„Neměli bychom ho tam pustit,“ řekl Reicin.
„Ale musíme,“ řekl jeho podmračený nejvyšší nadřízený. „Prezident si to osobně hlídá. A Píka taky.“
„To už jsme tu taky několikrát měli,“ řekl Reicin. „Ale…“
„Mě do toho netahej,“ řekl Svoboda. Zdvihl při tom dlaň a zamířil ke dveřím, za nimiž byl záchod.
„Nebudu,“ mu na cestu řekl Reicin.
Usmíval se. Jako pokaždé koženě. V podstatě se usmívat neuměl. Ale skrytou radost občas míval. Jako například teď.
 
V noci se jí zdálo, že si pro ni přišli, zavázali jí oči, kamsi ji dlouho vezli, vykopali z auta, a když jí šátek rozvázali a překonala oslnění, viděla Emila, jak s černou páskou na očích čeká na výstřel popravčí čety…
Ten výstřel ji probudil. Venku teprve nastával den. Dveře do koupelny byly otevřeny. Emil, jen v pyžamových kalhotách, se holil.
Ještě omámená strachem vstala a vydala se k němu. Během těch několika kroků se omámení strachem změnilo v omámení touhou.
 
Potom se snažila na všechno rozpomenout, ale tohle milování si nic nepamatovalo. Ani si nepamatovalo, že by řekli jediné slovo. Ani půl slova. Byla k nezastavení a on taky.
Když uslyšela bouchnutí zavírajících se dveří auta a vzdalující se zvuk motoru, napustila si vanu. Až v ní, hledíc na své pořád ještě zvětšené bradavky, jí proletělo hlavou, že vlastně neví, kolik je hodin a jestli děti už šly do školy či ještě spí či snídají… Ale byt byl tichý.
Bylo jí dobře – jako by pronikl jí celou, nejenom… Konečně ji to slovo napadlo: bylo jí hříšně! A bylo to úžasné! Nechala přitékající teplou vodu unikat horním odpadem a dopřála si slasti polospánku.
 
Auto ho dovezlo až k décétrojce lesknoucí se nejen novotou stroje, ale i novotou laků – znak aerolinií i ókáčko se svými čísly jako by ještě voněly nedoschlým nátěrem.
Ředitel a jeho oba poskoci stáli před schody, hleděli na něho, jak k nim absolvuje těch dvanáct kroků, a všichni tři měli tytéž povinné úsměvy. Ředitel udělal vstřícný půlkrok s půlnataženou paží.
„Je krásná,“ při tom říkal. Jako že ta DC 3. Jako že on ví všechno a ostatní nic.
Konečně si ty ruce stiskli a Emil tu svou musel podat i poskokům, kteří naštěstí jen něco zamrčeli.
„Škoda, že ten svůj poslední aeroliňácký let nemůžete letět s ní,“ ukázal ředitel hlavou za sebe. „Řím už má jenom décétrojky. Londýn holt pořád ještě junkersy. A Paříž je do konce května bude mít taky… ale vám to nevadí, že ne? Vy machři je umíte – ty mladý se jich bojej.“
Mrkl jedním okem a ze zaťaté pěsti ležérně vystrčil palec pro šťastný návrat, jak už to za těch pár měsíců šéfování odkoukal, a odcházeje kolem Emila položil mu na rameno roztaženou dlaň.
Blb.
Posádka to pozorovala. Neznal ani jednoho. Možná druhého pilota – matně si vzpomněl, že s ním jako pozorovatel absolvoval snad dva přijímací lety. Tu starší letušku si taky trochu pamatoval – byla stejně stará jako Šárka.
Nemělo se v něm to jméno vyslovit. Zvlášť po dnešním ránu, z kterého se vzpamatovával celou cestu na letiště.
Jako by Karla byla někdo jiný. Když si pro něj přišla. Sice toho nebylo zase tolik, co si o ní mohl pamatovat, ale… Na jediné si vzpomněl: jak – když tenkrát konečně jednoho po druhém pustila k vodě ty kluky s napomádovanýma vlasama – mu pak v té krásné vile na Hanspaulce, kde měl dvoupokojový podnájem s koupelnou, po dvou sklenicích šampaňského řekla, že ho při milování naučí všechno, čemu ji přiučili ti kluci. A jako protiúčet ji on musí naučit všechno, čemu jeho přiučily všechny ty holky ve všech těch městech v Evropě i jinde, kde přistával a přičítal si další stovky kilometrů k té vysněné metě milionu nalítaných kilometrů, na kterou si pak sáhl jako první.
A dnes ráno jako by se během těch osmačtyřiceti minut (než dole poprvé dvakrát ťuknul na klakson šofér) všechno nejen sečetlo, ale i znásobilo. Nestyděla se ani před ním, ani před sebou, ani před ničím.
Ale už v autě se bál, že se to nebude opakovat.
I proto, že Řím je na otočku, a on přijede domů sotva na večeři a bude napůl mrtvý, a to znamenalo, že s ním nehne nic, nic. Těch, co to mohly odsvědčit, bylo dost. Zvlášť v Anglii. Kdy rozkaz letět přes louži uměl přerušit i milování. Bez jistoty, že se vrátí to milování dokončit. Třeba v Prestwicku. Přistávalo se ale i v Reykjavíku, nebo Ganderu, jak kde co z Kanady potřebovali…
A do toho třeba už bůhvíkolikáté bolavé připomenutí, jak to nad mořem koupili od Němčourů, nebo že ta nouzovka v Grónsku byla o fous, a od ní jizva, co svrbí při každý blbý změně počasí. A lední medvědi…
 
