich kamarádů poslat na jistou smrt?“

„Ale prosím vás, já jsem přece taky jenom plnil rozkazy. Vzpomeňte si, jak to tenkrát
vypadalo. Vrchní velení stálo pod enormním tlakem, protože nikde nezaznamenalo
žádný úspěch. Na rozdíl od Němců, to jen tak na okraj. Začalo to vlastně už
v Srbsku, kde nás Srb zahnal zpátky za Dunaj už v zimě ve čtrnáctém. A východní
fronta, prosím pěkně, to byla jedna porážka za druhou. Ivan nás zatlačil až do
Karpat, nebylo nám nic platné ani to, že Prus zvítězil u Tannenbergu-Grünwaldu.
Conrad von Hetzendorf už byl přitlačen ke zdi a věděl moc dobře, že jestli se u
Tarnówa nezmocníme vesla, můžeme Rakousko rovnou odpískat, protože potom vrchní
velení nad našimi armádami převezme Hindenburg. A… a… a…,“ Spitzer ze sebe
doloval slova, „potom mi generální štáb přichystal učiněné peklo. Už kolik dní
čekáme na hlášení o splnění rozkazu, a vy si pořád ve všem pohodlí sedíte na
pozicích. Jestli se vám nepodaří průlom do devátého, bude to mít pro vás osobní
následky, řekli mi. Degradace, propuštění z armády se ztrátou cti a možná i
proces před válečným soudem. Tak co jsem, prosím pěkně, měl dělat?“

„Právě,“ zavrčel Veverka. „Radši ať umře několik set vojáků, než abych já musel žít
z malé penze. Jsi odpornej šmejd, Spitzere!“

„Ale to přece byla vaše povinnost, k vlasti…“

„Co mi to tu vykládáš o vlasti, ty pse?!“ vykřikl Lazarenko a vyskočil od stolu. Jak
řval, přeskakoval mu hlas a přešel do mateřštiny. V ní už pokračoval souvisle.
Nemeth, Ciorbea, Spitzer a nakonec i Bronstein se podívali napřed na něho a
potom na další slovanské vojáky. Gajdošík začal překládat. „Říká, že Rakousko
nikdy nebylo jeho vlastí. Rakousko jeho vlast… jak se to řekne… anektovalo a
lidu se nikdo neptal. Rusové jsou jejich bratři a Rakousko ho nutilo bojovat
proti bratrům… Rakousko, to je jenom Vídeň, jenom baroni a generálové. Jeho lid
nikdy nebyl pánem ve svém domě, ale teď… teď to bude naštěstí jinak. Takže
Spitzer ať nemluví… o nějaké vlasti.“

„Má naprostou pravdu,“ přitakal Andrinović. „Srbové, Černohorci, Chorvaté, ti
všichni hovoří stejným jazykem, a Vídeň z nás chtěla udělat nepřátele. Co máme
společného s Rakušany? Nic!“

„V tomhle jsme všichni zajedno,“ přidal se teď Veverka. „Všichni jsme příslušníci
velkých národů s úžasnou minulostí, a jenom zákeřnost a úskoky nás dostaly pod
rakouské jho. Měli jsme Sámovu říši, Velkou Moravu, měli jsme Přemyslovce a
zlatou Prahu Karla IV., měli jsme Jiřího z Poděbrad a Jana Žižku. To všechno
dávno před Habsburky.“

„A my,“ chytil se Nemeth tématu, „jsme měli Arpádovce, měli jsme velikého krále Ondřeje
a města za něho dosáhla netušeného rozkvětu už v době, kdy v Rakousku ještě
jenom rostlo bodláčí. Měli jsme Korvína, a kdyby Ludvík II. nepadl u Moháče
v boji s Turky, nikdy bychom se nedostali pod rakouskou vládu.“

„Je to pravda,“ doplnil nyní Ciorbea. „My Rumuni jsme celá staletí čelili Turkům, a
Rakousko se za nás nikdy nepostavilo. A teprve když jsme turecké nebezpečí
konečně zažehnali, napochodovali k nám Rakušané a roztrhli náš národ.“

„A o nás už ani nemluvě. Zrazovali nás Rusové, Prusové a Habsburkové. Hanebně si nás
rozdělili a vymazali z mapy, navzdory všemu, co jsme kdy dokázali,“ prohlásil
teď i Krzeszinsky.

