Nakladatelství Hejkal / Podzimní knižní trh

Nakladatelství Hejkal

TOPlist
(obálka) 
Andreas Pittler: Vídeňské zločiny / 1913: Případ podivné sebevraždyAndreas Pittler

Vídeňské zločiny
1913: Případ podivné sebevraždy


vložit do košíku

Kriminální román 1913: Případ podivné sebevraždy je první ze série Vídeňské zločiny. Každá kniha se odehrává v roce, významném pro rakouskou historii, a hlavní postavou je v nich svérázný vyšetřovatel, bonviván a poněkud neúspěšný milovník žen David Bronstein. Skvěle zachycená atmosféra světa staré Vídně, dramatické zápletky, v nichž velkou roli hrají city a vášně, a propojení fiktivních a skutečných historických postav - v této první knize se objevuje mj. plukovník Rédl a pražský novinář Egon Erwin Kisch - jsou zárukou poutavé četby, přinášející zábavu i poučení.
Kniha začíná banální sebevraždou jednoho bezvýznamného rakouského vojáka. Na první pohled se zdá být všechno jasné: dobrovolná smrt z nešťastné lásky není nic pro kriminlisty. Ale brzy se ukáže, že jak v případu, tak v životě komisaře Davida Bronsteina není jasného vůbec nic.
Z němčiny přeložil Vítězslav Čížek, pevná vazba s přebalem. Vychází 10. září. V nakladatelství Tebenas zároveň vychází jako audiokniha v podání Miroslava Táborského a v režii Romana Štolpy, katalogové číslo TBN036-2, doporučená prodejní cena 299 Kč.

ISBN: 978-80-88396-01-7
Doporučená prodejní cena: 289 Kč

Ukázka:

Pondělí 24. února 1913


Když Bronstein v pondělí ráno vstoupil do své
kanceláře, nacházel se ve stavu podrážděné melancholie. Ještě před týdnem si byl
naprosto jistý, že případ Mészáros dokáže vyřešit rychle a udělá tak na novém
působišti dobrý dojem. Dotazování v domě zesnulého proběhlo mimořádně slibně a
on si udělal poměrně jasný obraz, o němž si tehdy myslel, že už ho potřebuje
jenom doplnit, aby celé věci přišel na kloub. Ukazovalo se stále zřetelněji, že
Mészáros nikdy nebyl spatřen v doprovodu mladé dámy. Hostinský z nárožní hospody
měl dokonce za to, že byl vždycky strašně nevrlý, když se některá spanilá
ženština pokusila sblížit s jeho osobou. „Vlastně pookřál, jen když pil v kruhu
kamarádů,“ vypověděl hostinský a připojil dodatek, že to zvlášť platilo pro toho
blonďatého nadporučíka šlechtického původu. „To bylo vidět hned, že tenhle
Mészáros obdivoval toho pravého, jo, dokonce ho zbožňoval. Doslova mu visel na
rtech a nasával každé slovo, které ten blazeovaný fracek vypustil z huby.“
Nebylo zapotřebí zas tak moc fantazie, aby Bronstein pochopil antipatii, kterou
hostinský choval k Baumgartenovi, jenže na obsahu výpovědi se tím nic neměnilo.
Patrně opravdu existoval nějaký mimořádný vztah mezi tím šlechtickým chlápkem a
nešťastným Maďarem a leccos hovořilo pro to, že nestavěl pouze na faktu, že se
Baumgarten nechal od Mészárose rád vydržovat. Ten se zas, a tím si byl Bronstein
dost jistý, do Baumgartena zakoukal. Ale o tom, zda to bylo dáno skutečností, že
šlechtic představoval vstupenku do vyšších kruhů, nebo zda v tom byl zastoupen i
sexuální podtón, nemohl vydat soud. Jak si to tak obracel z jedné strany na
druhou, musí se prostě o Mészárosově osobnosti dovědět víc.

