Nakladatelství Hejkal / Podzimní knižní trh

Nakladatelství Hejkal

TOPlist
(obálka) 
Aureliu Busuioc: Smlouvání s ďáblemAureliu Busuioc

Smlouvání s ďáblem


(kniha je momentálně rozebrána)

Jeden z nejvýraznějších románů současné moldavské literatury, u nás téměř neznámé. Strhující příběh mladíka, který po 2. světové válce odchází z Rumunska do rodné Besarábie. Ta ale mezitím připadla Sovětskému svazu a mladíkovi rodiče i sestry jsou dávno na Sibiři. Mladík je chce najít a rozehrává proto nebezpečnou hru s KGB, hru, v níž nemůže vyhrát. Napínavé čtení vrcholí překvapivým koncem.
Přeložil Jiří Našinec.

ISBN: 80-86026-21-3
Doporučená prodejní cena: 170 Kč
Stran: 208

Ukázka:
V táboře, prostorné budově bývalé školy, teď obehnané vysokým plotem, ještě zdvojeným ostnatým drátem, ale zevnitř, snad aby nevzbuzoval zvědavost kolemjdoucích, se poprvé v životě cítil světoobčanem, neměl žádný doklad, všechno zůstalo zasuté v minulosti, lépe řečeno v kapitánově sejfu. Dočasně ho ubytovali v malé komůrce, vlastně v jednom z boxů s překližkovými stěnami, přechodně zřízených uvnitř posluchárny, a spolubydlícím mu měl být štíhlý a vysoký stařec s lehce ironickým výrazem v očích.
Neuměl natolik rusky, aby pochopil, co starci říkal poručík, který ho přivedl, nejspíš mu vysvětloval, že z nedostatku volného místa jsou nuceni obtěžovat ho spolubydlícím, stařec se však spokojil jen tím, že s pochopením přikývl a pokynul mu na prázdné lůžko.
Chvíli tak setrvali a jakoby ostýchavě se usmívali - stařec neuměl rumunsky, a přesto to byl on, kdo promluvil jako první:
“Francuzskij?”
Mihai se bleskově a s povděkem rozpomněl na starou megeru, paní Almăşanovou, Francouzku, která mu ztrpčovala život.
“Promiňte, pane... soudruhu, jestli vás ruším, ale bylo mi řečeno, že je to jen dočasné...”
Stařec se rozchechtal:
“Jednotkou dočasnosti je u nich jeden furt. Ale bude mi nesmírným potěšením mít souseda. Zatím mě šanovali. Spíš mám obavu, aby taková společnost nevadila tobě. Nudný dědek... A možná i nebezpečný... Představíme se?”
Mihai sám žasl, jak se rozpovídal o svém životě. Byla to úplná zpověď. Když on ten stařec vzbuzoval takovou důvěru...
“Rok a půl, a ani o sobě nedali vědět, povídáš? O-la-la! Mám obavu, že tě asi nepotěším. V každém případě tudy neprošli. Mám příliš dobrou paměť na to, abych se mýlil. Ale jsem si jistý, že jde jen o deportaci. Jestli ho po vyhlášení mobilizace přidělili na berní úřad v Oděse, tak jaký by to mohl být válečný zločinec? Prosím, hned po válce, to oni ještě příliš trnuli hrůzou, než aby prováděli nějaké šetření nebo to chápali, ale teď...”
To bylo podruhé, co stařec pronesl oni místo Sověti, a činil tak se zjevným odporem.
“Takže, Mihaii, mladíče, hlavu vzhůru! Já jsem Nikolaj Jurjevič S., strojní inženýr od firmy Tesla, slyšel jsi o ní, ne? Ale nejsem tu už skoro pět let kvůli svému inženýrskému titulu, ale proto, že před tím S. mám ještě jeden titul: hrabě. Hrabě S. ...”
Mihai protáhl obličej. Hrabě! Poprvé viděl na vlastní oči takovou vykopávku. A nemohl pochopit, proč ten dědula nemá hedvábné pumpky, bottes fortes, bílý plisovaný límec a klobouk se pštrosím perem, což věděl z dětské četby, že by měl pravý hrabě nosit. Podívejme se na něj: vyzáblý kolohnát, a rovný jak telegrafní sloup, v nesmírně obnošeném, ale to se musí uznat, čisťounkém obleku, střiženém tak, že by nikdo nehádal, jak je starý...
Stařec se rozchechtal:
“A přesto ten titul mám. Pouhé slovíčko, které mi vyneslo fůru nepříjemností a jenom jednu jedinou radost: v době velké hospodářské krize, kdy nezaměstnaní umírali hlady, mě vzali, kde, jsem ti řekl. Dovedeš si to představit? Továrnu s pravým hrabětem v projekční kanceláři? A potom... To slůvko mě přivedlo i sem. Vykořisťovatel! Tyran dělného lidu...! Jenomže tenhle katan odmítl kolaborovat s nacisty, ba co víc, dva roky proti nim bojoval v Titových oddílech... Co, že se teď o něm nesluší zmiňovat...? A co si s ním tedy počneme, když už jsme ho jednou vynesli až do nebe? Něco jiného je repatriovat ševce Ivanova, který za okupace přitloukal Němcům podrážky a pak s nimi z obavy před postihem utekl, a něco jiného repatriovat hraběte S., který má sice pudový odpor k bolševikům, ale kterého nemáš z čeho obvinit, nebýt toho mizerného titulu. Protože jeho vlast, jeho opravdová vlast už neexistuje...”
Stařec usedl na židli, na delší dobu se odmlčel a sklopil oči k zemi. Pak prudce zvedl hlavu a usmál se téměř dětinsky.
“Řekl jsem ti, že jsem nebezpečný. Drž se ode mě v uctivé vzdálenosti, někdy by se ti to mohlo vyplatit... Ty to ještě nevíš... Ale jestli se tě budou vyptávat, nebo jestli tě ke mně zvlášť nasadili, abys ze mě tahal rozumy, pak ti říkám, že nemám co schovávat.”
Mihai cítil, jak se mu nahrnula krev do hlavy. Seskočil z postele:
“Pane S. ...! Sou.... Pane hrabě...!” a vyrazil ke dveřím. “Okamžitě požádám, aby mě někam přeložili!”
Hrabě S. ho dvěma kroky dostihl a uchopil ho pod paží:
“Promiň, mladíče... Pěkně prosím za prominutí... Jsem deklasovaný živel... Ale jsem tu už pět let! Rozumíš? Pět let! Mám dva kluky, jako jsi ty, a už pět let o sobě nevíme! Pět let...”
Když se po něm Mihai ohlédl, viděl, že má všechny vrásky v obličeji zalité slzami.