„Takže ty nám nevykládej nic o nějaké vlasti,“ shrnul Gajdošík za všechny kamarády.
„Jednali jste s námi jako s otroky a každý náš sebemenší pokus svobodně dýchat
jste utopili v moři krve. A že teď bylo Rakousko konečně poraženo, to je přímo
zázrak.“

Tato argumentace Bronsteinovi nepřipadala nijak nelogická. Pamatoval si, jak
monarchie ještě během války tvrdě postupovala proti vůdcům jednotlivých
národností. Řada poslanců unikla trestu smrti jen o vlas, přestože je měl jejich
mandát chránit imunitou před trestním stíháním. Vzpomněl si na případ Markov, do
něhož se jako policista sám okrajově připletl. Lvovského představitele křivě
obvinili ze špionáže pro Rusy a provaz ho minul jen díky tomu, že starý mocnář
včas umřel a nový se nechtěl uvést vraždou lidového zastupitele. Špionáž pro
Rusy podsouvali i vůdci mladočechů Karlu Kramářovi, a jenom proto, že byl ženatý
s Ruskou. Císař mu zmírnil trest smrti na doživotí a nyní je tento Kramář
předsedou vlády nového Československa. Zato italský poslanec byl skutečně
popraven, jak si Bronstein dále připomínal, a měl vztek, že si nemůže vzpomenout
na jeho jméno. Něco s Janem Křtitelem to bylo, Battista nebo tak nějak. Oběsili
ho v Tridentu a od té doby platí v Itálii za mučedníka. Když se podíváme na
všechny tyto fakty, je pochopitelné, že národy monarchie se k ní už nechtějí
znát.

„Ale mějte přece rozum,“ usiloval Spitzer chvílemi o soucit a oči se mu rozšiřovaly
strachem. „Nikdo nechtěl vaši smrt. Když vás naše Veličenstvo císař povolal do
služby, nepožadoval, abyste zemřeli. Chtěl, abyste bránili svou vlastní zemi,
bez ohledu na to, ke kterému národu přináležíte. Chtěl, abyste žili a abyste
zvítězili.“

„Lže, jako když tiskne,“ zavrčel Nemeth a opovržlivě si odplivl. „Dělají to, co dělali
vždycky. Ohánějí se vznešenými slovy, aby zastřeli pravdu. Celá staletí nám
takovými řečmi pletli hlavu. Ale s tím teď musí nastat konec jednou provždy.“

Všichni muži souhlasně zamručeli a Bronstein se nyní doopravdy zapotácel. Jak má hájit
někoho, kdo tak zarputile a veřejně setrvává ve svém bludu, a dokonce ani teď
nepochopil, jak moc se Habsburkové provinili na svých poddaných. Ti muži mají
pravdu. Jejich národům trvale upírali práva, nikdy je nenechali podílet se na
politickém utváření monarchie, a pak po nich požadovali, aby právě za tuto
monarchii nastavovali krk. Byla to od Habsburků drzost stejně jako hloupost.

Bronstein si sám ještě pamatoval, jaký se ve Vídni spustil kravál, když chtěl
ministerský předseda Badeni přiznat Čechům právo používat ve veřejné sféře
jejich vlastní jazyk. Strany německých nacionálů zuřily tak dlouho, až tato
předloha byla smetena ze stolu – a Badeni musel abdikovat. Slované měli všechny
důvody dštít na monarchii oheň a síru a nezáleželo, zda jde o Čechy, Poláky nebo
Jihoslovany. Byli opravdu setrvale poškozováni, a že monarchii zachovávali
věrnost tak dlouho, se rovnalo zázraku. Spitzerovo sebeospravedlňování je
vskutku ubohé, soudil Bronstein. Každý, kdo uměl aspoň trochu strategicky
uvažovat, musel tenkrát pochopit, že takový útok je sprostá
vražda. Útočilo se ve špatnou dobu, s nedostatečnými prostředky a naprosto
nerozvážně. Od první chvíle muselo být nad slunce jasné, že to jenom bude stát
život bezpočet mužů a že není sebemenší šance se k nepřátelským pozicím vůbec
dostat.