Za tímto účelem si nechal schválit služební cestu
do Mészárosova rodiště a devatenáctého odjel do Uher, kde se tři dny zoufale
snažil nashromáždit nějaké relevantní fakty. Jenže obraz zůstával pořád stejný.
Klidný, ba přímo tichý chlapík, absolutně nenápadný už ve škole. Samotář, šprt,
to ano, leč taky velice zvláštní, abychom neřekli přímo podivín. Vždycky se
stranil všeho, co by mohlo zavánět zábavou nebo venkovskou veselicí. Neúčastnil
se žádných hodů, svateb nebo jiných oslav, a v dámské společnosti ho beztak
nikdy nikdo neviděl. Suma uherských výzkumů potvrdila dosavadní nález, ale
nepřinesla vůbec žádné nové poznatky. Bronstein se octl v slepé uličce.
Především však s každým novým dnem, který se rozsvítil na obzoru, cítil další
tíhu na svých bedrech. Nechyba očekával objasňující hlášení, Pokorny se vyžíval
ve vizích debaklu a noví kolegové se omezili na šuškání za jeho zády a
popichování v jeho přítomnosti. Když mu zrak utkvěl na titulní straně listu
Prager Tagblatt
, kde pod palcovým titulkem informovali o zavraždění
mexického prezidenta, politikův osud se ho pozoruhodně dotkl. Jestli si nebude
dávat po čertech pozor, pak jeho hlava bude další, která padne. Na jeho kariéru
u kriminálky, danou protekcí z vyšších míst, se mnozí dívali jako na provokaci,
a nebude divu, když radost nad jeho debaklem bude kolosální. I když pořádně
nevěděl jak, bylo mu jasné, že musí uspět. A lépe dnes než zítra.

„Pokorny,“ začal, když mu tento přinesl obligátní
kávu, „museli jsme něco přehlédnout. Už se s tou věcí moříme dva týdny, a
nedošli jsme zatím k ničemu.“

„Už týden.“

„Jak prosím?“

„Moříme se s tím týden… To je důležité, protože
kdyby to byly dva týdny, tak by nám ten případ odebrali. A měli bychom na krku
řízení kvůli neschopnosti.“ Pokornyho hlas zněl podivuhodně klidně a ležérně.
Srkal si dál svou kávu, jako kdyby jenom pronesl komentář k vývoji počasí na
příští dny.

„Ty teda umíš člověku dodat kuráž. Radši mi řekni,
za co to ještě máme popadnout.“

„Musíme zkrátka zrekonstruovat, jak vypadal
Mészárosův poslední den. Kde byl v sobotu večer?“

Bronstein si znovu prolistoval spis. „Od osmi až do
zavíračky seděl sám v té hospodě na rohu a pil. To nám hostinský řekl už sám.“

Bronstein se dál přehraboval v podkladech. „Do
dvanácti měl službu. Podle informací z Klášterních kasáren byl zaměstnán
inspekcí ve zbrojnici a pak ještě šel na oběd s ubytovatelem.“

„To znamená, že dřív než ve dvě odtamtud neodešel.“

„Správně, taky to tak vidím. Ovšem domů mu to
netrvalo dlouho. Odhaduju asi půl hodiny. Zbývá tedy časová prodleva víc než pět
hodin, o kterých nic nevíme.“ Bronstein mohutně vydechl.

„No jo, a co se dělo po zavírací hodině, o tom taky
nic nevíme. Chci říct, že se mohl oběsit o půlnoci devátého stejně jako o
půlnoci desátého. Tedy pokud se oběsil sám, pochopitelně,“ dodal Pokorny.

Bronstein bleskově zvedl zrak: „My nemáme přesný
okamžik smrti? Na soudním přece museli…“ A opět se začal horlivě přehrabovat
v hoře papírů. Když je všechny prolistoval, praštil se rukou do hlavy. Lang, ten
věrný služebník státu, se evidentně spokojil s prostým konstatováním úředního
lékaře, že Mészáros se definitivně nenachází mezi živými, a všichni ostatní
policisté, kteří se tou kauzou zabývali, propásli možnost položit otázku na
přesný okamžik smrti.

„Jak jsi říkal, že se ten patolog jmenuje?“

„Strakosch. Proč?“

„Kde ho zastihnu?“

„Jednoduše telefonem. Slečna tě spojí.“

Bronstein popadl sluchátko. Za pár minut měl
spojení s šéfem soudní medicíny v Sensengasse.