Když nalétl na přistání a Řím se mu v tom oblouku nabízel jako leporelo fotografií (přestože to byla jen chvilka), naskočil mu vlastně téměř totožný přistávací pohled snad jen devět-deset měsíců starý, kdy sem vezl Jana Masaryka a generály Ingra a Hasala za maršálem Montgomerym, který tu byl na inspekci britských vojsk a nabídl Masarykovi, že by se mohli potkat v jeho dočasném sídle v Marina di Roma. A Řím byl poničený, ne že nebyl, jak říkali. Řím otevřené město… A když to Ingr pojmenoval, Masaryk zafuněl a řekl: „Jim to asi nevadí. Jsou na zříceniny zvyklí.“
 
Píka mu v autě nejdřív řekl, že jedou za Svobodou, a hned ho taky požádal, aby se ničím a nikým nenechal vyvést z míry či vyprovokovat k nějakým nepředloženým slovům, ne-li výbuchům, protože i jemu – Píkovi – dá velikou práci se ovládat.
Bylo dobře, že řekl alespoň tohle – ve Svobodově ministerské kanceláři byl ještě Reicin, jemuž se tehdy musel hlásit na velvyslanectví v Moskvě ihned potom, co Píka jejich skupinu – samé letce – proti vůli Reicina a určitě i Svobody přivezl na shromaždiště budoucí československé jednotky do Suzdalu.
A dva sovětští poradci. Tak, poradci – to zaznělo za jejich jmény, když je Svoboda Píkovi a Emilovi představoval.  Že tam byl v modrém generálském a na prsou s šesti řadami nejdůležitějších světových metálů včetně Lázeňského řádu maršál RAF Janoušek (zato Reicin jen s dvěma rudými řadami podezřelých stužek), neznamenalo vůbec nic.  Taky se podle toho tak tvářil.
Emil měl jen jednu pochybnou výhodu: už k nim nepatřil. Už někdy v polovině prosince si nechal ušít tmavomodrou uniformu aerolinií, a po podpisu smlouvy mu na rukávy ještě museli přidat šéfpilotní proužek. Ani čepici nedržel v podpaží. A stál vzadu. I když moc dobře věděl, že – až na Janouška a Píku – hledí ti čtyři na něho.
Tak jo.
 
„Vítejte, soudruhu majore,“ řekl Svoboda.
„Major jen v záloze, pane ministře. Teď už jen pilot Československých aerolinií.“
Že není šéfpilot a že není ani soudruh, se už říct neodvážil. Kromě toho i Reicin věděl, jak ho Svoboda rozkazem donutil vymazat v povinné zprávě o svých pohybech po Sovětském svazu všechno, co se týkalo gulagů i onoho kreslení evropských leteckých cest a letišť pod střechou Kremlu.
Reicin však taky věděl, že Píka ví, co všechno se muselo stát, aby mohla vzniknout samostatná československá jednotka.
Jak – například – Reicin musel poslechnout šéfa NKVD Beriju a vyřídit Svobodovi, že jednotka ano, ale pod podmínkou Svobodovy spolupráce s NKVD. Jinak to Stalin nepodepíše.
Svoboda se samozřejmě zachmuřil, ačkoli ho nezachmuřeného (vlastně) nikdo nikdy neviděl. Když s ním vloni v září přistál v Košicích, kde na něj čekal některý z těch maršálů – Koněv či Žukov či který, Svoboda při odchodu z letadla ani nepoděkoval za let, ani nezasalutoval, jako to běžně dělal třeba Churchill. Masaryk pokaždé poděkoval všem.
Svoboda ukázal prstem na oba ruské poradce – jeho prst jako by je ještě víc nadmul. „Soudruzi na vás mají prosbu...“
Soudruzi naznačili, že se staví do pozoru. Jeden z nich odkudsi vytáhl složená lejstra.
Svoboda do toho mluvil:
„Ve čtyřicátém roce jste v Kremlu pomáhal sovětským soudruhům mapovat letecké cesty a letiště, která by nepřítel mohl použít proti nim. Když vaše poslání skončilo, soudruzi si neuvědomili, že jste pracoval v nejvyšším stupni utajení a nedali vám podepsat slib mlčenlivosti. A mně, když jsem pak byl vaši práci zkontrolovat, taky ne. Tak…“
Jen naznačil pokyn a Rus roboticky pokročil a podal lejstra Emilovi. Přitom je rozkládal.
Emil ale vrtěl hlavou: „Chtěli po mně, abych to podepsal, pane ministře, ale já přece nemohl něco takového podepsat, když jsem byl jejich zajatec a oni byli… jsou příslušníky jiného státu.“