Je dost dobře možné, že vlastní odpovědnost neslo vrchní velení, ale Spitzer horlivě
splnil rozkaz a ani na okamžik mu nepřišlo na mysl, co to bude pro vojáky
znamenat. Ochotně a vědomě vzal v potaz hromadnou smrt, takže ani Bronstein
nemohl proti obžalovací řeči Jakoba Müllera nic namítnout. Ani on už
nepochyboval o velitelově vině.

Ale je přípustné nechat se na základě tohoto poznání strhnout k stejnému jednání,
jakého se dopustil Spitzer? Copak tím člověk automaticky neklesne na stejnou
úroveň jako tento řezník?

„Jistě se ptáš,“ začal Bronstein opět vnímat Müllera, „jestli se tím nedopustíme
stejného bezpráví, když ho teď odsoudíme. A já říkám: ne, nedopustíme, neboť
tento muž má férovou šanci hájit se, a ta je o hodně větší, než jakou měli naši
kamarádi, které poslal na jistou smrt.“

Bronstein pohlédl na Spitzera. Jestli ho teď nenapadne něco, co by mohl přednést
na jeho obhajobu, pak bude muset aspoň žádat o milost, protože jinak bude
generálmajorův osud opravdu zpečetěn. Pak už mu nikdo nepomůže, dokonce ani malý
Bronstein, jenž se laskavě namáhá spatřovat v něm obžalovaného, který má právo
na přiměřenou obhajobu.

I na Spitzerovi bylo nyní znát, že ztrácí půdu pod nohama. Potichu poprosil o ještě
jedno slyšení: „Ale musíte mi přece poskytnout příležitost promluvit sám za
sebe. Vždyť jsem dal útok přerušit, když jsem viděl, že nevede ke kýženému
úspěchu. Udělal jsem to, abych uchránil vaše životy.“

„Jen si ho poslechněte!“ vyjel Müller posměšně. „On chtěl uchránit naše životy! Prd jsi
udělal! Neslyšeli jsme signál k ústupu. To teď říkáš jen proto, aby sis
zachránil vlastní kůži, ty vrahu!“

„To není pravda,“ protestoval Spitzer. „Rozkázal jsem přerušit útok, jakmile se první
sled zarazil.“

„Vážně? A komu jsi ten rozkaz vydal?“ Müllerovu otázku podtrhlo napětí ve tvářích mužů.

„Hejtmanu Schretterovi. Toho se zeptejte. Ten vám to může potvrdit. Rozkázal jsem mu
okamžitý ústup na pozice a on rozkaz neprodleně předal spojkám. Ihned.“

„Lháři!“ zaznělo ze všech hrdel najednou.

„Ale vždyť vám to přece říkám! Musíte mi věřit. Zeptejte se Schrettera. Zeptejte se
ho!“

Müller přistoupil těsně před Spitzera a naklonil se k němu: „Ty to opravdu nevíš?
Schretter padl při poslední Brusilovově ofenzívě! To je pro tebe výhodné, viď?
Podstrkuješ nám mrtvého, poněvadž moc dobře víš, že ten už nám nic nepoví.“

Bronstein sledoval Spitzerovu reakci. Jeho zděšení se zdálo autentické. Velitel
o Schretterově smrti zjevně neměl nejmenší tušení. Spitzer se roztřásl a na čele
mu vyrazily krůpěje potu. „Jak to?“ začal koktat. „Proč bych to měl dělat? To je
přece nesmysl, abych se odvolával na muže, který nemůže vystoupit v můj
prospěch. Můžu vás jen prosit, abyste mi věřili, že jsem…“ Spitzer hledal slova.
Teď už nebylo pochyb, že si konečně uvědomil svou zoufalou situaci. „Spojky,“
vymáčkl ze sebe konečně. „Spojky to přece musejí vědět. Zeptejte se jich!“

„I kdyby to, co říkáš, byla pravda,“ oponoval mu Müller, „nemění to nic na skutečnosti,
že jsi ten rozkaz vůbec vydal. Pro nás koneckonců není nijak podstatné, jestli
jsi obětoval celý regiment, anebo jenom půlku. Každý kamarád, kterého jsi
svévolně poslal na smrt, je už moc.“