„Ehm, přeji dobrý den, u telefonu vrchní komisař
Bronstein. Měl bych na vás dotaz, pane medicinální rado…“

„Dvorní rada úplně stačí, pane vrchní komisaři.“

„Dobrá, pane dvorní rado. Povězte mi, dá se ještě
určit přesný okamžik smrti u člověka, který je mrtvý řekněme dobré dva týdny?“

Na druhém konci drátu se ozval homérský smích bohů.
„Vy si tedy umíte dělat legraci, pane vrchní komisaři. A jak by se to, prosím
pěkně, mělo provést? … A kde se vůbec nachází tělo?“ zeptal se doktor znenadání.

Bronstein potlačil výkřik. Kde vlastně zůstala
mrtvola? Další kapitální chyba! Takovou může udělat jenom totální břídil. O nic
se nepostaral. Klopýtal po scéně nic netuše jako naprostý blbec a dělal jednu
botu za druhou. Jak to bylo při prvním setkání s Marií Carolinou? Sherlock
Holmes a Dupin a Tabarin? Ti by na místě padli do mdlob, kdyby sledovali svého
rakouského kolegu při práci.

„Velevážený pane dvorní rado, já… ehm… ještě vám
jednou zavolám. Tady se právě… nová situace… omlouvám se, že jsem vás obtěžoval…
Na slyšenou.“ Zavěsil a hlasitě zaklel. „To je šlendrián! My jsme vážně ti
poslední obecní blbové! Pokorny! Kde je teď ta mrtvola?“

Pokorny jen pokrčil rameny: „Odkud to mám vědět?“

„Tak to zjisti!“ zakřičel Bronstein a přeskočil mu
hlas. „Tady je neskutečnej šlendrián! Tohle nebudu trpět! Tohle…“

Pak ve zlomku vteřiny zmlkl a podíval se provinile
na Pokornyho: „Promiň. Já vím, že ty za celý ten zmatek nemůžeš. Všechno jsem si
to zavinil sám. Ale víš, mám takový pocit, že na tohle všechno zkrátka nemám.
Celé dny pobíháme sem a tam, mluvíme s nějakými lidmi, a co z toho? Nic. Vůbec
nic! Já už to nevydržím.“

„No, tak zlé to zase není. Jednoduše řekneme, že
nejsou žádné indicie, které by naznačovaly cizí zavinění. Oddělal se sám a
šmytec.“

„Ne, Pokorny, takhle to nejde. Nemůžu svou dráhu
v oddělení násilné trestné činnosti zahájit kapitulací. Musím ten případ
vyřešit. A jsem si jistý, že jsme něco přehlédli. Byl zavražděn, já to cítím
v kostech. A pravděpodobně kvůli nějaké ožehavé historce. Jenom ještě nevím, kým
byl zavražděn.“

„Ale jdi, prosím tě, vrchní komisaři,“ namítl teď
Pokorny. „Přestaneme fantazírovat, ano? Ten muž byl nalezen oběšený ve svém
vlastním pokoji. Jak by se to jinak mohlo stát, když by to nebyla sebevražda?
Myslíte, že ho někdo vyzvedl a nasadil mu oprátku? A on se nebránil? Pardón, ale
to je úplně mimo mísu.“

Bronstein musel dát Pokornymu částečně za pravdu.
Neznělo to moc věrohodně, že by někdo byl zavražděn právě tímto způsobem. Jenže
Bronsteinovi v té scenérii něco vadilo už první den. Bylo tam cosi, co by při
sebevraždě muselo vypadat jinak! Jenže co to mohlo být? Bronstein znovu sáhl po
zprávě z místa činu a zahloubal se do ní už po tisící. Pokorny ho chvilku
sledoval, pak pokrčil rameny a dál popíjel kávu.

„Židle!“ zařval najednou Bronstein.

Pokorny se hekticky podíval na svoje sedadlo.
„Židle? Co je s ní? Zláme se pode mnou nebo co?“

„Tvoje ne, ale Mészárosova!“

„A tak.“ Pokorny se opět uklidnil.