Recenze:
Busuioc - a rovněž překladatel Našinec - dokázali i zkomoleným jazykem ruských osvoboditelů-okupantů ilustrovat dobu, jež byla vyvrácena z kloubu. Plíživě, ale o to naléhavěji prosakuje ze stránek Smlouvání s ďáblem tichá bezmoc, zoufalství. (...) Strhující Smlouvání s ďáblem se neobrací výhradně k minulosti. Překotný vývoj v řadě postsovětských republik i hledání identity, dějin a jazyka rozprášených národů jsou přece nadále témata s vysokým stupněm aktuálnosti. Ostatně statistiky o tisících a miliónech násilně deportovaných krymských Tatarech, Čečencích a Inguších nejsou doposud - bohužel - konečné. A co na tyto etnické čistky Busuiocův Mihail? “...A není to propagandistický trik Západu? Těmhle hloupostem jsem nikdy nevěnoval pozornost...” A drtivá většina lidí jim - bohužel - nevěnuje pozornost ani padesát let po Stalinově smrti.
(Jiří Hlinka: Láska za časů Stalinova teroru, Hospodářské noviny 15. ledna 2004)


Další recenze:
Jaroslav Blažke, Katolický týdeník 28. 3. 2004, Jana Matějová, Tvar 10. 6. 2004, Pavel Mandys, Týden 7. června 2004 aj.
Nakladatelství Hejkal,  Dolní 153, 580 01 Havlíčkův Brod
tel. 569 424 115, e-mail hejkal@hejkal.cz