„Nikoho jsem neposlal na smrt,“ trval Spitzer na svém. „Pouze jsem předal rozkaz dál. To
jste přece celé ty roky dělali sami. Plnili rozkazy. V armádě už to tak chodí.“

„Blbost! Jak to vůbec můžeš srovnávat, ty svině?“ obořil se na něho Lazarenko. „My jsme
museli poslouchat, protože jinak by nás zastřelili. A tebe by nikdo
k odpovědnosti nehnal, kdybys v tom zabíjení nebyl tak horlivý.“

„Kamarádi, pamatujete se na toho kluka z Brodů?“ Ciorbea se tázavě rozhlédl
kolem stolu a všichni kývli na souhlas. „Zrovna vyšel ze školy. Bylo mu teprve
osmnáct. Jaký ten měl strach! Každou noc brečel a všem nám bylo jasné, že ho
vůbec neměli uznat schopným vojenské služby, jak byl slabý na prsa. Měl takový
jemný pohled a v očích neuvěřitelný smutek. Bez přestání psal. A vykládal nám,
že se octl v armádě jenom proto, že ti blbci v odvodní komisi nerozuměli, co jim
říká. Atest, který dosvědčoval počínající tuberkulózu, jim byl úplně fuk. Ten
hoch mohl být dneska advokátem. Nebo novinářem, kdo ví. Věděl sám už od začátku,
že na frontě nepřežije. Ale vám na velitelském stanovišti na kopci to bylo
jedno. O jednoho víc, nebo míň, na tom přece nezáleží. Ale teď, potom co jste se
navraždili už dost, teď se scházíte někde v salonu na kultivované popovídání a
navzájem se utvrzujete, že se to vlastně vůbec nikdy nestalo. A kosti toho
chlapce z Brodů zatím hnijou někde na pustém poli.“

„Jo,“ zavrčel Nemeth, jenž Ciorbeovo líčení sledoval s dojetím, „na toho hubeňoura si
pamatuju dobře. Pytel mouky by neunesl, a přesto měl větší cenu než celá tahle
oficírská pakáž dohromady.“ Potom se obrátil k ostatním: „Já nevím, kamarádi,
proč tady pořád řečníme. Proženeme tý svini pár kulek skrz ty jeho naducaný
tváře, a pak – requiescat in pace.“

Bronstein zaznamenal všeobecný souhlas a neviděl na nikom ochotu hájit velitele
aspoň náznakem.

„Chlapi,“ uslyšel najednou svá vlastní slova, „klid, prosím. Uklidněte se! A
poslouchejte mě. Máte pravdu. Ten chlap je svině, protože zločiny, které
spáchal, jsou opravdu svinské. Ale nebude to rovněž zločin, když ho jen tak
odděláme? Nebudeme pak přesně jako on?“

Muži se napohled skutečně zamysleli. A byl to sám Spitzer, kdo znovu rozdmýchal jejich
hněv. „Vy mrzká kreaturo,“ zasyčel na Bronsteina. „Vy jste byl poručík a jedete
v tom s tady těmi. Děláte hanbu uniformě, kterou jste tenkrát nosil.“

„Zavři hubu, hajzle!“ rozeřval se na něj Müller. „Jestli je tu někdo hanbou, tak to jsi
ty. Hanbou celého lidstva! Ty a ten tvůj zasranej generální štáb. S vámi všemi
patří uspořádat proces a pak vás všechny pověsit! Vy jste tuhle válku vedli
z těch nejnižších pohnutek, jaké si jenom lze představit! Válka, to vždycky
znamenalo vznešenou věc a umírat za vlast prý je čest. Takovou blbost si
vymysleli leda zazobanci, aby mohli sledovat své mrzké cíle. Žádný francouzský
sedlák mi nikdy neublížil, žádný ruský mužik neohrožoval moji vlast, žádný Ital
mi nikdy neusiloval o život. Potom jste přišli vy, odporní zločinci, a zaseli
rozkol mezi národy. Vy, kdo jste nás vždycky vysávali do krve. Před tisíci lety
jsme byli vašimi otroky, před sto lety vašimi poddanými, a teď se musíme ve
vašich fabrikách udřít k smrti, když ne rovnou zhebnout někde na bojišti. Vy
budete vykládat něco o tom, že Angličané, Rusové a Belgičané jsou naši
nepřátelé. A potom se ukáže, že německý císař je příbuzný s anglickým králem a
ruským carem, a náš císař zase s belgickým králem. Ti všichni jsou mezi sebou
tak strašně znepřátelení! Malý rodinný svár stál život miliony nešťastných lidí.
Taková smůla.“

„Ale, co ty víš o politice,“ zabrblal Spitzer.