„Nechápeš, Pokorny? Mészárosova židle!“

„Jo, Mészárosova. No a? Co je s ní?“

„Podle zápisu se převrhla dopředu.“

Pokorny znovu pokrčil rameny. „A co? To je přece
běžné u lidí, co si uvážou oprátku. Postaví se na židli, napnou provaz, pak do
židle kopnou a je po ptákách.“

„Ano,“ řekl Bronstein a číhal očima na další reakci
Pokornyho. „Ale jak spadne židle, do které kopne sebevrah?“

„Mám takovej dojem, že se to brzy dozvím.“

„Židle spadne dozadu, Pokorny. Dozadu! Sebevrah
kopne do opěradla, aby se ten kus nábytku převrhl. I kdyby měl skočit, nohy se
mu automaticky zhoupnou dozadu a povalí židli. Jinak ta židle spadnout nemůže,
protože nohy umírajícího jí stojí v cestě. Ať si to přebereme, jak chceme,
opěradlo židle muselo ukazovat směrem k oknu. A na místě činu bylo přesně
naopak.“

„Aha. A co z toho vyplývá?“

„Že ten muž byl zavražděn,“ triumfoval Bronstein.

„No, já nevím. Je to jisté?“

Pokornyho skepse Bronsteina parádně zmátla. „Co má
znamenat to tvoje: Je to jisté?“

„Já myslím,“ pokračoval Pokorny, „že i při
sebevraždě může židle spadnout dopředu.“

„A jak by to prosím mělo fungovat? Tam tomu přece
překážejí nohy a tělo je mnohem těžší než židle, takže židle uhne tělu, a ne
obráceně.“

„Ano, ale kdyby,“ Pokorny varovně zvedl ukazovák,
„ho fakticky někdo oddělal, máme pořád ten samej problém. Ani vrah nemohl židli
uvést do takové pozice, právě kvůli těm nohám, jak jsme právě konstatovali.“

Bronstein si přiznal, že nad touto námitkou nemůže
jen tak mávnout rukou, nýbrž o ní musí chvíli přemýšlet. Opřel se, sepjal ruce,
a hned si je přiložil pod nos.

„Představuju si to takhle,“ začal po chvíli.
„Mészáros má šamstra.“

„Takže přece jen teplouš…“

„Pokorny, prosím, žádnou dehonestaci zrovna teď.
Jednoduše poslouchej… Nuže, Mészáros má poměr s jiným mužem. A stane se něco, co
tomuto vztahu brání. Mészáros možná tomu druhému vyhrožuje, že je oba strhne do
propasti, když ten druhý nebude poslouchat. Třeba chtěl Mészárose opustit, kdo
ví. Každopádně ti dva po sobě vztekle vyjedou. Mészárose popadne lítost, nebo
pozná, že si toho druhého… milence nebo tak něco... neudrží… každopádně nevidí
v životě další smysl a chce se skutečně zabít.“

„Takže přece!“

„Pokorny! Klid, musím se soustředit. Nuže, ten
druhý nemůže vědět, že se Mészáros beztak chce oddělat. Má pekelný… ano, doslova
pekelný strach, že Mészáros bude žvanit. A proto ho chce umlčet, tím že ho
zabije. Jde tedy k Mészárosovi. Tam ho najde prakticky už připraveného na židli
s provazem kolem krku. Potřebuje mu tedy už jen podtrhnout tu židli – a všechno
bude patřit minulosti... A potom, když už je snad na odchodu, všimne si té židle
a uvědomí si, že při sebevraždě nemůže zůstat stát. A tak ji povalí. Jednoduše
tak. Máme tedy co činit s vrahem, který se prozradil sám, poněvadž chtěl být
příliš dokonalý.“

Bronstein se usmál a čekal na Pokornyho potlesk.
Ale ten se nedostavil.