„Dost na to, abych věděl, že nás podváděli! Všechny ty roky. Zrazovali nás a prodávali.
Císař, politici a vojenští pánové. My jsme tam venku cedili krev za nějakou
pitomou vlast, a naše rodiny doma trpěly hladem. Císař si dál sedí
v Schönbrunnu, cpe do sebe kapouna s kaviárem a splachuje to šampaňským. Tahle
válka je jeden do nebe volající skandál. Jenže pro vás byl skandál, když
v důstojnické jídelně došel citronový sorbet.“

„Ale sorbet přece vůbec nebyl,“ pobouřil se Spitzer, „i my jsme se museli
uskromňovat.“

Müller nechápavě zíral na velitele. Pak se od něj otočil a vrtěl hlavou: „To je
neuvěřitelný! Ten člověk mě připraví o rozum.“

„Vždyť to povídám,“ zopakoval Nemeth, „proženeme mu kulku hlavou, a je po ptákách.“

Spitzerův strach se rázem proměnil ve vztek. „Co si to vlastně o sobě myslíte,
vy bando neotesaná?“ rozeřval se znenadání. „Vy nevíte, kde je vaše místo? To,
co si tady troufáte, je naprosté chucpe! Vrcholná troufalost, za kterou
zasloužíte zbičovat. Nejste nic než zabednění burani! Co se to opovažujete plést
se do věcí, o kterých nemáte ani zdání a nikdy ho mít nebudete? Za to můžou
jedině tihle zatracení socani, co vám zamotali hlavu svými jedovatými žvásty o
rovnosti všech lidí a podobnými pitomostmi. Sedlák je jednou sedlák, a císař je
císař. Na tom nikdy nic nezměníte! To by tak hrálo, aby kdejaký holý zadek
spolurozhodoval o tom, co se má dít. Naučte se prvně číst a psát, vy sebranko
hloupá, a pak si zkuste někde mluvit. Nezáleží na vás tolik, jak si namlouváte.
Je vám to jasné? Taková ubohá pakáž jako vy patří do kasemat, a na doživotí, aby
vás ta troufalost přešla jednou provždy, vy neřádi, vy bando bezbožná…“

Spitzer zaskučel a potom se svalil na bok na podlahu. Nemeth po něm skočil jako kočka a
vrazil mu jednu pěstí do obličeje. „Drž hubu, ty pse!“ vyprskl na něho. „To vás
patří hnát bičem. My jsme obdělávali vaše pole, my jsme se vám starali o
potravu. My jsme utkali látku na šaty, které nosíte. My jsme vám postavili
kočáry, automobily a vlaky, kterými cestujete po zemi. My jsme vybudovali vaše
paláce, my vám sloužíme ve dne v noci. Bez nás byste nepřežili ani jeden den, a
ty, žalostná figuro, si dovoluješ hovořit o chucpe? Vaše třída je jedno velké
chucpe! Od samého začátku. Už to, že vůbec existujete, je provokace. Právě proto
dnes udeřila vaše poslední hodina. Zabydleli jste se jak prasata v žitě,
nenažraně jste uchvacovali všechno, co my jsme vytvořili. S každou generací jste
si stavěli ještě přepychovější sídla, zatímco my jsme živořili ve špíně. Naše
ženy musely rodit na poli, kdežto vy jste si pořádali bály a maškarní reje, za
které by stovka sedláků mohla hodovat po celý rok. Ne, ne, ty na mě s žádným
chucpe nechoď, ty svině. Tohle už skončilo. Tady už váš zákon neplatí, stejně
jako ten tvůj prokletý rozkaz! My jsme tvoji soudci a jako takoví ti říkáme, že
jsi zralý pro šibenici už stovky let. Ty a tobě rovní. Uzrál čas předložit vám
účet za porobu chudých v téhle říši. Nikdy v dějinách jste neznali slitování,
když jsme kvůli bídě a nouzi museli předčasně chcípat. Naopak, daněmi jste nás
ožebračovali ještě víc, a kdo přežil, toho sebrali na vojnu. Bůh, náš Pán, byl
daleko a jeho flanďáci vzývali raději víno, pokud rovnou nebrousili za našimi
ženami. Teď už toho máme vrchovatě dost. Nyní se bude účtovat. Jednou provždy!
Ty jsi už dávno mrtvý, Spitzere, jenom o tom nevíš. Ale v mých očích jsi pouze
hlava, která leží pod gilotinou.“

Bronstein nevycházel z úžasu. Jestliže ho předtím Müllerova řeč udivila, pak
tento projev vousatého Maďara byl hodný světel ramp. Stačilo by ještě jedno
slovo, a i on, Bronstein by s horlivým zanícením provolával „Ukřižuj!“ Umínil
si, že už nikdy nebude o nižších šaržích hovořit s despektem, neboť se právě
stal svědkem toho, jaké talenty v nich dřímají.

Teprve při projevech všeobecného souhlasu zúčastněných mužů si začal uvědomovat, že
Spitzerovi začali klást k tíži činy, z nichž sice mohl profitovat, ale za které
nebyl zodpovědný. Vládnoucí systém mohl být nespravedlivý a prolhaný vrcholnou
měrou, ale Spitzer ho nevytvořil. A Bronstein usoudil, že ve svém úředním
postavení je povinen poukázat právě na tento bod. „Milí přátelé,“ chopil se opět
slova. „Náš dobrý Nemeth má bezesporu pravdu, když tepe nepravosti tohoto světa.
Ale z toho musíme činit odpovědným Boha, císaře a vlast. Spitzer z tohoto řádu
věcí nepochybně těžil, ale on sám tento řád nevytvořil. Jsem policista, jak
víte, a za ty roky mám hodně zkušeností se zločinci. Většina z nich není zrovna
to, co nazýváme spořádaným člověkem. A Spitzer také ne, v tom se jistě shodneme.
Ale něčí reputace nesmí ovlivňovat rozhodování, zda se tento člověk dopustil
konkrétního zločinu, nebo ne. Držme se prosím vlastní věci. Otázka, kterou jste
si… kterou si klademe, zní, zda si Spitzer, jenž nás bezohledně nahnal do
nesmyslného útoku, zaslouží trest, a pokud ano, tak jaký. Všechny jiné otázky
pro tuto chvíli pomiňme, protože zde na Spitzerově místě nesedí Karel Poslední.“

„Dobrá,“ zazubil se Andrinović, „nebudeme ho soudit za vraždu milionů, nýbrž jenom za
třísetnásobnou vraždu. Tudíž, milý Bronsteine, jaká je na to ve vašem zákoně
trestní sazba?“ Bronstein věděl, proč se na něj Andrinović ušklíbl. Není žádný
rozdíl, jestli někdo zabil deset lidí, dvacet nebo víc. Podle platných zákonů se
za zločin vraždy předpokládal trest smrti. Pro Spitzerův čin se sotva najdou
polehčující okolnosti. Jenže není každé zabití hned vraždou. A přesně v tom
tkvělo jádro problému. Spitzer nesáhl po zbrani a neusmrtil vlastnoručně tři sta
dvacet lidí, nýbrž v rámci války, kterou všichni ze všech stran opěvovali jako
spravedlivou, vydal rozkaz, jehož provedení mělo za následek smrt tří set
dvaceti lidí.

Leč bylo jasné, že takovými právnickými finesami přítomné muže nepřesvědčí. Spitzerův čin
by nebyl vyhodnocen jako zločin nikde na světě. Snad jedině v případě, že by
rozkázal vyhladit vesnici, takže by mezi mrtvými byli civilisté. I to by soudy
odbyly jako kolaterální škody. V rámci vládnoucího řádu se Spitzerův čin nesměl
zpochybňovat, protože by se tím zpochybnil celý řád. A ten nyní zpochybňovali
pouze komunisté, kteří představovali nesmiřitelný protiklad vlády buržoazie.