„Berme to na chvíli tak, že to tak skutečně bylo.
Co ještě jinak víme? Nic! Kdo je ten buzík, co oddělal druhého buzíka?“

„O tom mám docela jasnou představu,“ odvětil
Bronstein a pořád se usmíval. „Baumgarten!“

„Teď už ale dost! To je absurdní! Proč by měl
příslušník šlechty odkráglovat ubohýho mamlasa?“

„Právě proto,“ nenechal se Bronstein vyvést z míry,
„poněvadž Baumgarten by ztratil úplně všechno, kdyby se roznesla jeho zvrhlá
neřest. Proto se musel ujistit, že Mészáros bude mlčet už jednou provždy… Už jen
to Baumgartenovo sebeospravedlňování, že se s Mészárosem zahazoval jenom kvůli
penězům. To je přece absurdní! Kdyby s ním chodil do Bristolu nebo Imperialu,
tak prosím, to bych si možná ještě nechal namluvit – ale v zchátralém pajzlu
v patnáctém okrese? V životě šlechtice nikdy!“

Pokorny však zůstával tvrdošíjný: „Ale kdyby se
Mészáros beztak chtěl zabít, proč by si pak Baumgarten mazal ruce?“

„Inu tak,“ rozjel Bronstein své domněnky, „za prvé
nemohl vědět, že se Mészáros sám chystá zhasnout svíčku, když ho navštívil, a za
druhé je docela dobře možné, že Mészáros byl připraven se svého plánu vzdát,
když najednou spatřil Baumgartena ve svém bytě. A to zase Baumgarten nemohl
připustit.“

Sáhl po cigaretě a zapálil si. „Pravděpodobně ho
chtěl zavraždit tak jako tak. A ta věc s provazem z něho prostě sňala volbu, jak
ho má zabít. Takříkajíc příležitost činí vraždu.“

„No ano, pane vrchní komisaři, nechci nic říkat
proti vaší teorii, ta vlastně nezní tak nepřijatelně. Ale má jeden zásadní
háček.“

„A jaký?“

„Takovou věc nikdy nebudeme moct Baumgartenovi
dokázat.“

„Tak to je, milý Pokorny, ten nejmenší problém.
Tihle urození šviháci jsou neskutečně namyšlení a samolibí. Když se na ně při
výslechu pořádně zatlačí, tak to velice rychle vyklopí. Já ti povím, že za
hodinu ve výslechové místnosti začne zpívat jako skřivánek.“

„No dobrá, to taky musí. Poněvadž jestli ho chcete
zavřít, pane vrchní komisaři, pak vás zachrání právě jen jeho přiznání. Jinak
totiž skončíte ne zpátky na komisařství v Rudolfsheimu, ale v obecní šatlavě
v Sankt Radeburgu. Když budete mít štěstí, tak jako klíčník, když budete mít
smůlu, jako vězeň.“

„Vidím, Pokorny, že budeme prima dvojka. Miluju
tvůj optimismus a tvoji důvěru v mé schopnosti.“

„To je moje zkušenost za pětatřicet let služby,
pane vrchní komisaři. Neberte si to osobně, aby bylo jasno.“

„Jasně že ne. A teď sebereme Baumgartena.“

„Vážně? – Já jako, neměli bychom to aspoň říct
Nechybovi?“

„Ale kdepak. Nebezpečí z prodlení. S touhle kauzou
budeme brzy hotoví sami. A Nechyba sklidí o to větší slávu. Ten na nás jen tak
nezapomene… takže jdeme na to.“

„Teda pane vrchní komisaři, na mě je to trochu moc
kách. Neměli bychom si celou tu věc pořádně promyslet? Chci tím říct, že zatím
je to všechno jenom teorie. I když vaše, to přiznávám, ale nemáme v ruce vůbec
nic. Ani nevíme, jestli ten chlap nemá neprůstřelné alibi. Třeba byl celou
sobotu a neděli u papínka. Pak to můžeme odtroubit, víte, jak to myslím.“

„Láry fáry, Pokorny, toho zmáknem. Teď to půjde ráz
naráz.“

„Ajta krajta. Když jde něco ráz naráz, tak to jde
většinou vedle. To mi říká moje dlouholetá zkušenost.“

„Pokorný, ty malověrný, já ti teď ukážu, jak to
pojede – a potom očekávám tvou omluvu.“

Pokorny obrátil oči v sloup, povzdechl si a
odstavil hrníček od kafe. „No jo, já jsem tu jenom podrž podej, mně to
může bejt buřt. Ale vaší kariéry je mi líto.“

Bronstein na Pokornyho námitky nedbal. Dal se
spojit s Klášterními kasárnami a dověděl se, že Baumgarten má onoho dne skutečně
službu. Při troše štěstí toho chlapa budou mít za půl hodiny ve výslechové
místnosti.