Bronstein byl vnitřně hluboce rozpolcený. Na jedné straně uznával, a znal to i
z vlastní zkušenosti, že hněv shromážděných mužů je oprávněný. Na druhé straně
sloužil státu dost dlouho na to, aby si uvědomoval skutečnost, že občanské právo
a morálka jsou dva navzájem se vylučující pojmy. Pokud by se tedy postavil na
stranu soudících mužů, musel by vyvodit důsledky a vzdát se svého postavení
policisty, protože by se octl mimo právní řád, na nějž složil přísahu. Tato tíha
nyní těžce doléhala na jeho bedra a najednou měl pocit, že obvinění, která ti
muži adresují Spitzerovi, se vztahují i na něho, byť jen v malé míře. Od doby,
kdy nastoupil k vídeňské policii, opakovaně plnil rozkazy, které mu nepřipadaly
správné. Pamatoval si, jak na začátku své dráhy často musel asistovat při
vystěhovávání zbídačených dělníků, kteří se provinili pouze tím, že nemohli
platit nájem, protože je fabrikant
bez skrupulí propustil, a stejně bezohledný majitel nemovitosti trval na svém
domnělém právu. Jak často zavíral do cel tuláky, kteří poté byli postrkem
vráceni domů. A jen proto, že v zoufalství hledali práci mimo svou domovskou
obec. Vybavil si vyhublé děti, které sice se slzami v očích, ale přesto zavíral,
protože z hladu ukradly něco k jídlu.

Bronstein si uvědomil, že právní řád je divná věc. Když člověk ví, že má právo
na své straně, může lidem tahat peníze z kapes ve velkém stylu, jako se to stalo
třeba s válečnými půjčkami. Úpisy se dnes hodí leda tak na podpal. Zato když je
někdo chudák, je tvrdosti zákona vystaven nemilosrdně. Nenese tedy i on sám vinu
na tom všem, když prováděl rozkazy bez ohledu na to, jak jsou morálně sporné?
Nahlédl do svého nitra a seznal, že když obviní Spitzera, musí obvinit i sám
sebe.

Bronstein si neuměl vysvětlit, proč si zrovna na tomto místě a v tuto chvíli
vzpomněl na Bibli. Je v ní přece příběh, jak dav chtěl napřed odsoudit
cizoložnici, než potom Pán Ježíš nahlédl do jejich srdcí a zahanbil je? Kdož jsi
bez viny, hoď první kamenem. Tak nějak zněl ten citát. Bronstein ho ze sebe
vyklopil a povstal. Muži zmlkli a dívali se na něho.

„Je mi opravdu líto, přátelé, ale já toho muže nemohu odsoudit, ať už spáchal cokoli.
Právě jsem si uvědomil, jak často jsem sám činil špatná rozhodnutí a nelítostně
jednal proti druhým. Měl jsem jenom štěstí, že mé počínání nemělo nikdy tak
strašné následky jako ve Spitzerově případě, ale v principu se má pochybení
neliší od jeho chyb. Jak víte, jsem policista. Už dlouho. I já jsem plnil
rozkazy a na nic se neptal, přestože bych se někdy tázat měl. Kdo jsem, abych
mohl soudit tuto kreaturu? A jestli chcete znát můj upřímný názor, také byste
měli jít napřed do sebe, než nad tím chlapem zlomíte hůl.“

Bronsteinova slova všechny zmátla. „Ty jsi teď farář?“ zeptal se Gajdošík
nechápavě.

„Ne, ale uvědomil jsem si, že zde už nejde jen o Spitzerův čin, nýbrž o mnohem širší
souvislosti. Zapomínáte, že zkažení představitelé tohoto skomírajícího státu si
takové otázky už z principu nikdy nekladli. Proto jdou teď od válu. Pro nás
přece musejí platit vyšší mravní požadavky, máme-li vytvořit něco nového a
lepšího. A právě proto vám říkám, že jen když jsme si sami absolutně jistí, že
jsme nikdy neprovedli nic špatného, teprve potom máme právo kárat druhé za
jejich chyby.“

„Takže z tebe je teď mravokárce?“ předhodil mu Müller uštěpačně.