Když Bronstein a Pokorny předjeli ke vchodu do
kasáren, bylo deset hodin a deset minut. Bronstein si od stojky u brány vyžádal
nadporučíka Baumgartena, a tak blonďatý důstojník za pár okamžiků znovu stanul
před komisařem.

„To jste zase vy. Chcete mi opět vyslovit nějaké
skryté insinuace?“

„Ne, tentokrát otevřeně. Pane von Baumgartene, jste
předběžně zatčen. Můžeme vás diskrétně, potichu a nenápadně nechat nasednout,
anebo vás srazíme na zem a zajistíme vás. Co je vám milejší?“

Baumgarten ztratil řeč. „To je přece… něco
neslýchaného… taková… drzost!“

„Nuže, pane barone, půjdete teď s námi, nebo ne?“
Pokorny sehrál znuděného a během promluvy si prohlížel ruku, kterou několikrát
sevřel v pěst. Baumgartenovi ten signál neunikl. „Vyhnu se násilí… ale
protestuji… Zaručuji vám, že to bude mít následky. Pro vás oba!“

„Jo, jo, to je v pořádku. Tak tamhle!“ Pokorny ho
nenápadně postrčil směrem k vozu. Bronstein se obrátil na stráž. „Měl byste
uvědomit službu konajícího poddůstojníka, že okamžitě přebírá velení. Pan
nadporučík je totiž přechodně… indisponován.“

Baumgarten během jízdy nadával jako špaček a
vynalézal stále dobrodružnější formulace, jejichž prostřednictvím Bronsteinovi a
Pokornymu přál brzkou smrt. Už se neprojevoval jako šlechtic, mnohem spíše jako
pivovarský kočí nebo kolotočář. Pokornymu jeho verbální urážky začaly lézt na
nervy: „Drž už konečně papulu, ty šustrpope, nebo tě vemu gumovým buřtem po
kebuli. Kapíruješ?“

Pokornyho výhrůžka pronesená plechovým hlasem se
neminula účinkem, neboť Baumgarten skutečně zmlkl a zbytek cesty si jen tak
vztekle dumal. Bronstein se chtěl předem vyhnout případnému konfliktu
s Nechybou, a tak nakázal řidiči zastavit na Alžbětině promenádě, kde dal
Baumgartena pár minut před jedenáctou vsadit do cely. „Tak, to bychom měli“ řekl
rozjařeně Pokornymu. „Teď si půjdeme něco sníst a potom uvidíme, co dál.“
Pokorny se nenechal pobízet dvakrát a následoval svého šéfa do nejbližšího
hostince.

Dobré dvě hodiny nato se oba vrátili nasyceni a
dokonale spokojeni. Po polévce s celestýnskými nudlemi následovala štěpánská
pečeně s bramborovým pyré ozdobeným opraženou cibulkou. Potom si dopřáli
kapucína, k němuž, neb se to tak patří, ještě vykouřili viržinko. Bronstein se
konečně podíval na hodinky a usoudil: „Teď už musel vyměknout.“

Vrátili se do policejní věznice a dali si tam
předvést pana nadporučíka. A ještě než se tento stačil posadit na spartánskou
židli, Bronstein se na něho obořil: „Zabils Mészárose a já ti to taky dokážu.
Udělals totiž jednu diletantskou chybu. Takže bude lepší, když to vyklopíš,
jinak skončíš jako tvoje oběť a budeš se houpat na provaze. Ovšem na dvoře
v Einserlandlu…“

„To je směšné, tohle nebudu poslouchat! Víte vůbec,
s kým máte co do činění, vy nešťastníče? Až se můj otec dozví, že mě tu
zadržujete – a on se to dozví –, tak si na vás došlápne a nezůstane z vás vůbec
nic. Leda tak mastnej flek.“

„Helemese,“ zavrčel na něho Bronstein
s předstíranou nadřazeností, „tak my frfláme. My už tě tady srovnáme do latě, až
se ti budou před očima dělat hvězdičky, ty psí lejno.“ Bronstein se naklonil
obličejem těsně k Baumgartenovi: „Přepočítej si kosti, protože v momentě budeš
na cimprcampr!“

Nadporučík se sice viditelně polekal, ale nenechal
se vyvést z rovnováhy: „Hrubým násilím ničeho nedosáhnete, vy necivilizovaný
člověče. Nemáte právo mě tady zadržovat. Zdůrazňuji ještě jednou, že se skonem
svého kamaráda Mészárose nemám ani v nejmenším nic společného. Víc vám za svou
osobu nemám co říct.“

„Ale ano,“ vmísil se Pokorny. „Prozradil ses s tou
židlí. Kdyby to skutečně byla sebevražda, ležela by jinak. Jenže neležela. Takže
to byla vražda. A ty jsi vrah.“

„Absurdní. Naprosto absurdní. Já s celou tou
záležitostí nemám nic do činění. A kdybyste mi konečně řekli, kdy k tomu činu
vůbec mělo dojít, jsem si jistý, že se můžu prokázat příslušným alibi.“

„Aha,“ rejpnul si Pokorny, „tak on potřebuje alibi.
To je velice podezřelé.“

„Přesně,“ chopil se Bronstein Pokornyho poznámky,
„alibi ti nebude nic platné, protože víme až moc dobře, že u někoho, jako jsi
ty, bude alibi jenom koupené. Takže, ta věc se odehrála následovně: ty a
Mészáros jste byli dva… no zkrátka sodomiti. A ty ses ho chtěl zbavit.
Pravděpodobně sis našel někoho lepšího. A aby Mészáros nežvanil, tak jsi mu
přitáhl kravatu. A že už si ji chtěl předtím utáhnout sám, to ti přišlo náramně
vhod.“

„Vy jste… perverzní! Kdybyste byl satisfakčně
způsobilý, okamžitě bych vás vyzval, vy… zmetku jeden!“

„Tak už se přiznej, my tě stejně dostaneme. Někdo
tě totiž viděl,“ zablafoval Bronstein.

„Někdo mě viděl? Není možná!“

„Ale ano, sousedka. A taky bude proti tobě
vypovídat u soudu. A potom…“ Bronstein nedokončil větu. Místo toho sáhl pěstí do
vzduchu nad Baumgartenovou hlavou a zdánlivě zatáhl provaz. A aby toto gesto
ještě podtrhl, vyplázl jazyk a obrátil oči v sloup.

„Přesně. A budeš mít po prdeli, ty hulibrku,“
podpořil Pokorny co nejdrsněji Bronsteinovu argumentaci.

Ovšem jestli si ti dva mysleli, že Baumgarten po
tak drastickém výjevu ztratí glanc, tak se zmýlili. Zkřížil ruce na prsou a
mlčky zíral před sebe.

„Tohle bude mít následky. Panebože, a jaké! Skoro
je mi vás líto. Až si to s vámi můj otec vyřídí, tak… tak budete společensky
naprosto odepsaní. Pak můžete nanejvýš ještě… pod falešným jménem uprchnout do
ciziny,“ prolomil konečně své mlčení. „Nemůžete mě tu držet věčně. Bez zatykače
ne. A ten na téhle bázi nedostanete. Nikdy. Sousedka sem, sousedka tam.“

Pokorny a Bronstein si vyměnili krátký pohled. Oba
věděli, že Baumgarten má pravdu. Jestli se jim teď nepovede nějaký husarský
kousek, tak to s nimi vypadá bledě.

„Víš co, ty mudrlante přemoudřelej, my tě teď
necháme chviličku přemýšlet o následcích, které z toho pro tebe plynou. Ale
žádný strach, brzy se zas uvidíme. Kolegové! Zavřete toho zvrhlíka!“

Sotva Baumgartena odvedli z místnosti, Bronstein si
nervózně odfrkl. Pokorny ztěžka dopadl na židli a vrtěl hlavou: „Já to říkal
hned, pane vrchní komisaři. Z toho nebude nic. Ten to nepoloží.“

„On promluví. Jen ho musíme pořádně vydusit.“

„Jo, ale jestli se to jeho otec skutečně domákne?
Pak to máme zpečetěný.“

„Ale jdi, Pokorny, jak by se to mohl dovědět? To
jsou jenom plané hrozby zoufalého muže, který…“

„Vy jste pan vrchní komisař Bronstein?“ Ve dveřích
se najednou objevil strážný, a ani jeden ze dvou přítomných si toho nevšiml.
Bronstein opatrně přikývl.