Bronstein na jeho výtku nepřistoupil, nýbrž se obrátil ke Gajdošíkovi: „Jestli
si to dobře pamatuju, před válkou jsi pracoval u Mannlichera. Vyráběls pušky.
Myslíš si snad, že se vyráběly jenom na lov bažantů? Ptal ses někdy, kolika
lidem práce tvých rukou přivodila smrt? A ty, Veverko, jsi byl dlouhá léta
zaměstnaný v loděnicích v Terstu. Stavěli jste tam válečné lodě. Říká ti to
něco? A ty, Andrinovići, jsi byl železničář. Vlaky vozily vojáky na frontu.“
Díval se z jednoho na druhého a nikdo jeho pohled nevydržel. Všichni hleděli
zaraženě do země.

„Věřte mi,“ pokračoval Bronstein, „všichni jsme dělali chyby, čtyři roky jsme v tom
jeli. A právě proto jsme spoluviníci. Možná jsme dnes moudřejší a neudělali
bychom bez ptaní nic tak zavrženíhodného jako tady ta svině, ale neměli bychom
si právě z toho vzít poučení? Cožpak nový začátek neznamená skoncovat se starým?
Dosavadní řád prostým člověkem pohrdal, to je pravda. Ale chceme v tom
pokračovat? Teď, když máme konečně příležitost dělat všechno lépe?“

Veverka se zvedl a pochodoval ke dveřím. „Co je s tebou, Franto?“ okřikl ho Müller.

„Vždyť on má pravdu, do prdele!“ zaklel Veverka a pohrdlivě plivl na zem. „Nesmíme to
udělat. Kvůli nám samotným a kvůli nové době, která doufám konečně nastala.“

Bronstein viděl, jak muži mlčky přikyvují. Ani Müllerovi to neuniklo. „Co je to
s vámi najednou?“ zeptal se ostatních. „Bronstein pronese procítěné nedělní
kázání, a vy sklapnete hubu jak za císařství? Nová doba nepřijde sama od sebe,
ta přijde, jen když ji nastolíme.“

„To ano,“ ozval se Gajdošík, „ale krev je špatný začátek pro novou dobu.“

„Vlastně má pravdu,“ usoudil teď i Krzeszinsky. „Krve za poslední roky vyteklo vážně
dost.“

„Nejsme žádní pitomečci, kteří skončí v propadlišti dějin!“ vykřikl Müller. „Máme to
pevně v rukou a budeme psát dějiny…“

„A právě proto je musíme psát jinak než tihle Spitzerové,“ skočil mu do řeči Andrinović.
„Ten chlap je beztak odepsaný. Už nikdy nebude mít pevnou půdu pod nohama. Zbývá
mu pár roků života, tu svou malou rentu bude propíjet někde v hospodě a snít u
toho, jaké to bývaly časy. Je to pravda, Spitzer už je mrtvola.“

Bronstein vytušil, že se schyluje k zásadnímu bodu. Jestli má zabránit
Spitzerovu lynčování, pak právě nyní nastal okamžik, kdy lze věc ukončit.
„Strávili jsme zde opravdu drahnou chvíli a uvedli všechny podrobnosti, jak se
k této otázce stavíme. Myslím, že nastal čas hlasovat, co se má se Spitzerem
stát.“

„Máme vůbec na vybranou?“ chtěl vědět Ciorbea.

„Jestli chceme dělat něco lépe než on, tak ho pustíme,“ přispěchal Bronstein
s vysvětlením, aby ho Müller nepředešel.

„Jenže on nás práskne a místo něho pak půjdeme bručet my,“ dal v úvahu Nemeth.

„Zapomínáte, že jsem policista,“ usmál se Bronstein. „Kdyby toho chlapa vážně
napadlo něco nám za tuhle noc přišít, já už najdu způsob a prostředky, jak mu to
srovnat v hlavě.“

„Já jsem utahanej,“ ozval se Lazarenko. „Pojďte už proboha hlasovat, ať to máme za
sebou.“

„Dobrá,“ chopil se Bronstein návrhu, „navrhuji, abychom napřed hlasovali o tom, jestli ho
propustíme. Když tento návrh nezíská většinu, budeme se muset poradit o dalším
postupu.“
Nakladatelství Hejkal,  Dolní 153, 580 01 Havlíčkův Brod
tel. 569 424 115, e-mail hejkal@hejkal.cz