„Máme tu pro vás telefonát. Na ústředně. Kdybyste
laskavě šel se mnou.“

Bronstein se bezradně podíval na Pokornyho a
následoval uniformovaného policistu do žurnálu. Tam mu beze slova podali
sluchátko.

„Bronsteine, vy chlape nešťastná. Řekněte mi, že to
není pravda, co jsem teď právě musel vyposlechnout!“ štěkal ze sluchátka
Nechybův hlas.

„Á, pan dvorní rada. Upřímně řečeno nevím, co máte
na mysli.“

„Láry fáry, zabásli jste Baumgartena. Conradův
adjutant mi kvůli tomu osobně zavolal, poněvadž jste ho odvedli přímo před očima
stráže u brány. Víte vůbec, jak je to pro mě trapné? Je mi z toho nanic. A pro
vás, milý Bronsteine, to bude mít následky… Co si to vůbec namlouváte, vy
megalomane?!“ řval Nechyba, až z toho Bronsteina brněly uši. „Taková svévolnost!
Povězte mi, máte všech pět pohromadě?“

„Ale já vás ujišťuji, pane dvorní rado, že
Baumgarten je náš člověk. To on zabil Mészárose. Už moc nechybí, a přizná se…“

„K ničemu se nepřizná. Protože ho totiž okamžitě
propustíte. Slyšel jste mě? Okamžitě! Poněvadž i kdybyste měl pravdu, o čemž
mimochodem silně pochybuji, pak by to pořád ještě byl případ, který spadá pod
interní vyšetřování v armádě. Tak nebo onak, ta věc se nás netýká.“

„Ale pane dvorní rado…“

„Žádné ale. Tahle věc je uzavřená. Tímto jste
oficiálně zbaven případu. Zproštěn, slyšel jste mě? Poslední formální úkon,
který v této záležitosti ještě učiníte, je, že toho muže okamžitě necháte
dopravit do Klášterních kasáren. A vy jděte domů. Promluvíme si zítra. Potom
zvážím, co s vámi provedu, vy… ach, mně je špatně. Na shledanou.“

Bronstein sebou trhnul. S tímhle nepočítal. Není na
kriminálce ani dva týdny, a už se zdá, že je tentokrát vážně v háji. Na
hromobití příští den se neodvažoval ani pomyslet. Před pár dny se ještě vznášel
v euforii – a teď to vypadá na neodvolatelný konec jeho policejní kariéry.
S kamennou tváří se odporoučel přítomným policistům a potichu nařídil
Baumgartenovo propuštění. Potom se přikrčený proplížil k bráně policejních
kasáren. Roztřesenými prsty si vytáhl cigaretu a nasadil ji do úst. Kouř se
ztrácel ve studeném zimním vzduchu a Bronstein se nemohl ubránit srovnání
budoucnosti kouře a své vlastní.

A zrovna když se chystal vrátit k Pokornymu a
zpravit ho o katastrofě, projížděl kolem policejní vůz s Baumgartenem na zadním
sedadle. Bronstein se pokusil demonstrativně hledět jinam, ale když se vozidlo
octlo na jeho úrovni, tak zastavilo. Baumgarten se vyklonil z okna: „Neříkal
jsem ti to, poldo? Víš, mít pravdu zkrátka nemusí vždycky znamenat, že ti taky
dají za pravdu.“

Bronstein se otočil, jako když ho píchne špendlíkem
a podíval se Baumgartenovi přímo do obličeje. Ten se jen posměšně ušklíbl a
zamrkal pravým okem. Potom zaklepal na dělicí přepážku a naznačil řidiči, že
může jet dál. Bronstein nebyl mocen slova. Teprve po chvilce si zopakoval
Baumgartenova slova. „Takže přece. Měl jsem pravdu,“ zamumlal.
Nakladatelství Hejkal,  Dolní 153, 580 01 Havlíčkův Brod
tel. 569 424 115, e-mail hejkal@hejkal.cz